Média a politika v ČRo 6

2. 9. 2006

Karel Hvížďala: Dobrý večer.

Radko Kubičko, moderátor: A Jana Čulíka.

Jan Čulík: Dobrý večer.

Radko Kubičko, moderátor: Pánové, řekněte nejprve, jaký je podle vás vztah mezi povoláním politika a novináře? Tedy můžeme to i rozšířit mezi politikou a médii. Jaký je a jaký by měl být?

Jan Čulík: Pane Hvížďalo.

Radko Kubičko, moderátor: Zkuste, pane Hvížďalo.

Karel Hvížďala: Tak to se popisuje všude stejně jako vztah vzájemné symbiózy, i jeden bez druhého nemůže vlastně v tom veřejném prostoru existovat, protože jeden potřebuje zviditelnění, druhý informace, a na tom je vlastně, nebo byl, vždy založen tento vztah a teď jde o to spíš, za jakých podmínek k tomuto obchodu dochází.

Radko Kubičko, moderátor: Jan Čulík?

Jan Čulík: Je to strašně složitá věc. Myslím si, že jsou takové dvě, dva základní principy, jak dělat novinářskou práci. Jedna je, jeden ten princip je ten princip britské veřejnoprávní BBC, která vyžaduje od novináře absolutní nestrannost, jak to oni definují, to znamená, že z toho, co novinář produkuje, nesmí být absolutně vidět, kterému politickému klubu nebo politické straně fandí, a vždycky když novinář někoho interviewuje, tak vždycky mu musí dávat otázky z opačné strany politického spektra. To je ten veřejnoprávní princip a potom jsem četl nedávno v jedné velmi zajímavé americké příručce o prostě novinářské práci, že zejména Američani mají ještě jiný druh novinářské práce, kterou označují za aktivistickou novinařinu, to znamená někoho, kdo je opravdu přesvědčen, že určité věci jsou správné a svými sloupky a tak dále je prosazuje. Kupodivu podle některých těchto amerických novinářů toto je také přijatelné, ale, a tam je velké ale, které oni podtrhují, v žádném případě to nesmí být podpora osoby. Můžete podporovat program, ale jakmile jako novinář podpoříte osobu...

Radko Kubičko, moderátor: Čili nějakého konkrétního politika, ale já si myslím, že nemusíme chodit tak daleko, ani do Spojených států, Británie, můžeme se podívat jenom na Českou republiku a náš středoevropský prostor, tady je velká tradice právě směšování těch dvou povolání, politika a novináře, zejména tedy v České republice. Když se tvořila nová česká společnost, tak vlastně se těžko dalo rozlišit, jestli ti lidé, kteří zároveň dělali českou politiku a zároveň psali do českých novin, jestli vůbec jsou politikové a novináři nebo novináři. Koneckonců i naši největší vlastně historičtí vzorové novinářští v českém prostoru, Karel Havlíček Borovský a Ferdinand Peroutka svého času byli politiky, byli dokonce poslanci v říšském sněmu nebo v národním shromáždění Československé republiky, takže zkusme se podívat...

Karel Hvížďala: V minulosti to takhle bývalo.

Radko Kubičko, moderátor: Zkusme se podívat na tu historii. V České republice to prostě bývá nějakým způsobem spojeno.

Jan Čulík: V minulosti to bývalo takhle taky, ale i v těch západních zemích, ale na druhé straně teďkon v poslední době, já nevím, řekněme padesáti letech, máte takové ty extrémní věci, že třeba šéfredaktor amerického deníku Washington Post ani nechodí k volbách, aby nemohl být obviněn z toho, že straní nějaké straně. Tak je prostě, jinak samozřejmě zase v tom BBC myslím, že když jste řadový novinář, můžete být řadovým členem politické strany, ale jakmile dostanete, a na to oni jsou velmi citliví, jakmile dostanete nějakou funkci v té politické straně, ven s váma. Anebo musíte dělat prostě, co já vím, v zábavném pořadu pro děti nebo..., nikoliv něco, co je prostě politická věc. Vím, že existoval šéfredaktor toho slavného každodenního publicistického pořadu The Day na stanici Radio 4 BBC, to je, co se vysílá živě ráno od šesti do devíti, Rod Little, a toho obvinili nebo kritizovali ho, že píše zároveň pro Gardian komentáře, které byly příliš blízké libristické straně, tak ho vyhodili, že jo, z toho BBC. Takže toto se aspoň v těch veřejnoprávních britských médiích bere velmi vážně.

Radko Kubičko, moderátor: Když jsem mluvil o těch novinářích historických, Karlu Havlíčku Borovském a Ferdinandu Peroutkovi, tak oni vlastně psali do svých vlastních novin, takže se sami vyhodit nemohli, když dělali politickou činnost, ale Karel Hvížďala k tomu chtěl přidat něco.

Karel Hvížďala: To jsou dvě teď roviny. Kdybychom šli k tomu Havlíčkovi a podívali se teda na to v nějaké té tradici celosvětové, tak samozřejmě to je hrozně dobrý příklad, protože tam se láme ten chleba. Když si to porovnáme třeba, no, on byl 1849 před soudem, byl před porotou, která ho jednoznačně osvobodila těch jedenáct lidí, a důsledek byl, že Vídeň se rozzlobila, poslala ho do Brixenu a zrušila porotní soudy. Ve stejný době o pár let předtím, byl jakýsi /nesrozumitelné/, v Kanadě se dostal před porotní soud ze stejných důvodů, protože prostě kritizoval vládu a korupci ve vládě a tak dále a byl porotním soudem osvobozen, a to změnilo vlastně kanadskou žurnalistiku. A to je považován za základ vlastně té moderní, 1835 tuším to bylo, a to s tímhlectím jsme dodneška neprošli. Německo tímhle prošlo třeba Augsteinem po druhé světové válce v roce šedesát dva až šedesát čtyři, že jo, a díky tomu odstoupil Strauss a později Konrad Adinauer, protože vždycky došlo k nějakému velkému střetu toho novinářského stavu s tou mocí a nezávislá...

Radko Kubičko, moderátor: ...tedy vlastně k té emancipaci...

Karel Hvížďala: Ano, tím došlo k té emancipaci a tím se vlastně ukázalo, nebo se, to, co ta teorie vlastně už od devatenáctého století, od té čtvrté velmoci, ta liberální teorie formulovala, tak se to potom postupně všude stalo skutečností. U nás se něco takového dodneška nestalo...

Radko Kubičko, moderátor: Ta diskuse...

Jan Čulík: Ještě k tomu Havlíčkovi, můžu?

Radko Kubičko, moderátor: Jan Čulík.

