"Kdo, kdo! Přece jedině kriminalista! Ty máš stejně z pekla štěstí, Viktore!"

"O žádném momentálně nevím!"

"Podporučík míní tu mladou státní zástupkyni, kterou nám na ten poslední případ přidělili," řekl kapitán Doubek. Nezapálenou dýmku zastrčil do zásuvky; jako obvykle mu nechtěla hořet.

"Třeba nebude můj typ!"

"A bude ti koukat na prsty, to ti vadí už předem. Ale možná využiješ jedinečné příležitosti, jak uplatnit své psychologické triky!"

Ve dveřích se objevil mladý strážmistr: "Je tu nějaká ..."

"Já se představím sama!" řekla dáma, jež se vynořila za ním. "Jsem doktorka Richterová."

"Posaďte se," pravil galantně kapitán Doubek, vzpamatovav se jako první; v životě už viděl až příliš mnoho působivých žen.

Křížek se s potlačovaným heknutím vztyčil vedle trezoru. Poručík se ani nehnul ze svého místa před oknem. Pokud byl překvapen, nedal to na sobě znát.

"Děkuji!" Doktorka Richterová se půvabně sesula do poněkud unaveného křesla vedle kapitánova stolu. Na okamžik se zadívala na reprodukci, jež visela na zdi za trezorem; ze zrcadla na obraze hleděla něžná, oválná tvář, naprosto nedotčená prostředím, ve kterém se ocitla.

Viktor Gall se zatím soustředil na takřka klasický profil doktorky Richterové.Zřejmě začátečnice, kterou poslali na mráz.

Ovšem žádným ostychem netrpěla. "Trochu jsem se opozdila," obrátila se ke kapitánovi. "Zlobí mě brzdy."

"Můžete jet s poručíkem," pravil kapitán vlídně.

"Pokud byste nedala přednost solidní motorce," navrhl Viktor Gall. "Podporučík Křížek jezdí opatrněji, než já."

"Ty sis nevšiml, jak leje?" opáčil Vlastík Křížek. Ve voze se uvelebil dozadu. Rozjeli se rychle, až příliš.

"Nevyndáte aspoň majáček?" otázala se doktorka.

"Tak rychle zase nejedu," namítl Viktor Gall.

"Ale --"

"Touto starostí vás zákon nezatěžuje, paní doktorko!" přerušil ji. Koutkem oka zahlédl, jak se Křížek na zadním sedadle zavrtěl; věděl o něm, že nemá rád zbytečné problémy. Ve voze se zřetelně ochladilo.

Za necelou půl hodiny zastavili před monstrózní kovovou bránou; byla dokořán. Před vchodem do domu parkovalo několik policejních aut.

"Co takové manévry?" vrtěl hlavou Křížek.

"Nediv se! Pokud vím, byl to mimořádný pracháč !"

"To tady snad nebudeme rozebírat!" Doktorka se elegantně vyhoupla z vozu. Oba muži se vydali za ní po širokém vstupním schodišti, lemovaném impozantním kovovým zábradlím.Hala prostorná jako zámecký sál, množství reprodukcí po stěnách, mramorem obložený krb, vedle něj majestátní socha blíže neurčitelného stylu. Měla helmu a připomínala vojevůdce. Doktorku vojevůdci nezajímali. Spěchala do prvního patra, jako by ještě bylo co zmeškat.

Nebylo. "Co už víme?" opakoval poručíkovu otázku lékař a vztyčil se od nehybné postavy, ležící na přepychovém lůžku, kde snad chyběla už jenom nebesa. "Pouze to, že je mrtvý -- řekněme déle než deset, dvanáct hodin. Což je jen předběžný odhad."

"A to je všecko? Jak umřel?" otázala se doktorka.

"Státní zástupkyně, doktorka Richterová," vysvětlil lékaři Viktor Gall.

Tomu sjely brýle na špičku nosu. "To už jedeme podle nového zákona?" otázal se překvapeně.

"Máme tu čest být součástí experimentu -- zřejmě, aby se vychytaly mouchy," řekl vlídně poručík.

"Jaké mouchy? Ostatně, to není váš problém!" odsekla. "Zařiďte, ať prohledají celý dům."

"A co mají hledat?" otázal se Křížek...

"Jakékoli indicie, čerstvé stopy po přítomnosti cizích osob. To vám mám vysvětlovat?Třeba chlup z kočky!"

"Doktor na nic nepřišel ani při pitvě," referoval týž den pozdě Viktor Gall kapitánovi. Byli zvyklí na podobné pozdní sedánky, které končily často až hluboko v noci.

