A není divu, že jeden ze známých doktorů prohlásil po odchodu do penze: Musel jsem absolvovat dvě vysoké školy, abych poznal, že je to na nic. Nejvíc moudrosti sálá z lesa a navíc je tam stále cítit přítomnost Boha! Inspirace autorem knihy Dcerka postihla jednoho objevitele a sepsal nám mravoučnou rukověť proti dobám minulým, s výrazně populistickým a osobním vyznáním, prokletý, zneuznaný, mstivý.

Kazatel nám praví: Slyš. Dcerko, a viz a přichyl ucho své, zatím co napodobitelé vyplivnou sliny na minulost a vytvoří dojem, že jsme všichni žili mimo planetu Zemi a je třeba všechno svést na rudotmářský spolek a jeho ovečky. Selhávání centrální moci vždy přinášelo zmatek a někdy vyloženě bezpráví, mocichtivé panstvo přitahovalo palečnice kronikářům dle potřeby dobových tanců. Nové sociální kvality nedočkali se lidé včera ani dnes; rozkolísané osobnosti určují, bohužel, vývoj a trend dnů příštích -- komu to prospívá?!

Svébytnost charakteru mnohým není dána, současníků jako by toto slovo stalo se cizím. Sociálně morální kodex zahubil nejednoho morálně silného jedince -- protože v jednotě je síla a uchýlit se pod ochranný deštník je pohodlné a zdravé. Reformní kazatelství u nás krachuje, a to díky nedostatku vhodných kazatelů, ale i neochotě chodit na trh s většími vědomostmi, než je odpustitelné.

Kontaminování pravdou se ještě stále nevyplácí. Rapidní nezájem o světce a světice nasvědčuje tomu, že morální pruderii vystřídala neúcta k lásce, k rodině, k pochopení a toleranci druhých, chuti vytvářet hodnoty trvalejšího rázu - neboť náhony k mlýnům bičuje dravá voda potřebná k semletí nahromaděného majetku a jeho uložení na sýpky zapomenutí. Tazatelé Ďábla se nám snaží namluvit, že vlka nepoznáš podle srsti. Kati demokracie tančí nad revolučními sny a mnou si ruce -- pomyslná stětí se konala a konat budou. Krev chutná sladce, odměnou za vykonanou práci je strach a ohnuté hřbety. Šíření zkazek a smyšlených charakteristik vybraných nepohodlných bytostí se dálo vždy a stěží podlehnout představám, že se dít nebude. Známé úsloví je stále platné: Pověst roste jejím šířením.

A lze souhlasit s autorským výkladem, že: kde se nedostává jistoty, nastupují dohady, pověsti a pomluvy; čím fantastičtější, tím přitažlivější. Metodická podpora pragmatismu zasahovala a zasahovat bude i kronikáře; neboť kronika vedena neuměle, či dokonce vědomě nepravdivě, vytváří pahodnotu minulého a historie dostává kontury připomínající dramatickou tvorbu, uměle vytvořenou k šokování publika. Polemické tóny v oblasti politické konjunktury jsou častokrát komediálním kusem bez valné a trvalé hodnoty, trpící nevkusem a špatným komediantstvím.

A někdy se písmák zapomene, dokonce zavře obě oči, i to kuří na noze, a napíše malopravdu. Lidé si to již přeberou, smetiště dějin je plné dobrých úmyslů, nápadů, výzkumných specialit, dobrodružných úvah, jen vyzískat metodickou podporu a ztlumit polemické tóny hašteřivců a stálých nespokojenců.

Za co jednoho odsoudí, jako vraha a hanobitele lidské úcty, druhého chtějí vyznamenat. Paní Carla ve světovém tribunálu má jen jedny ruce, možná jeden úsudek. Šalamounů je málo. I když bývají ti, co šalamounství využívají, nadužívají a zneužívají, vědomi si svých předností za pravdu bojovat, nenechat se vyšachovat soudcovskou mánií, že koláč odsouzenců musí se rovnat zaslouženému platu. Svět odměňuje všelijak, jeden je hrdina a přitom vrah, druhý oběť a pro někoho vrah...