Jan Čulík: Tam je jedna drobnost. Myslím si, že ten Havlíček a lidé jemu podobní operovali nebo fungovali v té době v trošku jiné situaci. Dneska máte svobodu a máte různé politické směry a novinář může být prodejný tomu politickému směru nebo... Za Havlíčka to bylo jinak, měl jste absolutismus a proti tomu úsilí o svobodu projevu a demokracie. Jako Havlíček nebyl nutně, si přečtěte ty Národní noviny, mimochodem tady udělám malou reklamu. Ústav české literatury Akademie věd má skutečně senzační internetové stránky, pane Hvížďalo, jestlipak to víte, tohle je opravdu dobrý, a má tam digitalizováno asi padesát kulturních a politických časopisů za posledních, českých, za poslední dvě století. To znamená, vy si otevřete Národní noviny z července 1848 stránku patnáct a na obrazovce se vám to okamžitě objeví.

Karel Hvížďala: Vím, že to digitalizovali, ale ještě...

Jan Čulík: Je to tam. Totéž okamžitě máte, když počítač si otevřete, Literární listy, Zítřek z roku šedesát osm.

Radko Kubičko, moderátor: Čili je možné si tam tedy přečíst...

Karel Hvížďala: No, ale navíc je třeba říct, když jsme u toho Havlíčka, že on to sám stačil ještě před odjezdem do Brixenu vydat, Duch národních novin se to jmenovalo a tam všechny ty věci jsou.

Jan Čulík: Ale když si to čtete...

Radko Kubičko, moderátor: K té podstatě věci.

Jan Čulík: Ano, k té podstatě věci. Že to jsou články, které mimochodem jsou dodneška aktuální a novináři by si je v Čechách měli číst, jsou nesmírně dobře napsané. To jsou články na obhajobu samostatného kritického nezávislého myšlení, novinář jako prostě zástupce obyčejných lidí a podporovatel toho, aby lidé, obyčejní lidé, si utvořili svůj vlastní názor. Já jsem novinář, který vám předložím fakta, různá rozporná, vy jste občan v demokracii, kterou my se snažíme nastolit a vy si musíte...

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, a ta jeho politická činnost tedy byla v souladu jaksi s tímto názorem?

Karel Hvížďala: To byl teda, když už jsme u toho Havlíčka, on byl i zajímavý, jak literární kritik, tak samozřejmě divadelní kritik, a když bysme to hodně měli zjednodušit, tak vlastně on strašně ostře odsuzoval takovéto české zápecnictvní, že nám to tady takhle všechno stačí, že spisovatel je v prvý řadě bojovník za vlast, a proto, i když je špatnej, tak si ho musíme vážit, protože je to vlastenec a tak dále. Nebo...

Radko Kubičko, moderátor: Čili toto on vlastně rozbíjel, takže pěstoval skutečně...

Karel Hvížďala: Jeho nejslavnější kritika je...

Jan Čulík: Poslední Čech.

Karel Hvížďala: Poslední Čech, no.

Jan Čulík: Totiž tam máte, to je zase strašně důležitá věc, která by možná, která by přišla dnešním novinářům vhod, protože on měl pro smysl pro ironii a humor a satiru, ale tak, až že neváhal...

Karel Hvížďala: Takovou sebeironii.

Jan Čulík: Ano, ale že neváhal jako prostě použít sprostá slova. V tom Posledním Čechu, což teda, recenzi na Posledního Čecha od Josefa Kajetána Tyla, kde zesměšňuje sentimentalismus, Havlíček píše něco jako: "A já také, pokud mě Pán Bůh zachovati ráčí při zdravých prstech jednou napíšu předpotopního Čecha." Jo? Takže tohle jsou věci z poloviny devatenáctého století. Anebo zesměšňuje Kollára, Jána Kollára, jeho Slovanskou vzájemnost. "Smažme to Češi, všichni jsme Slovan, Slované." Jo? A on na to dělá parodii, že: "Kluci, bulíci, všem vám nafackuji, Slovan, Čech, to, že je vám rovno? Dobytkové, k čemu to vám je? Hovno."

Radko Kubičko, moderátor: Ano, ano.

Jan Čulík: Karel Havlíček, ano.

Radko Kubičko, moderátor: Určitě známe tady toto i ze školních lavic, přestože to tam takto prezentováno nebylo. Nicméně ten princip té věci je, že skutečně chtěl pěstovat kritické myšlení. Já jsem to ovšem uváděl právě za ten příklad, že přece jenom to potom přesahovalo do politiky, byť tedy ne na straně žádné nějaké jasně konsolidované politické strany, ale...

Karel Hvížďala: Ale jo, to bysme mu taky křivdili. On prostě patřil k celé té partě Palacký, Rieger, Nebeský a tak dále, a zastával jejich názory. To nebylo všechno...

Jan Čulík: Dobře, to je pravda, ale on neměl čas to v podstatě zase tak zkrystalizovat, protože v těch prvních etapách, v podstatě je to paralela jako Pražské jaro 68. Začalo se mluvit o svobodě, ale než přišel nějaký pořádný program nebo jeho realizace, tak už se to típlo, že jo.

Karel Hvížďala: No, a ono vůbec je třeba říct, že Havlíček, kterého my tak zbožňujem, novinařil pět až šest let necelých.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, tak já si to dovolím také típnout, protože přece jenom se nám to trochu svrhlo v diskusi o Karlu Havlíčku Borovském. Já si myslím, že to je samozřejmě také důležité a určitě k tomu dále něco uděláme, protože ten odkaz je důležitý a trošku zapomenutý. Vrátíme se ale k tomu, jaký příklad jsme ho použili. To znamená určité prorůstání novinářské práce a politické. A posuňme se dál, já jsem tady jmenoval to druhé jméno Ferdinand Peroutka, a to už je otázka první republiky začátku minulého století nebo první poloviny minulého století, a tam byla právě veliká tradice stranických novin a tedy vlastně i stranických novinářů, takže tím se vracíme k té české tradici, že to povolání novináře se trochu prolínalo, protože každý ten novinář pracoval vlastně v nějakém stranickém tisku. Takže k tomuto kdybychom si něco řekli.

Karel Hvížďala: To trvalo, dejme tomu do druhé světové války, ale od druhé, od devatenáctého století se toto rodilo.

Jan Čulík: To je historický jev nejen v Čechách.

Karel Hvížďala: Ano, ano. mluvíme v kontextu celé Evropy. A po druhé světové válce, tam jsme se právě rozešli s tou Evropou, že zatímco tam se ty noviny od těch politických stran oddělily, většinou za sebou měly třeba nějakou nadaci nebo něco takového, nebo byly v rodinných soukromých rukách, ale spíše se přikláněly k nějaké politické orientaci. To znamená liberální, mírně levé či konzervativní, ale o to vlastně kritičtěji, aby tam vznikalo to napětí, které je důležité pro ty informace, se stavěly k těm proudům konzervativním, liberálním a tak dále. Toto dělení v zásadě skoro do dneška v každé zemi u těch hlavních deníků platí.

