Bohužel jednoho dne, v době jeho nepřítomnosti, přijela kontrola, protože ti moudří pánové vyšších šarží se samovolně vystřelující rukou do nebe, se nechtěli smířit s tím, že je zloděje asi okrádají ještě další lapkové a to ne ve jménu národa, ale ve prospěch sama sebe. Jak zhnuseni a morálně roztrpčeni museli být, když skutečně zjistili, že pár zaměstnanců tábora si nakradlo i pro sebe.

Blesková kontrola zapečetila všechny skříňky, ale náš hrdina je všechny podfoukl, protože s kamarády vysadil boční stěnu, lup vyndal a druhý den tam kontrola při hledání nic nenašla. Ani na otázky, jestli se necítí spoluodpovědný za smrt tolika lidí, tento pán nedával příliš kajícné odpovědi, bez známky emocí odpovídal, že jen proto, že patřil k určité skupině lidí (rozuměj: vrahů) neznamená, že by měl celý život nosit masku kajícníka. I po válce si žil, oproti bývalým vězňům z Osvětimi, nadmíru spokojeně.

Na další otázku, jestli si nemyslí, že je nespravedlivé, že i přes svůj jasný podíl na hromadném vyvražďování nebyl nijak potrestán a žil v blahobytu, odpověděl, že takový je život a každý využívá svých příležitostí. On jich vskutku využil dobře. Vinu si nepřipouštěl prakticky v ničem a jevil se jako naprosto záporná postava.

Ale i podle toho, jak emotivně reagoval na komentář, tuším, své tchyně (jeho slovy: "Bouchl jsem do stolu a řekl, že slovo Osvětim již nechci slyšet"), která mu jednoho dne řekla, že je v jejím domě jen trpěný a může být rád, že se úřady ani nikdo z okolí nedozví, co dělal za války v Osvětimi, bylo vidět, že v koutku duše si svou absolutní nevinou jistý příliš nebyl.

Jak mu přibývala léta, nějaké svědomí se v něm přeci jen pohnulo, a tak vystoupil v tomto dokumentu,. Až na závěr tohoto dílu jsme se mohli dozvědět proč vlastně. Důvodem pro tento jeho čin jsou dnešní popírači holocaustu, kterých je čím dál tím víc nebo jsou alespoň dosti slyšet.

I tento bezskrupulózní í muž si uvědomil, že již nemůže mlčet, protože na vlastní oči plynové komory viděl. I přesto, že ve svém životě sobě i svému okolí tolikrát lhal, nemůže ani on dnes popírat, že v Osvětimi se tato zvěrstva (dle jeho vlastních slov) neděla a jde o pouhý výmysl.

Těžko říci, co ho najednou vedlo k tomuto pohnutí mysli, snad vidina, že jeho život se chýlí ke konci a ulehčit si od toho hříchu by mu pomohlo přijít do nebe, ale možná jde jen o to, že tak neuvěřitelné lži a výmysly, které tito popírači holocaustu šíří, nemohl prostě ani on poslouchat, a to je vskutku co říci. Také se tu nabízí otázka, kdo jiný, než tento starý otrlý německý voják, může přesvědčit tyto pomýlence a vykladače nové pravdy? I když "velké" lži a výmysly se často mění v pravdu a to i v demokraciích dnešního typu, občas se objeví něco, co je smete ze stolu. Otázky o existenci holocaustu by pár rozhovory s jejími účastníky-katy, měla být navždy smetena i těmi největšími pochybovači, alespoň by pak měli čas objevovat skutečnou pravdu, o kterou jim tolik jde.

Ale třeba i někteří čeští politici by si měli uvědomit, že ne každá jejich lež se může stát pravdou a ne každá jejich lež musí zůstat neodhalena navždy.