Nečekám, že těch 6 poslanců, které letos mnou volení Zelení získali, něco významného změní. Nicméně pro mne jsou symbolem, že od dnešního dne již nejsem druhořadý občan.

Postupně jsem podporoval dvě politické strany. Jejich volební výsledky se pohybovaly od 1.4% do 2.8%. Při nediskriminujícím systému by tedy měly získat ve dvousetčlenném parlamentu od 2 do 6 poslanců. Nestalo se.

Z tohoto pohledu mne děsí neustálé naznačování dalších změn volebního systému s posilováním většinových prvků. Ani letošní dělení mandátů nebylo spravedlivé. Když pominu nerovnoměrné rozdělení mandátů z pohledu obdržených hlasů, pořád ještě jsou diskriminováni minimálně voliči SNK-ED (nárok 4 mandáty), Nez.demokratů. (1 mandát) a Nezávislí (1 mandát). Nepochybuji o tom, že nebýt strachu z propadnutí hlasu, dosáhly by daleko lepších výsledků a nejen ony.

Námitkou proti vstupu těchto stran je rozštěpení politické scény a težší vytváření povolebních koalic. Naopak většinový systém by měl zajistit jednoduché sestavení vlády. Ale proč by právě toto měla být výhoda?

Strana s 30-35% podporou by ve většinovém systému nepotřebovala koaličního partnera a vládla by sama. Nicméně zároveň toto znamená, že stát by byl řízen podle přání pouhé třetiny voličů. Naopak daleko větší skupina by se opět ocitla bez politického zastoupení a bez jakékoliv možnosti cokoliv ovlivnit. Takový systém se pro mne až tolik neodlišuje od systému jedné strany, se kterým má tato země bohaté zkušenosti. Asi proto, že nikdy žádný mnou preferovaný politický proud nezískal tak velkou podporu.

Vícečlenné vládní koalice dávají šanci něco změnit i výrazně slabším koaličním partnerům. Co na tom, že v rámci té aktuální mají větší vliv, než odpovídá jejich síle? Jejich velký partner má možnost zvolit si jiné spojence a tyto odstavit na vedlejší kolej. Uvolnění 5% hranice pro vstup do parlamentu by naopak zvýšilo počet možných seskupení majících většinu.

Pravdou zůstává, že parlamentní strany současnou diskriminační hranici podporují především z důvodu zachování moci ve svých rukou. Na příkladu Strany Zelených je vidět, že pouhá zmínka o šanci dostat se do parlamentu znásobila jejich preference. Do té doby o ní mnoho voličů vůbec neuvažovalo, vybírali tzv. na jistotu. Pouhé zrušení této hranice by na politické scéně způsobilo nemalé změny.

Zajímavé je, že s nápady na většinový systém přichází pravidelně ODS. Velmi by mne zajímal přepočet výsledků na mandáty podle pravidel platných před poslední úpravou provedenou právě díky této straně. Možná by se ukázalo, že ODS prohandlovala šance na pravicovou koalici výměnou za více mandátů pro sebe. Ostatně nevím, kde se v nich bere ta jistota, že by dokázali porazit společnou kandidátku ČSSD a KSČM (ať již sjednocenou nebo s veřejnou vzájemnou podporou).

Před volbami byli voliči již tradičně strašeni vzrůstajícím vlivem komunistů na vládu. Za sebe mohu říci, že ač je pro mne program KSČM nepřijatelný, nic o ořezávání mého práva na parlamentní zastoupení v něm není, narozdíl od programu "demokratické" ODS. Pokud bych tedy pčistoupil na hru na menší zlo, musel bych nutně volit proti ODS. Spíše bych ale zůstal doma.

Většinový systém máme již ve volbách do Senátu. Já osobně, nemám-li v druhém kole vyhovujícího kandidáta, toto kolo vynechám. I statistiky volební účasti naznačují, že hry na menší zlo je ochotno se účastnit mnohem méně lidí, než skutečného výběru. Pokud bych byl navíc frustrován z nemožnosti získat politické zastoupení, dříve nebo později bych klesl do snahy systém poškodit, například volbou radikálního kandidáta.

A největší paradox: stačilo by snížit počet mandátů o jeden a nadpoloviční většina by se vždy našla. Tento nápad se objevuje v každé diskuzi na internetu, jen páni politici jaksi mají raději změny težšího kalibru.