Radko Kubičko, moderátor: Vydrželo vlastně, ale s tím, že tedy opravdu k té emancipaci jaksi došlo. Jan Čulík chtěl ještě něco k tomu? K těm stranickým novinám?

Jan Čulík: Ne, jenom mě napadá, že třeba příklad velmi čerstvý z Británie, tam je jediný deník, který je..., z těch seriózních, který je opravdu relativně blízko nějaké politické straně, je konzervativní Daily Telegraph, ale zajímavé je, že teď je tam nový šéf konzervativní strany David Cameron, a ten odmítnul, veřejně teď odmítá různé součásti myšlení nebo politiky Margaret Tatcherové například veřejně řekl, že bylo špatné, že Tatcherová považovala Nelsona Mandelu za teroristu, a v podstatě se tomu africkému národnímu kongresu omluvil. A zajímavé je, že ten Daily Telegraph v těchto dnech, i když v podstatě jsou to konzervativní noviny, tak vede strašnou diskusi v podstatě proti tomu Cameronovi, ano. je to skutečně rozumné, že Cameron jako šéf konzervativní strany tady zpochybňuje Margaret Tatcherovou. Jenom jsem to chtěl citovat jako...

Radko Kubičko, moderátor: Že jsou vlastně ty noviny orientované nějak, ale přesto...

Jan Čulík: No, jsou dost daleko.

Radko Kubičko, moderátor: Ale přesto...

Jan Čulík: Nejsou závislé na nějaké straně.

Radko Kubičko, moderátor: Přesto vyvolávají kritickou diskusi i v rámci toho jednoho politického směru.

Karel Hvížďala: No, a noviny, který startujou dnes v Německu a jmenujou se Österreich, tak ty, podle toho, co se o tom ví, já jsem je ještě neviděl, tak ty jsou založeny úplně nadstranicky, chtějí prostě pokrýt, protože tam jsou noviny taky rozdělený trošku, Der Standard a Politik a tak mají jakoby jistý kořeny původně politický, a dokonce dost zřetelný, a u těch lidovců ta politika a kdežto liberálnější Der Standard, tak tyhle právě chtějí bejt ještě nad tím a tím si získat vlastně větší publikum v době, kdy upadá počet čtenářů, takže to jsou dva body, na kterých ten nový šéfredaktor to staví. Na tom, že je nad politikou a na druhé, že každý den chce předkládat časopis lidem, vlastně že ty noviny budou tak segmentované, jako jsou běžné časopisy, týdeníky.

Radko Kubičko, moderátor: A vůbec obecně, kdybych řekli, že když někdo třeba pracuje ve stranických novinách nebo pracoval, dneska už stranické noviny v podstatě nejsou, ale přece jenom některá ta periodika se tomu přeci jenom trochu přibližují, když tedy o nějakém novináři by se dalo říct, že je třeba zaměstnanec novin, které vydává politická strana, tak je podle vašeho názoru novinář nebo není?

Karel Hvížďala: Tak já si myslím, že to jsou stále ta dvě kritéria, o kterých mluvil kolega Čulík. Veřejnoprávní médium si nic takového dovolit nesmí, a dokonce prostě, stejně jako v BBC, tak v Německu, které bylo za..., kde všechny ty stanice byly zakládány okupačními důstojníky z Anglie, tak tam tato zásada platí dodneška, že ti komentátoři a šéfredaktoři zpravodajští a tak dále, tak se mají chovat tak neutrálně, že i když někomu fandí ve skrytu duše, že to nikdo z té redakce nesmí rozpoznat vůbec.

Jan Čulík: No, tak jenom..., samozřejmě, podívejte se. Typická pravicová odpověď. Ve volnotržní společnosti si můžete vydávat všechno, pokud vám to lidi budou kupovat, můžete si psát, co chcete. Jenže problém je, že jestliže budete třeba jako, já nevím, Haló noviny, tak jako prostě bude to mít určitou pokleslou míru důvěryhodnosti mezi čtenáři. To je jako...

Karel Hvížďala: Té jiné cílové skupiny.

Jan Čulík: No, ne, ale jakékoliv. Když si na to inteligentní člověk, kdysi Lidové noviny měly tady v trafikách takový slogan "My jsme deník pro lidi pravicové orientace". Tak když se nad tím zamyslíte, tak prostě inteligentní člověk by to nečetl, protože podstatou komunikačního procesu je, že musí být nevypočitatelný, tam musí být nové věci. Jestliže součástí komunikace...

Karel Hvížďala: Překvapení, no.

Jan Čulík: Ano, překvapení. Jestliže součástí komunikace je něco, že my vám předem říkáme, co vám budeme říkat, tak je to jenom stereotypní potvrzování toho, co už ten člověk zná, a to je k ničemu pro inteligentního člověka. Protože inteligentní člověk samozřejmě pozná, můžete si vy vydávat, pane Kubičko, jako jakékoliv stranické noviny, ale inteligentní člověk ví, že to bude jenom opakování stereotypních věcí, takže to je k ničemu.

Karel Hvížďala: Tam chybí nejenom to překvapení, ale i to napětí, na kterým je dneska ta novinařina založena. To znamená...

Jan Čulík: A proto ty noviny přestaly...

Karel Hvížďala: ...založená na té hádce, na tom sporu, na tom, že se tříbí ten názor tím neustálým sporem o to, jakou cestou se vlastně má ta společnost ubírat.

Radko Kubičko, moderátor: Ale koneckonců ten vývoj skutečně šel i tím směrem od těch stranických novin, což už je samo o sobě důkaz, že ta společnost se vyvíjela a dále vyvíjí a teď tedy...

Karel Hvížďala: On šel právě proto, co jsme teď říkali.

Radko Kubičko, moderátor: Co jsme říkali, přesně, protože...

Jan Čulík: Protože je to nudné.

Radko Kubičko, moderátor: Protože to je nudné vlastně, protože ten čtenář, když si to koupí, tak ví, že se tam bude psát pro nějakou politickou stranu, takže by to mělo být širší. Ovšem zmínili jsme média veřejné služby, pochopitelně, a já bych uvedl dva takové příklady té diskuse nebo i jako důkaz toho, že ta diskuse probíhá i v České republice, byť tedy ta česká žurnalistika si neprošla ještě nějakým tím svým emancipačním procesem, jak o tom mluvil Karel Hvížďala. Na jedné straně, když jsme pořádali ještě s českými médii debatu o televizní žurnalistice, o televizní debatní žurnalistice, tak byla řeč o tom nebo položili jsme otázku, zdali moderátoři těch velkých politických diskusí, ať už na komerční televizi nebo na veřejnoprávní, chodí k volbám, a oni vlastně, tehdy tam byl Martin Veselovský z Novy, ten řekl, že k volbám nechodí, byl citován Václav Moravec z České televize, také že k volbám nechodí, že tedy nevolí, takže ten případ, jak jste o tom mluvil vy, pane Čulíku. Na straně druhé jsem byl na ČT 24 v takové diskusi s Petrem Uhlem, který je komentátorem Práva, jehož život vlastně také je takové určité slučování politické aktivity a veřejné aktivity s novinářskou prací, a ten vlastně tvrdil, že to je taková věc, kterou vnutili české veřejnosti, vnutila pravicová média a pravicoví politikové, že se vlastně všechno musí oddělovat, že na všechno musí být experti.

Jan Čulík: To není pravda.

Radko Kubičko, moderátor: Že v politice musí být experti. Takhle to teda tvrdil, cituji velice volně Petra Uhla, a že vlastně tedy veřejná činnost, ať už politická nebo novinářská, je vlastně totéž, tatáž veřejná činnost. Takže to jsou dva takové případy, ke kterému z nich teda byste se...

Jan Čulík: Můžu vám k tomu říct jednu, myslím docela zajímavou ilustrující epizodu. Někdy tak v roce devadesát dva, devadesát tři, možná trošku dřív byla kontroverze, myslím, že to bylo v London Revue of Books, prestižní mezinárodní literární časopis, kde konzervativní, ano, konzervativní britský oxfordský historik Timothy Garten Ash kritizoval Václava Havla, že se stal prezidentem, jo, po pádu komunismu.

Radko Kubičko, moderátor: Čili že vstoupil aktivně do politiky.

Jan Čulík: A prostě říkal tam od samého počátku: "Kdyby býval Václav Havel zůstal nad politikou jako nestranickým komentátorem, uvidíte, že by nakonec býval měl daleko větší prestiž, než kdyby se stal prezidentem." A Václav Havel do té diskuse tehdy vstoupil a říkal: "Ne, ne, ne, teď máme novou demokracii, každý musí přiložit ruku k dílu." To je tak česká reakce? Samozřejmě, že měl pravdu ten Ash. Ti Angličané vědí, co to je ta...

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, ale, ale...

Karel Hvížďala: Předpokládám, že /nesrozumitelné/ je důkazem právě té druhé cesty.

Radko Kubičko, moderátor: Ne, ale počkejte, já jsem právě chtěl připomenout, že asi pan Ash nebyl nikdy disidentem, zatímco Petr Uhl a Václav Havel disidenty byli.

Jan Čulík: A oni mají ten argument musíme přiložit ruku k dílu.

Radko Kubičko, moderátor: Já vím, ale obávám se, že vlastně v tom, v dobách jaksi té, toho totalitního režimu, a tím se možná dostáváme obloukem i k tomu Karlovi Havlíčkovi, protože o tom jste mluvil, že tam byl jakýsi absolutismus, tady byla totalita, tam to ani nešlo jinak v té době udělat.

Jan Čulík: Jasně, ale pak už byla demokracie.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, ale máme určitou tradici v tomto smyslu, nemyslíte, pane Hvížďalo?

Karel Hvížďala: No, já si myslím také ale, že to není zrovna nejlepší...

Radko Kubičko, moderátor: Tradice teda?

Karel Hvížďala: Tradice, protože celý ten aktivistický žurnalismus, no, je tu, ale považuju to za jednu z velkých chyb. To je prostě vůbec to, že politici třeba píšou komentáře, to se nikde v normální zemi nemůže stát, protože na komentářové stránky tam smí jenom analytik, zatímco politik patří do zpravodajství nebo, když chce někdo říct na stránku dopisů redakce, ale konec. To, co je tady, že sám sebe někdo komentuje, to je právě to míchání těch rolí a v tom je to celé nebezpečné. A to je nejenom míchání rolí novinář a politik, ale to je vlastně i opozice a vláda.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, ale uznáme, že v dobách jaksi té totality to ani nešlo jinak, než míchat ty dvě...

Karel Hvížďala: My mluvíme po roce osmdesát devět.

Radko Kubičko, moderátor: Já vím, ale že tradice je tady založena jednak těmi stranickými novinami a jednak možná i tou dobou totality, kde prostě tady tohle to jinak nešlo.

Karel Hvížďala: Ale sedmnáct let jsme měli možnost prostě...

Jan Čulík: Ono taky se tady říká v Praze, že česká společnost je strašně malá a že nejsou lidi a že tak všichni musej dělat všechno. Tak všichni musej dělat ve všech nadacích, zároveň si to musej kritizovat. Musej všichni být politiky a zároveň novináři, jo. A možná z toho to plyne. Já si myslím, že to není pravda.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, a teď se zkusme teda, protože už je první polovina toho pořadu nebo první polovina toho tématu vyčerpána, jak se tedy postavit k těm konkrétním příkladům. Z poslední doby to tedy byla Mirka Čejková, ale byly i další případy samozřejmě. Byl připomínán například Vladimír Mlynář, který přešel z šéfredaktorství Respektu přímo do ministerské, do ministerského křesla ve vládě Josefa Tošovského. Připomínám, často bývá také bývalý ministr kultury Dostál, který zároveň vlastně se angažoval v politice a zároveň byl zaměstnanec deníku Právo, kde psal komentáře, ale i reportáže, a takových případů bylo několik. Jak se k tomu tedy postavit? Je to určitý průvodní jev právě těch určitých tradic odlišných české společnosti, nějakého toho vývoje? Nebo byste to odsoudili? Tady tyto přechody.

Karel Hvížďala: Já si myslím, že pokud někdo přechází z politiky, z novinářství do politiky, tak může, ale musí...

Jan Čulík: A ne obráceně, ano jasně.

Karel Hvížďala: ...s tím skončit a nesmí jít zpátky.

Radko Kubičko, moderátor: A nějaká řekněme karanténa, že by tam měla být nebo..., například u toho Vladimíra...

Karel Hvížďala: V normální společnosti není běžné...

Radko Kubičko, moderátor: U toho Vladimíra Mlynáře, tam se často, sice s určitou nadsázkou, ale přesto to skoro platí, že vlastně jeden týden seděl ještě ve svém šéfredaktorském křesle a druhý týden ve svém ministerském křesle.

Karel Hvížďala: No, a proč ne?

Radko Kubičko, moderátor: Je to v pořádku tedy?

Karel Hvížďala: Vždycky to má jeden konec.

Radko Kubičko, moderátor: Ne, že to je ten přechod, jako že je rychlý hodně.

Jan Čulík: Vladimír Mlynář vždycky chtěl být...

Radko Kubičko, moderátor: Co si myslíte?

Jan Čulík: Je spousta lidí, kteří se chtějí stát politiky, a tak proto dělají novinařinu s tím, že se tam někam dostanou. Já si myslím, že zrovna tohle byl případ Vladimíra Mlynáře, já bych ho nikdy nepovažoval v podstatě za novináře, spíš za člověka, který chtěl být politikem a podle toho taky ten Respekt vypadal, ale tak dobře, každý má právo dělat, co chce, že jo.

Radko Kubičko, moderátor: A když vzpomeneme tedy Pavla Dostála, který vlastně psal zároveň komentáře do...

