Myšlenkové pochody lidí české politické kultury znalých se však toulají někde zcela jinde. Pokud se nestane nic neočekávaného, sociální demokracie splní své povolební prohlášení a modro-černo-zelený kabinet nepodpoří. Za této situace se sice můžeme těšit na povedený hradní žert Václava Klause, který bude po zvolení nového vedení sněmovny jmenovat vládu Mirka Topolánka, ale tohle opatření lze kromě přívlastku "nestandardní" pojmenovat také adjektivem "dočasné".

Po zřejmém neúspěchu této vlády nastane horečné vyjednávání o kabinetu, který získá v dolní parlamentní komoře většinovou podporu. Existuje hned několik možností, jak stabilní vládu s trvalejším mandátem sestavit, ale rýsuje se také varianta, před volbami téměř nemyslitelná -- klasická "Velká koalice" podle německého modelu, prozatímní politické tabu jak v ODS, tak v ČSSD, i když možná jen zdánlivé.

Zabývat se otázkami, zda by tato koalice ODS a ČSSD měla šanci vzniknout za účasti obou svých lídrů, nebo zda by je zastoupili politici druhé, popřípadě třetí ligy, je momentálně zbytečné. Přestože představa tohoto modelu pomalu klíčí v hlavách mnoha politických představitelů občanských a sociálních demokratů, nahlas je vyslovována jen velmi opatrně. Navíc o ní spekulují politici, kteří netvoří vrcholná politická grémia obou nejsilnějších stran. I když možná bychom se mohli ptát, zda tato "státotvorná" prohlášení se svými šéfy nekonzultují.

Velká koalice je legitimní a státotvornou variantou správy věcí veřejných v České republice. Pokud nepočítáme zelené, kteří se do dolní komory dostali poprvé v historii, a samozřejmě posílenou ODS a ČSSD, všechny ostatní parlamentní strany volby de facto prohrály. Komunisté i lidovci vzešli z hlasování výrazně oslabeni, a pokud mají zájem usilovat o podíl na moci, je to z jejich strany ryze účelové, což platí zejména o lidovcích.

ODS volby vyhrála a ČSSD neztratila přes rozporuplné poslední volební období podporu veřejnosti, ba právě naopak -- ještě poněkud posílila. Spolupráce obou stran, jako "vítězů" letošních voleb tudíž nepostrádá legitimitu, navíc by mohla být zárodkem vzniku výrazně většinového fungování exekutivy v následujícím volebním období.

Hlavním argumentem pro výrazně většinovou vládu se silným mandátem ve sněmovně je politická stabilita v následujícím volebním období. Česko bude totiž stát před zásadním rozhodnutími na domácí i zahraničně politické scéně. Důchodová reforma, snížení schodku státního rozpočtu, modernizace daňového systému, dále předsednictví naší země v Evropské unii a zavedení EURA. Vláda se slabým "nevětšinovým" mandátem bude tyto kroky prosazovat jen velmi těžko, navíc s vědomím, že ji bude ze sněmovních lavic kritizovat nekompromisní parlamentní opozice. Kromě toho, takto důležitá rozhodnutí nelze protlačovat silově. Musejí se s nimi ztotožnit jasná většina národa a musejí mít trvalejší platnost, kterou po dalších volbách nezpochybní nová politická reprezentace.

ODS a ČSSD obdržely od voličů nejsilnější parlamentní mandát. Obě strany sice před volbami nebývale polarizovaly společnost, ale jejich nadstandardní volební výsledek je jasným vzkazem voličů, aby spolu začaly rozumně a hlavně slušně jednat.

Vzájemné předvolební výpady pravolevých dominantů opravdu neměly v novodobé české historii obdoby a nesporně začaly naši veřejnost unavovat. Je načase, aby se v rozdělených sněmovních lavicích udála významná komunikační změna. Absolvovat v příští kampani podobnou politickou hysterii by mohlo občany znechutit do té míry, že by o volební klání dočista ztratili zájem.

Třeba se české politické strany, a zvláště dvě nejsilnější, ocitly na zásadním historickém rozcestí, kdy mají poslední šanci zasednout k jednacímu stolu, osobní a partajní půtky hodit za hlavu a společně řešit budoucnost republiky.

Velká koalice je jednou z posledních nevyzkoušených variant správy věcí veřejných v České republice. Zkušenost s ní mají ve většině vyspělých evropských demokraciích. Někde byla úspěšná, jinde zas skončila krachem. Většinou následovala po volebním patu a každopádně pokaždé zklidnila rozvášněné tábory zásadních politických oponentů.

I proto by možná bylo načase, aby si podobným procesem prošla i naše země.

Autor je vedoucím tiskového oddělení na ministerstvu práce a sociálních věcí ČR.