"Snad má alespoň nějaké podezření!"

"Ne. S něčím takovým se prý ještě nesetkal. Uvažoval o zástavě srdce, leč pro tu neshledal žádné důvody. Berzina byl podle něj zdravý člověk! Řekl doslova: měl naprosto čistý koronárky! Naše dáma ovšem požádá o vyjádření odborného konzultanta,kterého si přivede sama. Nebo ho přinese v zubech. Dala mi to podle předpisu písemně."

"A ty jsi nic nenamítal?" žasl kapitán.

"Nemám nárok! Já se zatím také poradím s felčarem -- tím přítelem mého otce! Třeba ho něco napadne."

"Ale vždyť to je psychiatr!"

"Mám dojem, že právě toho budeme potřebovat:"

Veškeré rady ani odborné konzultace však k ničemu nevedly. Na světě přebývá spousta nejistot. A oni měli jedinou pochybnou jistotu: že nešlo o přirozenou smrt.

"O panu Berzinovi ?Nevím, co bych - " váhal starší hubený muž s šedivými licousy.a vousem na bradě.

"Byl jste u něj léta,pane Novotný!Jako osobní..."

"Komorník, prosím," vpadl hubeňour "Tak si to pán přál. Ačkoliv -- " opět zaváhání, "já jsem byl vlastně jen obyčejný sluha." Prsty ve vousech, znatelně se chvěly.

"Čeho se obáváte?"

"Já jen jaksi nevím, co byste chtěl vědět!"

Opravdu to byl sluha, hlavně povahou. Někdo to má v genech. "Povězte mi, jak žil. S kým se stýkal, kdo za ním chodil sem." Poručík bezděčně přelétl pohledem ten okázalý přepych; ten také něco vypovídal...

"Jak žil? Jako všichni velcí boháči." Nyní se ozval tón zřetelné nechuti. "Samo sebou nepracoval, neměl toho zapotřebí. Vstával obvykle k polednímu, to nejdřív. On býval totiž po nocích dlouho vzhůru."

"A jak trávil ty noci?"

"Večírky - se spoustou lidí. Alkohol - a hlavně dámy!"

"Jistě ty návštěvníky znáte. Napište mi laskavě seznam: jména, adresy, povolání - mají-li nějaké."

"Něco dám dohromady. Ale s dovolením -- ty dámy -- o většině z nich nic nevím! Přicházely a odcházely. "

"To byly všechny takové létavice?"

Chabý úsměv. Nebo ušklíbnutí? "Dvě měly -- jakési trvání. Adéla Dlouhá, s ní pán udržoval dlouhé styky. Milenci na pokračování. Nevím, čím ho tak držela."

"Byla krásná? Přitažlivá?"

"To prosím nikoli. Spíš naopak.Pán měl -- svůj vkus."

"Znáte její adresu?"

"Bude v adresáři. Bydlí někde v Dejvicích."

"A ta druhá hetéra?"

"Pan poručík myslí profesionální milostnici? To ona není! Je léčitelka. Dávala pánovi akupunkturu."

"Jenom tu?"

"Také s ní -- víte, co myslím. Ona je to taková lepá blondýna. Ale poslední dobou se už neukázala.."

"Kdo zde byl v den, kdy pan Berzina zemřel?"

"To nevím, byl jsem mimo dům!" řekl Novotný rychle.

"Měl pan Berzina kočku?"

"Co prosím? Kdeže! On zvířata naprosto nesnášel."

"Vlastík se podívá po té hetéře," rozhodl kapitán. "A ty se mrkni na léčitelku. Probereš si s ní psychologii..."

Byl to rozumný plán. Bohužel jako hromada jiných rozumných věcí nedošel naplnění. Doktorka se zjevila zcela neočekávaně. "Proč jste mne neinformoval?" otázala se poručíka přísně.. "Máte mi hlásit naprosto všecko, co jste zjistili!"

"Zatím nebylo zjištěno téměř nic." Viktor Gall se zadíval na tu krásku, která mu měla po mnoho dalších dní zpestřovat život. Černé vlasy, hnědé oči, na pohled vůbec neměla chybu.Kupodivu přistoupila na to,co podnikne Křížek Ale s poručíkem měla jiné úmysly. "Pojedu s vámi, za tou -- jakže se jmenuje?"

"Eva Šestková. Bydlí ale daleko, až na samém okraji města!" Doktorku Richterovou to ovšem neodradilo.

Projížděli krajinou jako z pohlednic. Okreska vyklouzla z města, půvabně se vinula mezi posečenými poli, z nichž vybíhala malebná, mírná návrší k zalesněným vrškům....Doktorku příroda nezajímala. Minuli poslední domy, šedavý asfalt se natáhl k obzoru. Viktor Gall náhle přibrzdil . "Málem jsem přehlédl ukazatel!" Odbočili na úzkou silničku. Daleko nedojeli. Zastavila je bytelná závora, zabezpečená navíc zámkem. Za ní písčitá cesta, mizející po pár metrech mezi  smrky.

"Jdu se tam podívat!" řekla doktorka. "Počkejte tady."

"Co vás to napadá! Půjdu s vámi!"

"Promiňte, zatím ne! Nemusím se snad odvolávat na znění zákona!" zavrněla líbezně, leč pevně..Přehoupla se vznosně přes závoru a zmizela mezi smrčky. Neuplynuly ani tři minuty, když zazněl výstřel. Kulovnice! Poručík se rozběhl za tou bláznivou ženskou. Proplétal se mezi kmeny, sotva se pokoušel krýt. Ticho. Nikde se nic nehýbalo. "Doktorko!" zavolal polohlasem. Pořád to ticho. Nepohnula se ani větévka. Ušel dalších pár metrů -- a najednou strnul. Měl výrazný pocit, že ho sledují něčí pozorné oči. Vytáhl pistoli. Obezřetně vykročil kupředu, na šeré půdě se mihotaly stíny. Klopýtl přes nějaký kořen a v ten okamžik se za ním ozval slabý zvuk. V chvějivé hře stínů však ani nejmenší pohyb, mezi smrčky výhrůžné ticho. Chvilku vyčkával, taje dech. A zase ten zvuk! Zvedl ruku s pistolí...

"Nestřílejte!" pronesl ženský hlas. "Stejně už utekl!"

"A kdo?" Poručík přihlížel, jak se doktorka noří z křoví. "Příště zas půjdete sama!"

Náhle praskot a pohyb mezi smrčky. "Stůjte! Vidím vás!" Zpoza kmenů se vyhrabala zavalitá postava v hubertusu, s puškou v ruce.

"Okamžitě odhoďte zbraň!" zaječela Richterová.

"Jen se neplašte, paničko! Kdo vůbec jste!?".

Když se poručík představil, sklonil muž pušku k zemi. "Co tady policajti?" pronesl nyní nejistě." Přece mě..."

"My nemáme na starosti pytláky!" Viktor Gall mávnul prudce rukou, aby doktorce znemožnil všechno pokazit. "Třeba nám zodpovíte pár otázek: především nás zajímá , kdo bydlí za tímhle lesíkem?"

"Pojďte za mnou!" Husím pochodem došli k vysokým železným vratům, za kterými vedla cesta vysypaná růžovým pískem ke zvláštnímu jednopatrovému stavení. Střecha předstírala snad čínskou pagodu, pod ní bílé stěny, široká okna s malebnými okenicemi a kovovými mřížemi, nezvyklé zdobení kolem dveří, připomínajících vstup do opevněného hradu. Chyběl jenom příkop s padacím mostem. "Bydlí tady jedna slečna," řekl muž "Ale bejvá tady jen občas."

"Vy ji znáte ?" vpadla rychle doktorka Richterová, přidušená vynuceným mlčením.

"No, jak se to vezme! Já jí to tady hlídám. Udržuju dům a okolí., co je potřeba."

"Platí vám za to?"

"Ta nekouká na korunu! Však jich má požehnaně!"

"A odkud je má?" kula železo doktorka.

"Od toho jste snad vy! Já vím akorát, že je to nějaká léčitelka. Můžu teďka už jít?" Ochotně jim nadiktoval svoji adresu a zmizel mezi smrčím

Podporučíku Křížkovi nebylo takového vzrušení zřejmě dopřáno. "Sdělil mi, že je to zajímavá žena, prý takový ten typ pro komplikace," informoval doktorku a poručíka kapitán Doubek. "Bohužel má jasné alibi: předevčírem přijela z lázní. Vlastík to už ověřil."

Než se však vzmohli na jakékoliv jiné hypotézy, zasáhl osud, ten -- přes všechny směšné lidské pokusy -- naprosto nevypočitatelný a nepředvídatelný, před ničím nemající respekt, dokonce ani před doktorkou Richterovou.

"Někdo se pokusil zabít komorníka!" vpadl nezvykle prudce do dveří Křížek. "Drmolil prý, že ho někdo srazil ze schodů. Polámal si kdeco, ale je naživu."