Karel Hvížďala: To jsme už říkali, prostě to...

Jan Čulík: To je nepřípustné.

Karel Hvížďala: To je něco, co..., ale to platí o všech. Prostě copak prezidenti píšou články do novin, jako je to u nás předseda vlády, skoro denně měl někde článek v poslední době. To jsou všecko anomálie, které kdyby ty redakce měly nějaký jasný kodex nastavený, tak se to nemůže stát.

Radko Kubičko, moderátor: A ten konkrétní příklad, který tedy odstartoval tuto diskusi, která byla samozřejmě hlubší, ne jak asi by to se předpokládalo, když mluvíme o té politické kariéře Mirky Čejkové, protože musíme říci, že ten pořad, který moderovala, nebyl vlastně v podstatě zpravodajsko-publicistický, byť tedy, jak Prima tvrdí, spadal pod redakci zpravodajství. Velice stručně, jak byste se k tomuto případu postavili? Postupovala televize správně, když...

Karel Hvížďala: Já bych řekl, že ano.

Radko Kubičko, moderátor: Když ukončila spolupráci s touto moderátorkou?

Karel Hvížďala: Já bych řekl, že ano, že skutečně ty dvě funkce nejdou dohromady. Kandidovat v politice a zároveň moderovat pořad, který je...

Radko Kubičko, moderátor: Spadá tedy pod publicistiku, ale není...

Karel Hvížďala: No, to už je potom věc. Já si myslím, že ta redakce musí držet nějaká pravidla, která jsou nastavena a nemůže se už zabývat těmi niancemi. Je to jednou prostě pořad, který patří mezi zpravodajsko-publicistické pořady, tím pádem člověk má dodržovat jistá pravidla, ale která by měla být předem daná, ne ex pos. Pokud to tam nebylo v nějakém statutu, tak samozřejmě se to mohlo řešit trošku civilnějším způsobem.

Radko Kubičko, moderátor: To znamená určitou dohodou, asi bych řekl. Nikoliv tedy takto mocensky. Jan Čulík.

Jan Čulík: V těch /nesrozumitelné/ společnosti BBC tedy předpisech, na Internetu je najdete, společnosti BBC je uvedeno, že když si nějaký novinář, který se zabývá politickými pořady, publicistikou, rozhodne kandidovat za politickou stranu, tak to musí oznámit svému šéfovi a okamžitě od té doby je přesunut do nepolitické redakce, dělá nějakou jinou práci. V případě, že není zvolen, a pokud to, pokud teda nebyl zvolen, tak jeho šéf rozhodne, zda se bude moci nebo nebude moci vrátit na původní místo. Toto tam v tomto statutu je, já myslím, že k tomu není absolutně žádná diskuse k tomu.

Radko Kubičko, moderátor: Čili asi ty média budou muset teď zapřemýšlet, pokud se jim to několikrát stalo, aby dopředu nějaká pravidla nastavily.

Karel Hvížďala: No, nejen média, samozřejmě. To by v normální fungující struktuře mediální, tak by syndikát novinářů k tomu musel zaujmout stanovisko, veškerá veřejnoprávní média, musela by ve veřejném prostoru kolem toho vzniknout diskuse. Kdyby tu existovala tisková rada, tak by velice vehementně se snažila o to, aby takové zásady byly jasné už jednou provždy.

Radko Kubičko, moderátor: Mimochodem když jsem citoval Petra Uhla v té diskusi, co jsem měl s ním v ČT 24, tak on dokonce řekl, jestli by to nemělo být stanoveno zákonem něco takového.

Karel Hvížďala: Tak to je hloupost, ale prostě ty nepsané zákony v slušné zemi...

Radko Kubičko, moderátor: Čili ty nepsané zákony, já jsem, musím říci taky oponoval přesně tímto, ale kladu tuto otázku.

Jan Čulík: Já si myslím, že ještě k tomu, co říkal pan Hvížďala. Ano, diskusi teda ano, ale mně to zase připadá tak úplně banální, že jsem překvapen, že se o tom vůbec mluví.

Karel Hvížďala: Bohužel, tady se o tom musí mluvit.

Radko Kubičko, moderátor: Musí se o tom mluvit, taky je to vidět. Dobře, takže tím jsme uzavřeli ten první blok, o kterém jsem tedy řekl, že to bude spíše politika a novinářství a směšování těch dvou věcí a avizoval jsem, že se budeme bavit také o tom, jakým způsobem novinář k politikovi přistupuje. Jak ve veřejných médiích, tak v médiích komerčních. Připomínal jsem tedy pořad moderátora Davida Borka, který byl odvolán z pořadu České televize, a stalo se tak bezprostředně poté, co interviewoval předsedu vlády Jiřího Paroubka, který byl tímto způsobem rozhovoru velmi rozladěn, také odešel ještě v záběru, bylo vidět, že se, že nebyl tedy příliš spokojen s tím rozhovorem a bezprostředně poté byl tedy tento moderátor stažen s tím, že tedy nešlo ovšem jenom o ten rozhovor, ale že dlouhodobě tam byla jakási nespokojenost. Jistou diskusi v našich médiích odstartoval v Lidových novinách Ondřej Aust, který 19. 8. 2006 mimo jiné napsal: "Pokud by se udělovala novinářská cena za nejlepší zvládnutí bilančního rozhovoru, moderátor David Borek by ji velmi pravděpodobně za svůj výkon ve středečních Událostech, komentářích nedostal. Asi by se neprobojoval ani do užší nominace, ale rozhodně by nepřišel o cenu útěchy za neotřelý přístup, s jakým bořil zažitá pravidla. Pane Paroubku, několik hodin už nejste premiérem, jak to cítíte? Optal se odstupujícího, ale stále ještě premiéra Paroubka. Odpovědi, ke kterým redaktor šéfa ČSSD pustil, nebyly z nejdelších. České podívejme se, Borkovi zřejmě přišlo příliš nudné, proto raději po anglicku vyzýval, pojďme se podívat. Když mladý moderátor předsedu vlády okřikl slovy osud tomu dal tak, že já jsem novinář a vy jste politik, divák zjistil, že pokory a společenského taktu se tentokrát od České televize nedočká. Ne každý, kdo si hraje na Václava Moravce, je Václav Moravec. Středeční Borkovo vystoupení těžko nazveme jinak než faux pas a pokud ano, pak rozhodně ne veřejnou službou. Neviňme ale jednoho člověka z toho, že nefunguje systém." Tam ještě potom připomenu, to je konec už citátu, připomenu jenom, že Ondřej Aust dokonce naznačuje, že by to mohlo stát nějaká místa nadřízené, dokonce i nejvyšší nadřízené moderátora, ale nicméně jde tady o tento problém. Jakým způsobem tedy v televizi veřejné služby přistupovat k politikovi a do jaké míry je důležité, aby politik byl po návštěvě studia spokojen či nespokojen?