Paní Carla má soudcovský metr na každého, zdá se, přece jen jinačí -- ale, vzácná spravedlivá paní, vraždění je vraždění, čistky etnické, politické, náboženské, sociální... Ne! Vrah zůstane vrahem.

A kdesi na stadionu přelámali prý kytaristovi prsty, aby už nemohl hrát a mluvilo se dokonce o rukách useklých. Kdo o tom mluvil?! Kronikáři doby. Pomahači zapomenutí vpisují do kronik úvahy vzdálené realitě a zasejí semena, ze kterých vyklíčí plevelné rostlinky, ty obepnou pravdivou realitu, obrostou dějinami a srdci nevinných a vykvetlá hloupost je na světě. Připomínka zapisovatelům reálií i politickým služebníkům: Je čest jednat ve službě vlastního národa a nikoli v zájmu sama sebe!

Vyklouzlý arcibiskup Albík pečoval o našeho pana krále vskutku originálně a říkával: jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena. No, neměl Král Václav IV. výtečného lékaře? A přece se mohl mýlit, co žen se týče. Mladá héééérečka dnešní povrchnosti hovoří v souvislosti s nahou fotografií, že snad je komunistické tmářství pryč, tudíž proč se neukázat? Ukazovat má co, pravda.

Chtělo by se téhle mladické bublince vzkázat: milá průměrná hvězdo -- i za totáče se vyskytovaly krávy bez závoje, to ti doma neřekli? Kde bereš jistotu, že tvoje vědomosti z minulosti nejsou jen odvarem z ucha netopýra a kravského lívance, s lopuchy taškařice a rmenu? Pozor, není sama. Podpora kronikářů nechvalně známých z minulosti podporuje nekalé polopravdy otců, dědů, matek a babiček: opravdu jsme všichni odletěli na růžovou planetu ve strojích upravených neznámými mocnostmi, ne pekelnými, nýbrž nebeskými? Nechodili jsme do škol, bijásků, divadel, na fotbal, nemilovali jsme se, neposlouchali písničky -- ne, jen trpně jsme hleděli do černého života. Ani zamilovat se nešlo, natož založit rodinu!

My všichni s krátkou pamětí nasloucháme prorokům zhůvěřilosti, a jsou tací, že jim tleskají a rozmnožují vidiny tmavé díry, vidiny propadu a zmaru. Kdy a kde bylo, je a bude, všechno v pořádku a dle našich náročných představ? Nikdy a nikde, pravím vám, řekl by námi umučený Syn. Napravený hříšník je lepší nehřešícího, řekl údajně mučedník kříže. Napsáno, sečteno a podtrženo.

Býváme informováni pozdě, nemůžeme se spolehnout, že psané a viděné je stoprocentní pravdou, ale slova následující nechť nám jsou ochranou před ztěžklými mozky a krasavci točícími se před zrcadlem s ochablým emočním aparátem. Slova k zapamatování: Jakmile do uzavřeného českého prostředí, připomínající loutkové divadlo, vstoupí lidé zvenčí, dojde ke kulturnímu střetu.

Kdykoliv se český diskurs dostane do mezinárodní pozornosti, vznikne průšvih. (Vzpomeňte, jak při návštěvě v Izraeli se vyjádřil někdejší český premiér, že by měli být Palestinci uzavřeni do koncentračních táborů, a vysloužil si například od britského deníku Independent přezdívku "idiot z České republiky".)

