To mu každý liberál ochotně schválí. Z hlediska člověka, který opravdu potřebuje materiální pomoc, ovšem takový přístup není o mnoho lepší, než hrabání sobeckého Harpargona : jeden dát nechce, druhý nemá z čeho - a ani nechce mít. Josef Vít v tom rozpor nevidí, neboť žije v iluzi, že nebude-li bohatých, nebude ani potřebných -- společnost jako celek je přece bohatá dost. Jenže toto bohatství je produktem odsuzovaného kapitalismu (přinejmenším v tom smyslu, že bez něj to nejde). A zchudnout je vždy mnohem jednodušší, než zbohatnout.

Považovat levicové myslitele za "lenochy, pasivní vizionáře, neschopné se samostatně uživit" je stejně nefér, jako považovat liberální myslitele za sobce. Ostatně u počátků nejednoho osobního úspěchu stála právě schopnost prodat své sociální cítění -- i když tyhle případy asi Martin Kroh na mysli neměl. Pokud jde o jednotlivce, je pravda i to, že levicové či pravicové postoje jsou spíše důsledkem vlastních (ne)úspěchů než naopak; praktických příkladů znám dost.

Sestoupíme-li však z filozofie do praktické politiky, pak je bohužel pravda, že úspěchy levice u řadového voliče jsou dány iluzí lepšího světa, který zaplatí (převážně) někdo jiný. Tuto iluzi šíří levice i tehdy, když to vůbec nemá v úmyslu. Fungování moderní solidární společnosti je dáno do značné míry tím, že většina lidí vnímá pouze tu lepší stránku, neboť neplatí daně (vysvětlení tohoto zdánlivého nesmyslu si ponechám na jindy). Levicová politika se zakládá na sobectví podobně, jako pravicová. Což se názorně ukáže v okamžiku, kdy má sociálně cítící člověk na solidaritu citelně doplácet. Pro vyznavače ekonomické rovnosti může být levicová politika i tak morálně dokonalejší. Kdo žádá pomoc chudým (ať už dobrovolnou nebo vynucenou), ten by měl být poněkud opatrnější.

K tomu, aby člověk posuzoval žebrotu jako sociální problém a usiloval o "vykořenění objektivních příčin tohoto stavu", nemusí být zrovna levičák. Problém je, že v praxi jsou tato řešení často posuzována pouze podle "míry solidarity", nikoli podle skutečných výsledků. Zvyk preferovat verbálně jednoduchá řešení v podobě hesel a sloganů není bohužel výsadou liberálů.

Je pravda, že člověku, který vydělává miliony -- nebo spíš stovky milionů -- sociální stát vadit nemusí. Nejenže udržuje sociální smír (jehož nabourání škodí kšeftům i tehdy, když nikdo nikoho nevěší), ale navíc pomáhá likvidovat potenciální konkurenci. Z hlediska obyčejného živnostníka, který není tak geniální (nebo startuje z horších pozic) a který svůj podnik taktak drží nad vodou už to tak hezky vypadat nemusí.

Zkusme se ale vžít do situace člověka, jehož rodina žije z pětiapůltisícové podpory, kterému místo toho někdo nabídne práci za osm tisíc hrubého. Mínus daně, mínus doprava. Vzali bychom takovou práci, nebo ji odmítli ? Solidární či čestný člověk zvolí první možnost, čímž ušetří eráru dobrých deset tisíc měsíčně; sám z toho uvidí jen malý zlomek. Ekonomicky uvažující člověk projeví ochotu tuto práci přijmout tak, aby přijat nebyl. Co je ještě horší, toho prvního bude považovat za blba, už z důvodů vlastní sebeúcty. Z toho ekonomického hlediska má vlastně pravdu.

Špatně placený zaměstnanec si může časem polepšit. A když ne on, tak jeho děti. Člověk závislý na podpoře tuhle naději definitivně ztrácí. A jeho děti už ani nebudou vědět, co to vlastně znamená chodit do práce.

Tahle sociální past nemá přijatelné řešení. Ať uděláme cokoli, někoho se to nespravedlivě dotkne -- to je nevýhoda zákonem definovaných systémů. Tradiční levice rezignuje na sociální stránku práce a snaží se především zajistit sociální minimum. Tím možná protentokrát zabrání nejhoršímu, řešení to ale není. Důsledkem je štěpení společnosti na ty, kteří mají zaměstnání (a stojí jim za to si ji udržet) a na rostoucí počet nezaměstnatelných, kteří už ani o nějakou práci neusilují. Jak dlouho tohle může pokračovat ? Takovéhle "vykořeňování objektivních příčin" připomíná léčbu rakoviny stále silnějšími dávkami opiátů. Není snad i tohle život na úkor budoucnosti ?

Myslím, že tohle jsou témata, o kterých by se mělo diskutovat. To je ovšem těžké tam, kde se myslí spíš horoucím srdcem, než hlavou. Nebo tam, kde se myslí na všechno, jen ne na chování reálně existujících lidí. To samozřejmě neplatí jen pro levici. Úroveň českého liberalismu je ale většinou tak mizerná, že polemizovat s ním většinou nemá cenu (existují výjimky, jsou ale ve výrazné menšině). To platí jak pro intelektuální elitu, tak pro politické reprezentanty. Ti všichni jsou zásadovými a nekompromisními liberály všude tak, kde to nic nestojí. Česká levice je na tom poněkud lépe už proto, že se musí vyrovnávat s delší sociálnědemokratickou vládou. Vzhledem k celkové společenské atmosféře je jako producent iluzí mnohem úspěšnější a navíc se silnějším morálním posvěcením. Alespoň na první pohled. Její myšlenkové zkraty jsou o to nebezpečnější.

Pokud někdo hledá zajímavější podnět k diskuzi, doporučuji knihu amerického sociologa Charlese Murraye "Příliš mnoho dobra" (s pracovním, leč neschváleným titulem Jak vymrdávat s chudými).