Zůstává mi však naprostou záhadou, proč celých těch dlouhých patnáct let od sametového převratu tolik lidí papouškuje právě komunistický popis toho, co se u nás dělo za války a po válce. A není moc veselé, že to dělá právě současné obsazení Hradu.

Vedoucí kanceláře prezidenta republiky se chce postavit proti překrucování dějin (viz LN 26.1.06). Hájí zásadu: za války nešlo než slepě ve všem poslouchat nacisty. Zajímalo by mne, co tomu říkají účastníci odboje. Panu Weiglovi však vadí také můj výrok, pronesený při otevírání česko-německého sociálního projektu v Terezíně:

"V tomto městě, v jehož zdech se odehrávalo nevýslovné utrpení příslušníků židovského národa v nacisty zde zřízeném ghettu, ale také stejně nevýslovné utrpení příslušníků německého národa".

Možná to bude znít někomu divně, ale umučené dítě židovské, romské, či německé je pro mne prostě umučeným dítětem a jejich utrpení opravdu považuji za stejné. Navíc: poválečné terezínské koncentrační středisko bylo prokazatelně provozováno -- jako i ostatní poválečná zvěrstva na civilním obyvatelstvu -- v režii komunistického ministerstva vnitra a všeho schopných poradců NKVD. Nerozumím tomu, proč se stále ještě bojíme nazvat věci pravým jménem a zločiny komunistů, páchané již před rokem 48 tak horlivě hájíme. Připomínám, že v našem trestním řádu je § 261a, ve kterém se říká:

"Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta".

Nacistické zločiny jsou strašlivé. Ale ty komunistické také. A já se k nim rozhodně nehodlám hlásit!

Autor je nezávislým senátorem, zvoleným na kandidátce KDU-ČSL