Každý mladý vůl bude jednou starým volem, to není ovšem zásluha, jen přírodní úkaz. Stane se, pravda, že leckterý starý vůl má chování nezralého mladého vola a mladý vůl je starý jako Metuzalém. Existují různé modifikace volů -- zajímavá je: inteligentní gigolo. Mediální kanalizační sítě dosáhly dávno i k nám, nejeden pracovník slovních hříček je potřebným sluhou goebelovských prejtů. Paměť připomene, že kdysi v padesátých letech minulého století lidé neomdlívali na koncertech, ale na hřbitovních průvodech, že plakali a slzy ronili nad tatíčkem krutým a neoblomným, nad všemocným Kobou. Kronikáři všech zemí spojte se! Jen zmizel v mauzoleu vedle učitele, vyrojily se odvážné myšlenky, že vlastně tenhle fotr se s nikým a ničím nemazlil, že byl Kult Kultovič I., na což upozornil jeho vzorný žák Nikitka, jinak vztekloun třískající botou do pultíku na půdě OSN, když potřeboval probojovat svůj názor.

(Leckdy umrněnost a mrtvičnost vystupujících na této půdě volá po vášnivějších výstupech, když se záležitost neprosadí, je aspoň na co koukat -- v některých parlamentech se i fackují, ženy a muži dohromady, kopou, boxujou, trhají si vlasy a buší do pleší; za pravdu se musí člověk rvát, jak radí mnohý vysmátý potentát!)

Leckteří majitelé životů z padesátých let minulého století se slušně vyvlíkli ze svěrací kazajky naordinované vládnoucími kruhy -- a zapomněli lidičkové, poklady zlaté a studnice moudrosti, jak vymetali kapitalistického belzebuba železnými košťaty, vyzpěvovali brigádnické písně, do lesů a strání vysílali signály o velikosti jedné jediné země, schůzovali, odsuzovali, vymýšleli novátorské zbytečnosti, jak sít obilí, jak sázet brambory, co povídat větru a jak zatočit s deštěm. Schovali se vychytrale za léta konsolidační -- a aby bylo jasno, já je neodsuzuji, k tomu nemá právo nikdo, to mohou jen oni sami dozrát k sebemrskačství, tak žádanému u nás v líbezném domovu. Když však člověk slyší samozvance z největších vykřikovat o samozvancích dnešních, pak si nemůže být jist, že není hercem v absurdním dramatu - Vlk žere vlka. Ten věčně chytrý čamrda pochází z hierarchického stupně Archandělů, spadl v blízkosti Řípu, resuscitovala ho mdlá chasa a postavila ho na kazatelnu s povinností šlehat hříšníky po těle slovním balastem, veršíky jedu a ubohosti, vyvracet myšlenky tmářství a rozsvěcet hvězdy dobrou rudou.

Ověřené nemusí vypovídat stoprocentně o pravdivých údajích a záznamech. Záznam čteného: Kosmova Kronika je psaná čtivě, autor nám ji obohatil různými anekdotami, které nás mají rozesmát. Kronika je často kritizována za nespolehlivost údajů, které jsou v ni napsány. Jsou to hlavně nepřesnosti v datech, kterých se Kosmas a možná i přepisovatelé dopustili. Kosmas ve své kronice zdůrazňuje , že nechce psát o věcech, které napsal někdo jiný, jestliže se jedná o podstatnější věc, odkáže čtenáře na jinou četbu znalosti o Bójích, které v době, kdy psal svoji kroniku, byly neuvěřitelně přesné. Nejenže je znal samozřejmě jménem, ale znal i Maroboda a všechny okolnosti, které vedly k obsazení Čech vítěznými Markomany.

Co by tomu řekl čaroděj Žídek, potvrdil by toto tvrzení? Osídlení Závisti marobudovými Germány, (jak dokládá Hájek) vedlo k tomu, že Obří hrad zanikl a svoji sakrální funkci již neobnovil. Nebylo totiž v zájmu Marobuda akceptovat duchovní centrum země Boioheima.