Karel Hvížďala: Tak já si myslím, že...

Radko Kubičko, moderátor: Karel Hvížďala.

Karel Hvížďala: Pokud má politik dobrého moderátora, musí vždycky odejít nespokojen. Když odejde spokojen, tak ten novinář je špatně, vykonal svou práci špatně. Tak v prvé řadě je třeba říct, že za strukturu toho rozhovoru je plně zodpovědný moderátor, nikoliv politik, a to znamená, on strukturuje, určuje ty délky, skáče do řeči a napomíná, ať je tam prezident nebo ať je tam předseda vlády nebo kdokoliv jiný. To je jeho svaté právo a do toho mu nikdo nemůže nic říkat. Je samozřejmě otázkou vkusu, jak to kdo dělá, ale i to, že mu připomněl tu dělbu těch rolí, nepovažuju za nic výjimečného a jak potom jiní novináři připomínali, takovéhle repliky slyšeli v BBC i jinde několikrát.

Radko Kubičko, moderátor: Budu citovat, budu citovat odpověď Erika Taberyho, 22. 8. 2006, kde napsal...

Jan Čulík: V Respektu.

Radko Kubičko, moderátor: V Lidových novinách.

Jan Čulík: V Lidových novinách?

Radko Kubičko, moderátor: Také v Lidových novinách jako reakci právě na ten článek Ondřeje Austa: "Pokud jde o okřiknutí, že moderátor určuje debatu, bylo to naprosto na místě a stejnou poznámku jsem před čtrnácti dny slyšel od moderátora slovenské politické debaty a není tomu tak dlouho, co to samé padlo i v jedné diskusi BBC. Proč by zde měla být nějaká pokora? Hostům je třeba někdy připomenout, kdo má řídit diskusi."

Jan Čulík: Můžu k tomu?

Radko Kubičko, moderátor: Ano, nebo Karel Hvížďala ještě dokončí?

Karel Hvížďala: Já bych jenom dokončil. No, čili toto se mu určitě vyčítat nedá. Za druhý se mu taky...

Radko Kubičko, moderátor: Mimochodem i ta forma tedy, protože přece jenom ta citace byla: "Osud tomu dal tak, že já jsem novinář a vy jste politik." Jestli to nebylo třeba příliš troufalé nebo příliš příkré nebo příliš drzé?

Karel Hvížďala: Ne, já si myslím, že v prvé řadě tak, jak toho pana Borka známe, tak on je energický, mladý, asertivní chlapík a za jeho výběr nezodpovídá prostě, on sám, on vyhrál díky nějakému konkursu, kde stálo celé vedení a mohlo předpokládat, že k takovéhlemu výstupu časem musí u něj nutně dojít. Čili tady taky nevidím jeho zodpovědnost. A třetí je ta připravenost. Tak tady zase na jednoho moderátora pracuje nějaký tým rešeršistů, kteří tam jsou...

Jan Čulík: Ne, nepracuje... Podle toho, co vím od Václava Moravce, tak si to všecko připravuje sám.

Karel Hvížďala: Ano, ale..., a pokud nepracuje, je to zase systémová chyba...

Radko Kubičko, moderátor: Systémová chyba, o které mluvíme.

Karel Hvížďala: Systémová chyba té televize a nikoliv pana Borka.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, pan Čulík, ano.

Jan Čulík: Já si myslím, že ta věc je trošku složitější a obecnější. Jak bych to, takhle, jedna věc, kterou musím předeslat. Je pravda, že Paroubek má takový docela agresivní způsob vystupování, začíná těmi větami podívejte se a tak dále, a ono to vyvolává potřebu od toho moderátora vystupovat taky konfrontačně. To je fakt, takže člověk by vlastně i omluvil, pokud teda Aust píše, že to bylo příliš konfrontační. On si to, on to Paroubek sám vyvolává, ale je tady důležitější obecnější věc, myslím. Já si myslím, že bohužel, bohužel v porovnání s těmi třeba britskými konfrontačními rozhovory, které se často na Borkovu obranu citují, ten Borkův rozhovor byl špatný. A totiž, my jsem to v Britských listech měli docela rozsáhlou diskusi k tomu, srovnali, Fabiano Golgo našel jeden starší rozhovor Jeremy Paxmana, což je velmi slavný britský moderátor s Tonym Blairem předvolební, kde Tony Blair odmítal odpovídat na otázku, na jednu otázku. A je to strašně zajímavé srovnat tuto pasáž, možná, řekněme čtyřiceti řádek s přepisem toho Borkova rozhovoru. Ten rozdíl je v tom, že ten Paxman v tom rozhovoru zdvořile, ale velmi důrazně, trvá na své otázce, vždycky tu otázku položí, ale teď nechává tomu respondentu, tomu politikovi, místo, aby to dvěma nebo třema větama dokončil, aby sakra odpověděl, jo? Když se podíváte na toho Borka, on se prezentuje sám, to je strašně zajímavá struktura, on dává...

Radko Kubičko, moderátor: Čili, abych to shrnul.

Jan Čulík: Moment, on dává tomu Parobkovi v podstatě správné agresivní kritické otázky, ale nenechá ho dopovědět ani jedinou větu. To znamená ten člověk, ten politik se nemůže, jako ten rozhovor by měl být veden tak, že prostě já dám politikovi kritickou otázku, teď mu dám možnost, řekněme dvacet vteřin na to, aby odpověděl a potom rozeberu dál tu další blbost, kterou ten politik řekl.

Radko Kubičko, moderátor: Čili, že je důležité...

Jan Čulík: Ale to tam nebylo prostě.

Radko Kubičko, moderátor: Čili je důležité, a než dám slovo Karlovi Hvížďalovi, jenom to shrnu, je tedy důležité, že účelem toho rozhovoru novinářského...

Jan Čulík: Je neprezentovat novináře.

Radko Kubičko, moderátor: By nemělo být prezentovat novináře, anebo konfrontovat se s nějakými názory politiků, ale dostat toho politika k odpovědi na důležité otázky pro veřejnost.

Jan Čulík: Ano, a ty potom já můžu kritizovat.

Karel Hvížďala: No, jasně, to je to starý pravidlo, musí, po každé konfrontaci musí dojít ke kooperaci. To je vlastně základní pravidlo toho..., diskuse před mikrofonem. Ale já si myslím, že tam byly i docela dlouhé pasáže naopak, které...

Jan Čulík: Nebyly, podívejte se na to v transkriptu. Tam vždycky je pomlčka po, já nevím, pěti, šesti slovech u toho Paroubka, jo?

Radko Kubičko, moderátor: Čili vy mu vyčítáte...

Jan Čulík: A ten Borek se samoprezentoval.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, ale nebudeme tady úplně přesně tady tenhleten případ, zkusme to nějakým způsobem zobecnit. Právě mluvme obecněji.

Karel Hvížďala: No, tam jsou ty systémové chyby a ty považuji já za...

