Od loňského léta započaly dvě komerční televize Nova a Prima vysílat velmi podobné projekty tohoto druhu -- Big Brother a VyVolení -- k nimž lze zařadit ještě pořad TV Nova "Výměna manželek". V okolním světě dnes již nic neobvyklého. Za připomenutí možná stojí, že jednu z prvních reality show, jež souvisí se současným pojetím, odvysílala v USA nezisková televizní stanice PBS (Public Broadcasting Service) pod názvem "An American Family" (Americká rodina).

U nás vyvolaly zmíněné pořady dvou komerčních televizí poměrně širokou odezvu, čítající jak pozitivní ohlasy, tak ty "vlažné" až odsuzující tento tzv. pokleslý druh zábavy.

K těm, kteří se postavili proti vysílání podobně koncipovaných pořadů, především z důvodů morálního, etického a duchovního ohrožení vývoje mladé generace, patřili i autoři Petice k Reality show, ke která proběhlo 20.1.2006 veřejné slyšení v prostorách Senátu PČR. Garantem slyšení byl Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR v zastoupení senátorů Zdeňka Bárty a Vlastimila Balína, který jednání moderoval. Za petenty se zúčastnily Marie Nováková a Radka Novotná. Za obě jmenované televize -- Petr Dvořák, ředitel TV Nova, Martin Dvořák, ředitel TV Prima. Dále předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Pospíchal, předseda Rady České televize Milan Horálek, náměstkyně ministra kultury Petra Smolíková, náměstek ministryně školství Jaroslav Müllner a byla rovněž přítomna řada zástupců odborné veřejnosti z oblasti psychologie, pedagogiky organizátorů volnočasových aktivit dětí a mládeže.

Ve svém úvodním vystoupení Mgr. Marie Nováková sdělila důvody, které je vedly k vytvoření Petice, v níž se rozhodli upozornit veřejnost na některá rizika spojená s uvedenými pořady. Autoři petice se opírali mj. o vlastní profesní pedagogické zkušenosti, na základě kterých soudí, že reality show jsou svým pojetím ve vážném rozporu s tím, co lze nazvat "dobrými mravy" a mají negativní dopad na výchovu mladé generace. Právě v prostředí školy, kde, jak zdůraznila Mgr. Nováková, se tato negativa projevují nejvíce.

Podle jejího názoru se pod vlivem těchto pořadů zvyšuje agresivita dětí a mládeže. Televize tak přestává být spojencem při výchově mladých lidí. Realita zde přestává být dosud známou realitou, resp. zasahuje ne zcela probádaná místa lidské psychiky. Nabízí jakýsi únik, který je však v důsledku jen další hrozbou morálního života dětí a mládeže. Petice si proto klade za cíl ve spolupráci škol, rodičů, státních orgánů i médií změnit podle nich nezdravé společenské klima. Petici k uvedenému datu slyšení podepsalo 16 985 občanů.

Ředitelé obou komerčních televizí apelovali především na úhel pohledu, který podle jejich názoru autoři petice opomíjejí. Je jím fakt, že komerční televize nemohou suplovat rodinu. Tyto debaty probíhaly i v jiných zemích světa, kde se reality show začala vysílat a kde např. státy se silným katolickým vlivem vykazovaly poměrně velkou míru sledovanosti.

Zástupce RRTV P. Pospíchal uvedl opatření, která vedle udělených pokut Rada navrhla, např. odsunout vysílací čas za 22.00 hod.. Připomenul nutnost debatovat také s těmi, na něž je show zaměřena nejvíce, tedy s mladou generací.

Jednáním zazněly také apely jako "zvednout hlas proti mediálnímu otroctví" (M. Horálek), stejně jako akcentovat "svobodu slova před cenzurou" (Z. Bárta). Poslanec Nájemník poukázal na příčinnou souvislost problematiky s krizí myšlení a systému hodnot Západu. Další z diskutujících, režisér Kosek, neopomněl připomenout, že přes veškeré kritické poznámky na adresu reality show je třeba vnímat neméně závažný kontext, kterým je tzv. ventil úzkosti, který v konečném důsledku snímá rozdíly mezi komerčními médii a veřejnoprávní službou. Tento "ventil úzkosti" je možné vnímat jako jakousi šokovou terapii stresující každodennosti (pozn. aut.), která se stává antistresovým dopingem.

Odborník na dětskou psychologii dr. Šturma upozornil na to, že pokud společnost nazná reality show jako nevhodné téma, je potřeba přijmout některé regulativy.