Číst v kronikách může být zábavné, poučné, i půvabné. Dešti a větru neporučili lidé ani v roce 54 v minulém století. Na nový rok pod sněhem, v první polovině ledna mrazíky, přes den tání a v druhé polovině března úplná obleva. V dubnu chladné počasí bez sněhu, koncem, dubna již teplo až 20 st. V květnu a v červnu mnoho přeháněk. V měsíci červenci bylo počasí nejisté, srpen teplý s občasnými srážkami. V září se dostavily ranní mlhy a poslední dny v září již mrazíky. Měsíc říjen vyhovoval sklizni okopanin, bylo však sucho a tak se projevil nedostatek vody. V listopadu bylo již chladněji, ale sucho a 24. padal sníh s deštěm.

Dne 2.12. ještě Oldřich Merta na "Pustých" oral... Poškození kříže a kapličky vzbudilo mezi lidmi vzrušené debaty, ale těch, co vždy mluví je mnoho a těch, co se nepřetrhnou aby pomohli je ještě o něco méně. A přesto: Dne 19.ledna povalil autodopravce Jaroš ze Štikova, který vezl chléb do místní Jednoty, kříž před kapličkou tak, že se rozbil na několik kusů. Dosti dlouho se povalovaly tyto trosky před kapličkou, nikdo se opravy nechopil. Až v létě zedníci Ulrych Ladislav čp. 71, Kulhánek Oldřich čp.64 za obstarání kříže Václavem Jirůtkou čp.81, sochu znovu postavili. Není tady nic divného, ale přece ... Postavení provedli komunisté, když vyznavači víry se k tomu neměli...

A když se muži z této vesnice vrátili kdysi domů z děsivé I. války, pracovali na polích, tkalcovali, chodívali se ženami do podhorské textilky obsluhovat stroje a nuzovali, napadlo je připouštět si děsivou kroniku tam daleko, odkud se někteří nevrátili a nedobrovolně obohatili svými těly cizí matičku zemi, a dostali pravdivou informaci ? 18. 7. 1918 byla v Jekatěrinburgu vyvražděna carská rodina: car Mikuláš II. (50 r.), jeho žena Alexandra Hessenská (46 r.), dcery: Olga (23 r), Tatjana (21 r.), Marie (19 r.), Anastazie (17 r.) a následník trůnu Alexej (14 r.). Kronikářská sláva je pomíjivá. Dějiny zapomenou pravděpodobně na proces se skupinou demonstrantů z Rudého náměstí, protestujících 25. 8. proti sovětské invazi do Československa. Všichni obžalovaní byli odsouzeni k vyhnanství na dobu od dvou a půl do pěti let.

A kdo si vzpomene na Bedřicha Bartáka, který byl zatčen koncem září 1950 těsně před složením poslední zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V táboře namaloval řadu obrazů a kresby mu pomáhaly přežít těžká léta, když je používal k odreagování od kruté reality a jako platidlo. Dodnes Bartákovy kresby mají bývalí zaměstnanci Jáchymovských dolů, spoluvězni a samozřejmě vězeňští dozorci. V jeho sbírce je řada drobných portrétů a kolekcí kreseb a maleb...A tihle skuteční poškození se za svého života nechtěli mstít, snad očekávali omluvu, opravu v kronikách -- dostalo se jim všeho zčásti, ale trn zabodnutý v historické kaši odstraněn úplně nebyl.

Každý národ má prý svého vůdčího ducha -- žel, paměť mnohdy děravou. A spoléhat se na kroniku nelze, tvoří ji lidé, naši lidé, pragmatičtí, toužící po uznání, slávě, penězích, nesmrtelnosti. V divokém žití doby se střídají sny a skutečnost, zmar a rozmar, pravda a lež, láska a krutost, zbabělost a hrdinství, v prudkých obměnách -- a vyznej se, bratře, čti a přemítej, vypracuj si vlastní kroniku života a poznáš, že psané a realita jedno nejsou a být asi nemohou.