Radko Kubičko, moderátor: O té připravenosti, čili určité rešerši, ale nicméně to, co říká Jan Čulík je určitě také důležité. Že opravdu smyslem toho rozhovoru by mělo být tu informaci získat.

Karel Hvížďala: O tom není pochyb.

Radko Kubičko, moderátor: Toho politika vlastně zničit a konfrontovat.

Jan Čulík: Informace, informace.

Karel Hvížďala: Tam musí být vždycky prostě po konfrontaci ta kooperace, jinak to není možný.

Jan Čulík: Ale ten moderátor může toho politika zničit, ale nemůže ho zničit na základě svého apriorního názoru vy jste blbec /nesrozumitelné/. Musí v tom rozhovoru ten politik mít možnost něco říct.

Radko Kubičko, moderátor: Ale teď je otázka, to bych se velice rád zeptal, protože v tom rozhovoru právě s tím Tony Blairem, je že ten moderátor používá ironie. Takové jako ironie, že si vlastně jako dělá legraci z toho politika, z těch jeho odpovědí. Je toto přípustné?

Jan Čulík: Ano, proč ne?

Radko Kubičko, moderátor: Karel Hvížďala.

Karel Hvížďala: Já si myslím, že v některým typu. My musíme říct, že žurnalistika rozeznává některé typy rozhovorů, tohle byl zpravodajský rozhovor. Pak jsou samozřejmě ty dlouhé diskuse.

Radko Kubičko, moderátor: Diskusní pořad, tedy.

Karel Hvížďala: Ano, které jsou konfrontační. Pak jsou hádavě přiměřené, pak jsou inscenované, pak jsou informačně-kooperativní. To jsou takové základní typy učebnicové. A ten zpravodajský je nejtěžší a skoro všude na světě se kolem toho v současné době vedou velké diskuse, protože tím, že ten, česky je to..., konfrontační zábava se tomu říká, ke které jsou dneska, zvlášť na těch privátních televizích, tlačeni ty moderátoři, tak to vede přesně k těmhlectěm úchylkám.

Jan Čulík: Sebeprezentaci a nikoli...

Karel Hvížďala: Sebeprezentaci a tam je ten problém a navíc je na to hrozně malý čas vždycky a tam to vyzní mnohem víc. Zatímco oni mají třicet minut nebo pětačtyřicet minut té, toho diskusního bloku a je tam sekvence několika minut, kdy se do sebe takhle ostře pustí, tak se to vlastně v tom celým ztratí. A čili je to problém vlastně kultivování toho velice těžkého žánru, udělat s jistým napětím konfrontační, ale slušný rozhovor v rozmezí čtyřech minut.

Jan Čulík: Je taky fakt, že Jeremy Paxman je instituce. Dělá to, já nevím, dvacet, třicet let a prostě je znát jeho postoj je známý, on je instituce, osobnost, on by nemusel říkat premiérovi já jsem novinář a vy jste politik, tak buďte zticha, protože samozřejmě... Takže tam se to, vlastně ten britský reportér je už určitý žánr, takže máte pravdu, že on si to může dovolit, protože lidi...

Radko Kubičko, moderátor: A je, řekněme, jak psali v té polemice někteří lidé nebo připomínali, že vlastně tomu politikovi je v podstatě na roveň nebo možná ještě, nebo možná společensky ještě vlastně i nad ním. Ne, to se netýká určitě premiéra, ale třeba nějakých nižších politiků, tak bezesporu to tak je. Zatímco tady třeba by se mohlo vyskytnou podezření, že tento mladý redaktor je třeba začínající redaktor a interview je tady už zkušeného muže, zkušeného politika.

Karel Hvížďala: Samozřejmě je vůbec ten rozdíl u nás, že u nás i ty zprávy dělají lidé bez jakékoliv zkušenosti, velice mladí, tak třeba v těch veřejnoprávních německých televizích je možné se dostat jako moderátor zpráv jedině pětileté zkušební době v nějakých lokální, to znamená v zemský televizi. Pak musí projít dvěma posty v zahraniční jako korespondent a pak teprve může vejít do zpráv. Čili ta zkušenost a rozhled je podstatně větší, než ti lidé, kteří jsou u nás.

Radko Kubičko, moderátor: Ale je zajímavé, že je to střední věk nebo mladší nebo střední věk těch novinářů, ale jak správně jste připomínal, je to už sedmnáct let, takže už možná mohli vyrůst i ty starší novináři, ale zatím to prostě takhle není, takže to je možná jeden z těch aspektů taky.

Jan Čulík: Je to zvláštní věc, protože myslím, Ivan Kytka mě vždycky říkával, že vždycky mu české televizní vysílání připadají jak studentská televize na nějaké západní vysoké škole a možná to bylo, mělo leccos co společného s tou mladostí té české demokracie, ale tam je opravdu závažný obecnější problém, a ten je v tom, že opravdu ty moderátoři jsou mladí, jsou to prostě dvacetiletý nebo pětadvacetiletí prostě mladí muži či ženy a vždycky se říkalo, musejí být mladí, protože novináři jsou diskreditovaní, že? Ale ty politikové jsou padesátníci, takže to jsou jejich otcové, je to úplně jiná generace, moment, a je to zvláštní, protože tam to nebylo. Tam jako to nevadí tak, ale...

Radko Kubičko, moderátor: Nebyli zdiskreditováni.

Karel Hvížďala: Nejde dokonce jenom o tom, jak vypadaj, ale ona ta struktura, v Německu existuje stanice Kiko, Kinderkanal, dětský kanál, a ta je dělaná přesně jako české zprávy hlavní, to znamená, že tam..., aby ty děti se na to vydržely koukat, tak nezaberou toho moderátora celou dobu a hned se tam něco musí hejbat a přesně takhle jsou dělaný český zprávy. To jsem nikde jinde ve světě, kromě tohohle dětskýho kanálu, neviděl.

Radko Kubičko, moderátor: Dobře, ale, jednu věc, pane Čulík, to by mě zajímal váš názor na to, když tedy mluvil o tom, že novináři jsou tedy mladí, protože ti staří byli zdiskreditováni, tak jakto, že politikové jsou? Jakto, že je dostatek starších politiků a nedostatek starších novinářů? Jak je to možné?

Jan Čulík: To já nevím, to je otázka pro vás.

Karel Hvížďala: Já si myslím, že to je věc prostě, jak to nastavila Nova, která to vsadila na mladé, hezké tváře a všichni...

Radko Kubičko, moderátor: To se týká tedy televizí.

Karel Hvížďala: A všichni je napodobují.

Radko Kubičko, moderátor: Samozřejmě já jsem...

Karel Hvížďala: Já si myslím, že v rozhlase to neplatí.

Radko Kubičko, moderátor: V rozhlase to až tolik neplatí a když si vezmeme noviny, tištěné noviny, například, když jsem tady jmenoval to právo.

Jan Čulík: Tam jsou to třicátníci, no.

Radko Kubičko, moderátor: Ne, když jsem jmenoval to Právo, tak tam vlastně ta komentátorská skupina, která je, řekněme, orientována v rámci toho listu levicovým, řekněme, způsobem, tak to jsou lidé starší.

Jan Čulík: A jsou to většinou disidenti, že jo, Hanák třeba.

Radko Kubičko, moderátor: A disidenti, samozřejmě. Jmenovali jsme Petra Uhla a další. Zatímco v těch televizích to skutečně je takto, že vsadila na ty mladé tváře a možná to opravdu způsobila ta Nova.

Jan Čulík: No, a on je to strašný problém, protože já jsme viděl, jako všechna čest, Veselovský to dělá dobře, ale chudák přece jenom jsou to ty chlapi, ti politikové, ten Topolánek a tak dále, ten Paroubek, oni jsou o generaci v podstatě starší a teďkon mladýho člověka máte a teďkon ještě je to udělaný tak, že ten moderátor sedí vzadu, ty politikové stojej před ním a kamera, takže jsou blíž ke kameře a on si tam chudák něco blekotá a oni ho absolutně ignorujou a mluvěj si mezi sebou.

Radko Kubičko, moderátor: Mluví si mezi sebou, ano. Že nemá vlastně, že ho přehlíží, protože já jsem koneckonců...

Karel Hvížďala: Tam chybí ta přirozená autorita.

Radko Kubičko, moderátor: Já jsem koneckonců na té naší diskusi s těmi televizními moderátory vlastně říkal, jestli to je, jestli to není určitý handicap, že vlastně moderátoři hlavních televizí a i hlavních těch diskusních pořadů jsou lidé kolem třicítky, zatímco právě ti politikové jsou o generaci starší.

Karel Hvížďala: No, ono nejde ani o to, jestli je jim třicet nebo padesát. Tady jde o to, co mají za sebou. Kdyby to byl třicetiletý muž, který deset let nějaký pořad moderuje a vytvořil si...

Radko Kubičko, moderátor: Čili že má už více zkušeností, ano.

Karel Hvížďala: Více institucí, tak samozřejmě ho musí ten politik brát...

Jan Čulík: Moravec, třeba.

Karel Hvížďala: Brát vážně.

Radko Kubičko, moderátor: Toho už musí brát vážně.

Karel Hvížďala: Ano, ale ten se už udělal na Frekvenci 1 a tak dále.

Radko Kubičko, moderátor: Je sice také člověk kolem třiceti, ale má za sebou už tu desetiletou práci.

Karel Hvížďala: Nebo možná víc.

Radko Kubičko, moderátor: Nebo možná o něco více, ale přesto...

Karel Hvížďala: No, ale je tam prostě, systémově na sobě pracoval a všichni si to pamatují. A to je to, co tady nejvíc chybí.

Radko Kubičko, moderátor: Já bych jenom připomněl jednu myšlenku Miloše Čermáka, který se také zapojil do té polemiky o stažení moderátora Borka, a ten napsal ve svém článku, proč by si média měla platit vlastní kritiky. Napsal: "Projevila Česká televize slabost, když z moderátorské židle sesadila redaktora, který vedl agresivně rozhovor s odstupujícím premiérem Paroubkem, anebo to byl naopak projev rozmyslu a profesionality, protože důvodem odvolání byl nekvalitní novinářský výkon? Když chybí sebereflexe, to je tedy mezititulek, správná odpověď nejspíš zní. Pokud moderátorský konec Davida Borka o něčem vypovídá, pak zejména o tom, že v českých médiích nefunguje sebereflexe." To je právě ta hlavní myšlenka. Co si o tom myslíte? Myslíte si tedy, že by měla probíhat o tom nějaká diskuse mediální, která by vlastně nějakým způsobem mohla nakonec kodifikovat, byť ne zákonně, jak jsme o tom mluvili, jakým způsobem tedy postupovat v takovýchto věcech?

Karel Hvížďala: No, já si myslím, že samozřejmě ta sebereflexe tu chybí, ale chybí uvnitř těch médií, protože v těch starých demokraciích si platí přímo uvnitř těch institucí ty tiskové ombudsmany, analytiky nebo jak se to kde nazývá, kteří samozřejmě tu práci těch ostatních dokonce kritizují na stránkách nebo na obrazovce toho média a rozebírají to.

Radko Kubičko, moderátor: To je právě ta věc té vlastní kritiky.

Karel Hvížďala: Mají, no, ale to pomáhá vlastně tomu kultivačnímu procesu toho média, a to tady vůbec neexistuje a naopak je snaha vlastně ty kritiky zaretušovat a dělat, že se nic neděje, neomlouvat se za chyby. Prostě ta kultivace tu není programovým nástrojem těch médií.

Radko Kubičko, moderátor: K tomu asi už není co dodat, ale dám prostor ještě Janu Čulíkovi, ale už velmi stručně, jsme na konci.

Jan Čulík: Já si myslím, že problém je, že prostě asi není vůbec žádný systém. Jako kdyby se předvídalo, jak se má konat. Dva velmi stručně příklady. Jeden z nich, Česká televize minulý týden k jednomu tématu měla diskusi v Událostech, komentářích, poslala tam dva lidi, kteří měli úplně stejný názor a byli z jedné malé politické strany, to je přece.... A oni neřekli v tý televizi, že jsou z té strany, tak to je třeba jedna věc. Druhá věc. Karel Srba byl osvobozen, dva roky poté, co Mladá fronta proti němu vedla obrovskou kapmaň, to vůbec nepublikovala.

Radko Kubičko, moderátor: Ano, tak díky moc za tyto dva případy. Já myslím, že to je asi velice podstatná diskuse a budeme právě v tom našem pořadu Média v postmoderním světě v ní pokračovat. Dnes už ale musíme končit, protože náš čas vypršel, takže se loučím se svými dnešními hosty, Karlem Hvížďalou a Janem Čulíkem.

Karel Hvížďala: Na shledanou.

Jan Čulík: Na shledanou.

Radko Kubičko, moderátor: Díky moc za zajímavou a místy vzrušenou diskusi. Doufám, že nám posluchači vždy a za každé situace rozuměli. Já bych na závěr tedy jenom řekl, že besedu moderoval, připravil a od mikrofonu se loučí Radko Kubičko a že náš pořad Média v postmoderním světě můžete poslouchat každý pátek ve dvacet hodin a deset minut na našich kmitočtech šest set třicet devět, devět set padesát čtyři a třináct set třicet dva a poslouchat nás můžete také na Internetu, na naší webové stránce www.rozhlas.cz/cro6, kde najdete také Rádio na přání, kde si kdykoliv můžete stáhnout ve formátu MP3 naše odvysílané pořady, a to včetně tohoto našeho pořadu Média v postmoderním světě. Na slyšenou.

Vytisknout