V tomto smyslu bychom však byli poněkud skeptičtí. Metoda jakéhosi "vytěsnění" toho, co tzv. je či není vhodné, se tak či onak po čase v jiné formě vrací. Alegorie a symboly jsou dnes a denně nabízeny v celé řadě pořadů v mnohem řekněme agresivnější podobě, než je tato diskutovaná. Cenzura sděleného - "vhodné, nevhodné" - už je jakousi post-reakcí na něco, co v jisté nadsázce jako slovo světlo světa spatřilo a stalo se součástí našeho života. Omezení nebo zákaz často jen navodí atmosféru zvědavosti, proč se tak stalo a může probudit novou vlnu zájmu o dané téma. (pozn. aut.)

Abychom provedli určitou rekapitulaci daného tématu, chtěli bychom nabídnout několik poznámek k zamyšlení. Ať tak či onak tuto formu zábavy, za jakou lze reality show označit, nelze omezit, vytěsnit ani zrušit. Problém spočívá v tom, jak se naučit podobné téma (racionálně) uchopit, reagovat na něj, protože emoce nebývají vždy dobrým rádcem. Reality show je v prvé řadě součástí našeho života, úrovně společnosti, její kultury.

Její autorství přináší právě realita, kterou žijeme, o které a kterou se zřejmě bavíme, ale v řadě případů možná s jistou mírou opatrnosti, aby nás někdo další neslyšel. To však v žádném případě neznamená, že rizika s tím spojená nejsou. Bouráme společenská tabu a často spoluvytváříme nová. A tak jako "filmová nahota" byla na plátně svlékána po několik desetiletí, společnost již měla za sebou řadu velmi choulostivých skandálu a morálka své doby jistě zažila nejeden otřes. Svět zákazů, tabu a trestů však také dokázal přinést své oběti, plynoucí často z nedostatečné informovanosti, nepochopení, dezinterpretací (ty účelové nevyjímaje), neschopnosti komunikovat a především snažit se rozumět. Sociolog W. J. Thomas uvádí, že "pokud lidé definují situace jako reálné, pak tyto situace ve svých důsledcích reálné jsou".

Teorie komunikace upozorňuje nejen na fakt, že média informace zprostředkovávají, ona také "realitu strukturují způsobem, který je často určován vlastními potřebami a zájmy" . Děsit se proto jejich vlivu, znamená děsit se způsobu interpretace, resp. pověstnému zrcadlu, které nastavují, a pravda mnohdy velmi nevybíravě, naší vlastní existenci.

"Není snadné nalézt doklady o skutečném působení médií na to, jak lidé rozpoznávají a pojmenovávají realitu" , poznamenává McQuail. Studie zabývající se vlivem médií na společnost dokládají jak tzv. antisociální, tak i prosociální účinky. Např. vliv násilí promítající se na obrazovkách není možné oddělit od toho, kdo je tomuto vlivu vystaven. Je však poměrně složité stanovit charakter tohoto vztahu. Tedy podat jednoznačný závěr ve prospěch pro či proti, na jehož základě by zřejmě nastala snaha regulovat jejich vliv.

V USA např. existují výzkumy Waltera Lippmanna, hovořící o rostoucím antisociálním vlivu médií. Snaha zevšeobecnit výsledky těchto výzkumů má za následek to, že je přehlížena schopnost jednotlivců reagovat v daných případech naprosto individuálně a tudíž jinak. Dosavadní teorie (např. teorie silných účinků, teorie minimalistických účinků, teorie kumulativních vlivů a teorie účinku třetí strany) nedaly jednoznačnou odpověď na to, jaký vliv mají média na růst násilí ve společnosti.

S rostoucí mírou nejistoty, vědomých i nevědomých rizik se zvětšuje i snaha regulovat. Jsou-li média vnímána jako potenciální riziko způsobující znejistění naší každodenní konformity, objevují se tendence volající po obhajobě veřejného zájmu.

Přesto, jak tvrdí McQuail: "Veřejný zájem ... není nikdy jednou provždy daný, ale stále se mění, vyvíjí a je třeba se o něm neustále dohadovat. Toto pojetí dospívá k závěru, že v demokratickém společnosti by měly existovat podmínky k tomu, aby bylo možné odkázat na všeobecně sdílené hodnoty...".

Východiskem v souvislosti s problematikou reality show může být diskuse mezi regulátorem tzn. Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, těmi, jež podobné projekty připravují a realizují a těch, jichž se na "výstupu" dotýkají coby příjemců této formy sociálního dialogu. Domníváme se, že komerce by měla neměla nahrazovat slušnost, původnost a tvořivost.

Hana Svobodová je doktorandkou VŠE Praha, Vlastimil Balín je senátorem KSČM