"Pojedeme za ním!" vyskočila doktorka.

"To nepůjde. Je v šoku a lékaři nás k němu nepustí."

"Že by něco věděl o smrti Berziny?" uvažoval kapitán.

"Nebo si to pachatel aspoň myslí!" mínil poručík Gall.

"Moc psychologizování!" vyjádřila se Richterová.

Doubek pobaveně pohlédl na poručíka. Ten se však nedal vyvést z míry. "Musím se setkat s tou léčitelkou! Terapeutům mají lidé sklon se svěřovat. Půjdete ji hledat se mnou, paní doktorko?" otázal se mile.

"Až ji najdete, dejte mi laskavě hned vědět!" odsekla. "Mobil mám zapnutý i v noci."

Poručíka ani ve snu nenapadlo neomaleně zneužít té velkodušné nabídky. Pustil se do toho s vervou sám. Závora byla tentokrát otevřená. Seděl teď v křesle, které se snažilo simulovat rokoko. Veškeré zařízení v té pompézní místnosti svědčilo o skvělých finančních možnostech. Méně už o dobrém vkusu. Eva Šestková sem zapadala. Nepochybně krásná, připomněla mu Boticelliho Venuši, chyběl pouze pospávající Mars. Divná asociace. "Ale já vám toho o panu Berzinovi moc nepovím," řekla smutně.

"Znala jste ho skoro čtyři roky! Víte snad, jaký byl, s kým se stýkal, zda měl nějaké nepřátele!"

"Nějaký muž ho pořád sháněl! Telefonoval, nechával u sluhy vzkazy. Víc nevím, už jsem tam dlouho nebyla."

"Pan Berzina už akupunkturu nepotřeboval?"

"Měl teď nějaké komplikace -- tak mu nezbýval čas. Ale řekl mi, že se brzo ozve. Jenže už to nestačil..."

"Měl jste mne k tomu zavolat!" zlobila se doktorka..

"Byla hluboká noc, neměl jsem to srdce! Ano, já vím, co jste říkala. Ale to bychom se nedověděli vůbec nic!"

"Informovali mě, že už můžeme vyslechnout komorníka!" zarazil kapitán další cukrování.

Novotný se tvářil bezvýrazně. Nemá tušení, kdo ho mohl shodit, pachatele přece nemohl vidět, když nebyl ten den v domě. Prsty ve vousech, zmatek v očích..

"Ale on si možná myslí, že o něm víte!" řekl kapitán. "Přebíral jste nějaké výhrůžné vzkazy?"

"Jak to víte?" prořekl se komorník.

"Kdo měl důvod nenávidět pana Berzinu?"

"Takových lidí bylo -- prováděl tvrdě obchody, také různé finanční transakce, ale o těch nemám ponětí."

"A o čem máte?" zeptal se ostře poručík. "Zatajování ..."

"Já vím, já vím," drmolil hubeňour. "Před časem pánovi někdo vyhrožoval, jenže ten už je po smrti!" Zavřel oči.

Lékař je vyprovodil za dveře. "Trpí silnými závratěmi, nevylučuji, že spadnul bez cizí pomoci," prohodil.

"Je to starý blázen," usoudila doktorka Richterová na zpáteční cestě. "Nakonec ho někdo fakt zamorduje."

Viktor Gall postřehl zdrsnělý slovník. Začínala být nervózní? K zneklidnění byla přehršle důvodů; především se nedostávalo informací o Berzinovi. Podporučík Křížek se, jak tomu říkal, vypravil bádat v terénu. Se svým vzhledem dobráckého tatíka slavíval nesporné úspěchy; i tentokrát. "Taková hodná paní, ne, nenabídla mi buchty!" zazubil se na poručíka, "ale zato vlastní plnou truhlu informací. Ona bydlí v téže ulici jako Berzina. A pokud zrovna nevaří, kouká z okna. V inkriminovaný den viděla po poledni komorníka, jak jde z domu. Brzy nato přijela před vilu černá limuzína, z ní vystoupila dáma ve fialovém módním klobouku. Zakrýval jí tvář. Pak má ta paní informační mezeru, ale k večeru zahlédla nějakého člověka utíkat z vily. Kalhoty, bunda, čepice s kšiltem."

"Muž nebo žena?" zeptal se kapitán.

"To právě neví. Bylo to asi v šest hodin, už se šeřilo."

