Co je tu však zarážející, je absence znepokojení nad každodenním ostřelováním izraelských vesnic raketami z Gazy, jako by šlo o neškodný místní folklór, kterému má Izrael snad ještě tleskat. Nad masivním pašováním zbraní do Gazy a Libanonu. Nad vyhrůžkami íránského Hitlera, že Izrael bude už velmi brzo vymazán z mapy. Nad jeho úsilím získat atomovou bombu. Nad rekrutováním tisíců sebevrahů, kteří jsou ochotni odpálit se rovnou do ráje, jen když přitom pošlou co nejvíc nevěřících do pekla. V té souvislosti působí skoro až tragikomicky izraelská velkodušnost vůči fanatikům, kteří po ničem netouží tolik jako po mučednictví: místo aby jejich přání vyhověli a poslali je obratem do věčné blaženosti, vyzvou je zdvořile k evakuaci objektu, který hodlají bombardovat, čímž si ovšem bombardování znemožní, neboť kandidáti mučednictví se tam naopak hrnou po stovkách. Stojí tu proti sobě evidentně diametrálně odlišné kultury - kultura úcty k životu a kultura pohrdání životem, kultura zmaru a smrti. To není teprve Huntingtonův objev. Najdete to už v koránu, např. Súra 4,91: "A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete!" Anebo: "Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud vás oni vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití." (Súra 2,187). Berte, prosím, toho jejich Proroka vážně: on to tak opravdu nejen myslel, ale i sám dělal.