18. 12. 2006
Univerzity třetího tisíciletí a třetího věkuSe zatajeným dechem jsem kdysi slýchával vyprávět kamaráda, studenta informatiky na mé alma mater v Olomouci, o změnách, které na jeho katedře probíhají pod vedením současného profesora Bělohlávka. Když jsem v Univerzitní knihovně UP našel Bělohlávkovu vědeckou knihu, již vydalo prestižní americké nakladatelství, žasl jsem ještě více. V poslední době jeho tým dosáhl významného úspěchu na konferenci v Tokiu (mj. mi o tom s nadšením vyprávěl týž, nyní už vystudovaný a byznysem se živící kamarád, jako před lety) a já jsem se zaujetím v posledním čísle Žurnálu UP četl jeho laudatio pro profesora Chajdu, který patrně je jednou z těch osobností (jak jsem o tom psal minule v článku "Lákavost a zajímavost univerzity"), jež stojí za světovými úspěchy olomoucké matematiky a informatiky. Bělohlávkovo laudatio je podepsáno prostě: Radim Bělohlávek. V titulomanském Žurnálu je to celkem div. |
S podivem je i to, že ti, kdo chtějí univerzity v Česku zkvalitnit, se na to neptají úspěšných a schopných, nýbrž přemýšlejí o tom, jak zaujmout babičky nebo kantory středních škol. Tak pan docent Opatrný píše nejprve o Univerzitě třetího věku na UP: "Pokoušeli jsme se přiblížit seniorům naši práci "zevnitř"... Byl jsem velice překvapen, když jsem se od jedné studentky -- paní dojíždějící ze Zlína -- dočetl, že by se také ráda doslechla více o Olomoucinu, o tom, jak pracují nanovlákna, o stresu rostlin... Přesně přitom citovala konkrétní čísla Žurnálu, ze kterých se o těchto věcech dozvěděla." Ano, je to ušlechtilé, je ale otázkou, zda pro kvalitu univerzity není důležitější zaujmout nadané, schopné, samostatně a ctižádostivě myslící mladé lidi. Pan docent ale pokračuje: "Před časem jsem byl své dceři na třídních schůzkách na gymnáziu. Na jedné z nástěnek na chodbě zahlédnu cosi povědomého -- co nevidím, jako připíchnutý Žurnál." Osobně dosti pochybuji, zda je důvod mít radost z toho, že si studenti středních škol mohou udělat o UP obrázek na základě Žurnálu. Spíše doufám, že ti studenti, kteří za něco stojí, dokážou brouzdat po netu a prohlédnout si úspěchy různých VŠ v ČR i v Evropě a v zámoří. Ti, kdo tohle nedokážou, ti, kterým je jejich budoucnost de facto lhostejná a potřebují se jen nějak protáhnout univerzitní mašinérií k titulu, by snad ze Žurnálu mohli mít pocit, že v Olomouci o ně strašně moc stojíme, že student je tu bůžek hojnosti. A to je podle mne velkou chybou.
O úrovni Žurnálu UP navíc výmluvně svědčí nově vyhlášená čtenářská soutěž: čtenáři mají najít nejvtipnější odpověď na dvě otázky, umístěné pod fotografií rektora UP, který si nese do výuky nebo z výuky model fullerenu, ty otázky znějí takto: "Co si to pan rektor nese? A proč se při tom směje?" Odměnou je elektronické zasílaní časopisu, jenž se v tištěné podobě všude po UP rozdává zdarma (a nikdo ho nechce), a zveřejnění nejlepších čtenářských výtvorů. No už zbývá jen dodat: tak děti, a dobrou noc. Koho tedy a čím chceme zaujmout? Skupinu, která si nechává hrát v rozhlase dechovkové písně na přání, infantilní autory školního časopisu (je již bohužel pravda, že duch vzpoury nadaných jinochů, známý ze starých českých filmů, dávno byl nahrazen konformitou naivků s jedničkami), středoškolské kantory (aby nevědomé a spíše přihlouplé miláčky směřovali na naši univerzitu) -- nebo ty studenty a badatele, již cílevědomě hledají vysokou kvalitu bádání i výuky? Chceme-li to druhé, ptejme se lidí typu I. Chajdy a R. Bělohlávka, a o již dosažených úspěších v tom, nakolik se nám podařilo proniknout k důchodcům a na nástěnky gymnázií, pak nemá smysl vypichovat, byť jsou to úspěchy milé, ušlechtilé a nepominutelné. Žurnál UP dává najevo lidem v okolí, jak dobrá olomoucká univerzita chce být: zda chce být lepší, než je, zda tento problém opravdu řeší, nebo zda si takovou otázku a ctižádost vůbec nepřipouští. |