Mohlo jim to nějak výrazně pomoci? Sotva..Nezávisle na pokusech Křížka usilovně šrotil bezpečnostní aparát. Sunul se vpřed, neúprosně, nezatížen žádnými pochybnostmi; neměl je v programu. Rutinní mašinérie propírala kdekoho z okruhu zemřelého, někoho lekala, někoho popuzovala; spis nabýval na objemu. "To mě podrž!" řekl kapitán Doubek a promnul si unavené oči, "co si z toho vybrat? Polovička těch lidí tvrdí, že to byl bezohledný darebák, vypočítavý, surový a nemorální, navíc děvkař, který oklamal spoustu žen -- jenže ostatní ho líčí jako velkorysého , sice poněkud nekonvenčního -- "

"Avšak obdivuhodného, skvělého chlapa!" řekl Viktor Gall. "Bude to fuška vytvořit z toho portrét pachatele!"

"Dvě tváře, jako ten řecký bůh," pronesla Richterová. Tvářila se nezvykle mírně. "Já si to znova projdu."

"To budete mít veselé ponocování!" podotkl poručík. Za ten výrok měl být záhy ztrestán. Tu noc nemohl sám vůbec usnout. Otevřeným oknem proudil do pokoje svěží noční vzduch, slabý svit měsíce se chvílemi prodral mezi světlounkými mraky; ozářil pokaždé nevelkou mramorovou sošku a dolní polovinu obrazu nad knihovnou. Viktor Gall vstal a rozsvítil. Stál bosýma nohama na koberci, bezděčně zvedl ze stolku rozečtenou knihu, vykládalo se v ní o ubohých a pokroucených duších, o tom, jak zběsile leckdy jednají i zdánlivě rozumně uvažující lidé, přepadne-li je krutá situace: v nepřekonatelném návalu nenávisti, toho párového koně lásky, nemívá rozum velkou naději... Viktor Gall měl pocit, že řešení má takřka před nosem...A náhle se mu rozsvítilo: no ovšem: ta zdánlivě záhadná smrt musela být ... Byla ještě noc, když sedl do vozu. Cesta se zdála být nekonečná. Kmeny stromů se vrhaly dozadu za něj, začalo svítat, na vzdáleném obzoru zajiskřilo slunce.

"Co strašného vám provedl?" zeptal se.

Vytřeštila na něj oči, zvedla na protest ruku. "O čem -- o čem to mluvíte?"zakoktala..

"Slyšel jsem jednou o podobné podivné smrti. Provedl ji na slovo vzatý odborník. Tím jste vy také."

"Ale já ..." zasípala, "to je všechno nesmysl!".

"Jste si jistá, že stopy vašeho smrtícího vpichu se už nenajdou?" zaútočil. Byla to jediná možnost.

Prudce se nadechla, prsty na klíně pevně semknuté. Vypadala jako z kamene, nebo jako bez života, snad to bylo totéž. Rty sevřené, v levém koutku úst jí škubalo. Nevidoucí oči v bílém poli tváře, náhle zestárlé, jako by ji přejel neviditelný zničující pluh.

"Co vám udělal?" opakoval poručík.

Konečně otevřela ústa. "Sliboval mi, že si mě vezme! Že budeme mít děti. Že nikoho v životě tak nemiloval, jako mne. A teď se mi vysmál! Pozval mě, ale už prý jsem dobrá jen na tu akupunkturu! Že má jinou krásku, ne takovou hloupou slepici... A já - " Jakoby ta slova odříkával někdo za ni. Pravděpodobně si vůbec neuvědomovala, že mluví nahlas.

"Chudák holka!" řekla naprosto nečekaně doktorka. "Nevěděla v tom momentě, co dělá."

Viktor Gall si poprvé připustil, jak je půvabná, vypadala velice žensky.

"Zase ta otázka: kdo je tu vlastně oběť, kdo pachatel!" řekl do toho kapitán Doubek. "Viktore, hodíš mě domů?"

"Já bych se přidala," usmála se doktorka Richterová. "Pořád nemám v pořádku ty brzdy."

Nasedli do vozu. Vysoko nad Vltavou se tyčila čistá silueta gotických věží, nevšímavých k staletím, k pomíjivým vášním....Vyjeli serpentinami vzhůru. Šedočerné mraky, převalující se tak nízko nad městem, že hrozily pohltit přízračný shluk betonových kvádrů na obzoru, se náhle nečekaně roztrhly a obnažily obrovitou propast temně modrého nebe, v níž se slabě třpytila vzdálená mihotavá hvězda, takřka neskutečná.