Příčina výrazného rozdílu mezi výsledky voleb do poslanecké sněmovny letos a před čtyřmi roky (18,5 %), eventuálně do Evropského parlamentu před dvěma lety (šest mandátů oproti dvěma ČSSD) není samozřejmě jedna jediná. Podstatná část důvodů je ale organicky spojena s problematickým profilem dědičky politik KSČ.

KSČM prostě leckdy nepůsobí dojmem evropské radikální strany odpovídající době, neboť začasté ukazuje svou rigidnější tvář. Na místě jsou slova místopředsedy Dolejše, jehož odsouzeníhodné napadení jistě samo o sobě propad voličské přitažlivosti zmírnilo, zdali by se organizace jako celek neměla znovu omluvit za zjevné zločiny minulosti. Jejich bagatelizování či dokonce pokusy fakta o minulosti donekonečna zamlžovat nemohou působit dobře, neboť argumentačně nebezpečně připomínají rétoriku pozdního věku státostranické vlády v zemích východního bloku.

V podstatě lze přímo říci, že nedostatečně vymezený vztah českých komunistů k minulosti poškozuje image domácí levice. Jestli totiž po několika letech ekonomicky nebývale úspěšné vlády vedené sociální demokracií něco umožnilo ODS ve volbách zvítězit, a nechme stranou, nakolik přesvědčivě, pak se jednalo nejen o nevybíravě prezentované korupční skandály, leč také o poněkud trapný, nicméně stále očividně působivý antikomunistický akcent pravice.

Parlamentní strana, jenž v posledních, nejhektičtějších dnech volební kampaně dokazuje, že žije z minulosti (nejde jenom o často, mírně řečeno, dvojdomý postoj k moderním dějinám, ale i opětné usínání na vavřínech polistopadových politických úspěchů, mezi než náleží samo přežití struktury), nemůže zkrátka dlouhodobě obstát. Co je platné, že není spojena s finančními skandály polistopadového vývoje, či dokonce byla první, kdo na ně upozornil, když je závažná část partaje zahleděna do někdy též slavných dějin, a jestliže tato strana nemá čím oslovit mladou, zvláště pak vzdělanou generaci. Dokonce ani po formální stránce. Neradno totiž zapomínat ještě na jeden, dalece podstatný prvek -- vizualizaci propagační kampaně.

Nebudeme-li zmiňovat nevalnou invenci televizního spotu (lákadla na domácí scéně stejně tradičně málo vlivného), rozhodně musíme zmínit malou atraktivitu mediálního vystupování celostátních i regionálních lídrů, případně jejich optickou absenci. Jak je například známo, pánové Grebeníček a Klanica působili řadu let na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž právě na tomto z nejvýznamnějších vysokoškolských pracovišť ČR neproběhlo jediné předvolební setkání KSČM, zatímco své čelní představitele včas vyslaly ODS i ČSSD, ba dokonce okrajová Koruna česká. Obdobně rozpačitě působila pár dní před volbami -- ve srovnání s konkurencí modrého stánku, který již povinně uzavřený připomínal časová rozmezí voleb -- agitace v centru "moravské metropole". Sestávala z jistě finančně úsporné, nicméně bizarně působící trojice neochvějných členů Svazu komunistické mládeže. Rudé prapory srpu a kladiva působily skutečně signálně, to souhlasí, hlavně však pro hledáčky fotoaparátů v mobilech ironicky se usmívajících Čechů 21. století.

Některým vlivným skupinám členstva KSČM očividně nedochází skutečnost, že od roku 1989 vyrostla zcela nová generace postrádající zkušenost s komunistickým režimem, generace formovaná leckdy jednostrannou výchovou ve školách, jejíž dopad jakoby potvrzují soudobé výstupy některých čelních funkcionářů. Těžko pak nevidět propastné rozdíly mezi prognózami předsedy Vojtěcha Filipa a skutečným volebním ziskem, přičemž na situaci nic nemění obecně slabší výsledky menších partají doplativších na manicheistický zápas občanských a sociálních demokratů.

Když ke "skrutiniu" pro a proti současné politické role i sebepojetí právní nástupkyně Komunistické strany Československa připočítáme, že se letos komunistům nepodařilo získat dříve obvyklé protestní hlasy (díky nimž nyní triumfovala Strana zelených), část nepřesně vyprofilovaných levicových voličů přešla pod stupňujícím se polarizačním tlakem volební kampaně do elektorátu České strany sociálně demokratické a význam disciplinovaného voličského jádra umenšila vysoká voličská účast, stává se pro celý systém zátěžová pozice v jistém smyslu tradicionalistické partaje stále žalostnější.

Dnešní komunisté si často stěžují na ostrakizační rétoriku politických rivalů, již sice zpochybňuje například poslední volba prezidenta nebo premiérské působení Jiřího Paroubka, avšak ze svého vnitřního ghetta dosud bohužel jako celek nevyšli, následkem čehož je nezanedbatelný výsek voličského koláče trvale blokován a nebezpečí povolebního patu stále přítomné. Slovem -- bez práce nejsou koláče.

Autor vyučuje politologii na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně