Kromě spisů medicínských, ke kterým se dostávám jen velmi sporadicky, to byly většinou příběhy společenské a politické a tělo zde ve svém významu představovalo nějakou korporaci (latinsky je tělo corpus), která byla navíc specifikována. A tak máme vřed na těle města, armády, tajné služby, církve, strany, university. Pro zdůraznění zjevnosti problému se někdy používá spojení "vřed na tváři..."

Proces odstraňování vředu, popřípadě vředů má pro danou korporaci deklarovaný nejen očistný, ale někdy doslova spásný význam. Připomeňme jen čarodějnické procesy všeho druhu, podobně jako stranické nebo armádní čistky, kulturní revoluce, bandu čtyř a nebo třeba Dreyfussovu aféru. Jak přestane jít o vřed a začne jít o kořen problému, je lépe už na daném místě nebýt.

Položil jsem si otázku, co mají tyto společensko-politické vředové příhody společného a zjistil jsem, že je to především krátkodobá radost a následné neméně krátkodobé uspokojení korporací z jejich odstranění. V zásadě mi není znám případ, že by ta radost a uspokojení vydržely nějak významně dlouho. Buď se přijde na to, že na místo jednoho vředu máme deset jiných, nebo se přijde na to, že ona korporace jen vyřešením vředu chtěla odvrátit pozornost od souchotí nebo rakoviny. A nebo, že ten vřed je jen ryze virtuální a jeho likvidace slouží jako rituál k upevnění autority korporace navenek i dovnitř sebe sama. Zeptal jsem se lékařů a prý je to s těmi fyziologickými vředy velmi podobné, pokud se ovšem nejedná třeba o vředy na ranách způsobených z vnějšku.

Vypalování, uřezávání nebo jiné odstraňování vředu je většinově podobná historka, jako ořezávání pólů magnetu. Na konci se vždy objeví nový. Magnet je možné zbavit pólů jedině tepelnými úpravami, ale pak to už není magnet vůbec. Krásnou ukázkou odstraňování společenských vředů je deportace anglických zločinců a prostitutek do Austrálie. Zatímco v Austrálii vyrostla na těchto základech docela standardní elita, tak ve staré dobré Anglii zločin rozhodně nezanikl, o čemž svědčí Jack Rozparovač a Velká vlaková loupež. Rovněž aférky z lepší britské společnosti nám občas dávají tušit, že některé prostitutky dokonce pronikly jak do Westminsteru, tak do Whitehallu. Na tomto místě bych rád připomenul české hořekování nad tím, že my si vždycky vyženeme elity a potom to u nás vypadá tak, jak to vypadá. Pravdou je, že tam, co je nevyhánějí, to vypadá stejně, ale možná v tom umí lépe chodit.

Zbývá říci názor na otázku, co že to ten vřed vlastně ve své podstatě je, že v korporacích rozvíjí takovou neodvratnou touhu se s ním veřejně potýkat. Možná a říkám možná, že vřed je jakýsi ztělesněním obrazu nepřítele. Obraz nepřítele podobně jako stín vrhá každá korporace a dokonce ho v sobě nosí každý z nás. Otázka zní, jak se dokážeme s tímto obrazem nepřítele vypořádat. Je totiž pravdou, že obraz nepřítele má mnoho společného s našimi špatnými vlastnostmi, které se snažíme ze svého vlastního navenek prezentovaného obrazu vytěsnit. U korporací je tomu nejinak a navíc korporace mají tu výhodu, že mohou za vřed označit část ze sebe sama, což je u normálního jedince velice obtížné, nicméně se zdá, že lékařská teorie i praxe může takovými případy posloužit. A právě schopnost obětovat část ze sebe pro svoji větší slávu a moc, je to, co činí mnohé korporace nejen úspěšnými a mocnými, ale také velice nebezpečnými svému okolí. Povšimněme si, že řadě odstraňování vředů předchází ustavení jakého si výboru na obranu jediné pravdy. Mravnost nade vše. Pak je rovněž lépe zmizet, pokud je kam...

Nechodil jsem na náboženství, ale mám takový pocit, že někde v Bibli stojí, že pro "třísku v oku bratra svého" nevidíme "břevna v oku svém". (Matouš 7, 3) Jsem přesvědčen o tom, že než se dáme do označování kohokoliv nebo čehokoliv za vřed, měli bychom se zamyslet sami nad sebou, zda tím řezáním a vypalováním si nezlepšujeme svůj vlastní obraz před sebou samým i druhými. Psychologové říkají, že normální jedinec by se měl se svým stínem vypořádat mezi 20 a 25 rokem svého věku a tak proklouznout do dospělosti. Ale korporace k psychologovi ani k psychiatrovi nechodí, i když mnohé z nich by určitě patřily do blázince, nebo alespoň za zeď...