Bylo by ideální, kdybychom mohli bez jakýchkoli výjimek vycházet z principu "dodržujme ústavu a všechno bude fajn". Život však, bohužel, takovéto výjimky přináší. Dodržení onoho principu by přitom bylo výhodné pro všechny demokratické síly, poskytovalo by jistotu, že všechny společenské problémy budou řešeny demokraticky, bez nadměrných turbulencí. Musela by však být splněna jedna podmínka: demokraté by museli mít jistotu, že princip bude dodržován všemi uchazeči o moc . Je-li mezi těmi, kteří mají šanci moc získat, alespoň jeden, který to s demokracií nebere tak vážně, pak se ocitáme v situaci demokratického ohrožení demokracie. A disponujeme-li dostatečnou silou, můžeme se rozhodnout, které ohrožení demokracie a ústavnosti budeme považovat za méně závažné. Můžeme si vybrat, zda připustíme nastolení autokracie prostřednictvím ústavních procedur, nebo zda se tomu pokusíme nadústavními kroky zabránit. Klasickým příkladem je situace v Německu na přelomu let 1932/33. Tam náš problém vlastně existoval jen hypoteticky, neboť tam nepůsobila žádná síla, která by byla ochotna a schopna demokratickému převzetí moci nepřátelům demokracie zabránit. 30. ledna 1933 se tedy v Německé říši nic protiústavního nestalo. Řádně byl do svého úřadu uveden nový říšský kancléř. Ústava začala být porušována až za pár dní a zemřelo na to 60 milionů lidí.

V Česku v roce 2005 katastrofa těchto rozměrů pochopitelně nehrozí. Je však nesmírně riskantní pustit i k nepřímé moci stranu, která se snad na neoficielní úrovni zřekla některých extrémních zločinů své předchůdkyně, která však stále obhajuje nedávnou totalitní diktaturu jedné strany. Považuji proto za správné nenásledovat německý příklad a uchýlit se k preventivním krokům. Ty musí být samozřejmě přiměřené velikosti rizika. Domnívám se, že Klausův ne zcela korektní výklad ústavy tento požadavek neporušuje. Naopak, komunisté jej za spolupráce svých soudruhů v ČSSD mohou překonat. Není to nepřekonatelná zábrana, je to jen klacek pod nohy. Náš národ opakovaně není schopen pochopit hloubku zla, jemuž má čelit.

A na závěr se vraťme ke druhé větě tohoto článečku, totiž k evropskému federalismu. Právě v průběhu těchto dies irae by měl každý pochopit, že český národ může čekat slušná budoucnost jen v podmínkách co nejhlubší evropské integrace. Musíme si uvědomit, čím byla odstartována celá současná krize. Pomineme-li události dávnější, jako např. stvoření světa, pak zcela jasným startérem bylo odstranění Vladimíra Špidly z míst předsedy vlády a ČSSD. Byl to státník, který pochopil, že musí omezit své socialistické vize, nechce-li zemi přivést do ekonomické katastrofy. Lid jej za to ztrestal ztrátou preferencí a jeho strana z toho vyvodila důsledky. To ovšem znamená, že kdo nehodlá vládnout špatně, půjde od válu. To ovšem svědčí o značném postižení země, které musí být, je-li to ještě možné, léčeno. V těsném svazku s demokratickou Evropou by přece jen byla jakási naděje.