V Německu i Rakousku patří Zelení spíše k politické levici. V žádném případě je pak nelze považovat za politickou sílu, která by podporovala či otevírala cestu k moci neoliberálním a neokonzervativním stranám. Vzpomeňme jen na rychlý konec povolebních jednání mezi (neo-)konzervativní CDU-CSU, liberální FDP a Zelenými Joschky Fischera v Německu. Radikálně pravicové daňové reformy, které plánovaly konzervativní a liberální síly, byly pro německé Zelené dobrým důvodem, aby je vypoklonkovali z jednacího sálu.

Povolební chování naší Strany zelených se diametrálně liší. Vstřícnost Martina Bursíka k vládní koalici s neokonzervativci z ODS i s tradičněji konzervativní KDU-ČSL je v rámci evropského zeleného politického hnutí na vládní úrovni poměrně raritní. Bursík svoji stranu profiluje liberálně -- a v koalici s konzervativci se pravděpodobně bude stavět víceméně do role, kterou v minulosti hrála Unie svobody, ještě dříve ODA, a o kterou se pokoušeli také Evropští demokraté.

V západoevropských demokraciích je ovšem tato pozice většinou obsazena specificky liberálními stranami. I v Evropském parlamentu jsou liberálové od zelených odděleni. Česká Strana zelených se tedy, jak se zdá, pokouší o ojedinělý experiment - totiž obsadit na politické scéně zároveň liberální i "zelenou" pozici. Krátký politický život a smutné konce výše jmenovaných stran by jim měly být varováním, že snaha obsadit pravicovou liberální niku může být i pro ně velice riskantní.

Mějme ovšem na paměti, že i v Německu a Rakousku byla politická "ontogeneze" Zelených velice komplikovaná. Po vstupu do celostátní politiky se tam museli složitě vyrovnávat s levicovými radikály, kteří z nich chtěli mít vyhraněnou socialistickou stranu. V Německu to v podstatě byla až osobnost formátu Joschky Fischera, která stranu vnitřně stabilizovala. Je možné, že u nás se Zelení budou muset potýkat s opačnou výchylkou a vyrovnat se s radikálními liberály a pragmatiky, kteří by stranu mohli vyvést mimo evropské zelené politické hnutí na pravici politického spektra.

I když pomineme tuto stávající, poněkud aberantní pozici naší nejmladší parlamentní strany, zůstává tu pro Zelené po volbách jedno vážné riziko. Konzervativně-liberální strany nemají v rozdělené sněmovně většinu. ODS se přitom po vládní moci žene jako hladový žralok po kořisti. Nedá se vůbec vyloučit -- a česká média o tom zcela otevřeně spekulují - že se neokonzervativní pragmatici z ODS pokusí zkorumpovat některého z poslanců zvolených za levicové strany.

"Kořistkovy peníze" koneckonců zůstaly nevyužity a lákadlo v podobě doživotního finančního zajištění může být pro některé z nových poslanců skutečně obrovské. Od pánů Topolánka a Kalouska a jejich politických stran by nás podobné chování dnes bohužel asi příliš nepřekvapilo a nemůžeme ani příliš očekávat, že by to nějak ovlivnilo jejich voliče. Pro Zelené je ovšem situace úplně jiná.

Představme si, že Martin Bursík přijme ministerskou funkci ve vládě ODS, jejíž vznik umožní politická korupce jednoho nebo dvou levicových poslanců. Krátkodobě to bude úspěch a Bursík bude moci vystupovat jako vítěz. Ve střednědobém horizontu může ovšem takový krok pro znamenat Zelené katastrofu. Bylo by to totiž flagrantní popření morálního étosu čisté a věcně orientované politiky, z něhož zelené politické hnutí povstalo. Jediné, co by v takové situaci mohl učinit skutečně slušný politik, by byl odchod do opozice. Pokud to Martin Bursík neučiní, bude v pozici červovitého přívěsku neokonzervativců ve vládě založené na politické korupci bojovat s klesající podporou veřejnosti, s rostoucí nemohoucností vymanit se z Topolánkova objetí a pravděpodobně i s rebeliemi ve vlastní straně.

Stabilizace Strany zelených v české politice by tak mohla být na léta dopředu ohrožena.

Autor přednáší ekologickou biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze