Život za diktatury Sadáma Husajna byl velmi těžký, a tak když jeho režim padl, lidé zatoužili po novém životě. Toužili po životě bez okovů a teroru a těšili se, že znovu obnoví svou zemi a budou využívat její přírodní bohatství. Místo toho se na naše města a vesnice snesly bomby a Iráčané byli mučeni, znásilňováni a vražděni ve svých domovech.

Sadámova tajná policie měla ve zvyku slídit kolem našich domovů pod příkrovem noci, zatímco okupanti vyrážejí dveře našich domů za bílého dne. Média neukazují ani zlomek té strašlivé devastace, již se stal Irák obětí. Novináři, kteří se odváží napsat pravdu o tom, co se tady děje, bývají uneseni teroristy. Teroristé tak nahrávají okupantům, protože je zbavují nepříjemných svědků, kteří by mohli dokázat jejich zločiny.

Pracující v ropném průmyslu jižního Iráku se začali organizovat velmi brzy poté, co britská armáda obsadila Basru. V dubnu roku 2003, pouhých jedenáct dní po pádu Bagdádu, jsme založili naši odborovou organizaci Southern Oil Company Union. Byli jsme svědky toho, jak okupační síly v Basře nechaly vyplenit a spálit nemocnice, university a úřady poskytující veřejné služby, protože je ponechaly bez ochrany, zatímco chránily ministerstvo ropného průmyslu a ropná pole. Tehdy jsme pochopili, že máme co dělat s brutální sílou, která necouvne před ničím, aby prosadila své, a je jí úplně jedno, kolik lidského utrpení tím způsobí. Od samého počátku jsme neměli sebemenší pochybnosti o tom, že Spojené státy a jejich spojenci k nám přišli jen za tím účelem, aby získali kontrolu nad našim ropným bohatstvím.

Okupační vláda zachovala mnohé Sadámovy represivní zákony. Ponechala v platnosti i zákon z roku 1987, který našim pracujícím upíral základní práva včetně práva na stávku. Do dnešního dne nebyl náš odborový svaz oficiálně uznán, ačkoliv má 23 000 členů v deseti ropných a plynařských společnostech v Basře, Amaře, Násiriji a v anbarské provincii. Naše legitimita je však potvrzena samotnými pracujícími, nepotřebujeme k tomu uznání ze strany vlády. Domníváme se, že odbory by měly jednat nezávisle na vůli současných vládnoucích struktur alespoň do té doby, než si náš lid bude smět zvolit skutečně odpovědnou a nezávislou vládu zastupující naše a nikoliv americké imperialistické zájmy.

Náš odborový svaz není spojený se žádnou politickou stranou. Většina odborů ve Velké Británii však zná pouze jediný irácký odborový svaz, a to Iráckou federaci odborů, jejíž předseda Rasim Avadi je rovněž místopředsedou strany premiéra Alaviho dosazeného Američany. Vedení tohoto odborového svazu je řízeno provládní Komunistickou stranou, Alaviho stranou Irácké národní jednoty a jejich satelitů. V Iráku ale existují ještě další dvě federace odborů napojené na politické strany a náš odborový svaz, který je politicky nezávislý.

Náš odborový svaz již ukázal, že se umí postavit i proti tak mocné americké společnosti, jakou je KBR Dicka Cheneyho (KBR je dceřinná společnost firmy Halliburton, kterou Cheney vedl předtím, než se stal viceprezidentem USA -- pozn. překl.), která se pod ochranou okupační správy pokusila obsadit naše pracovní místa dělníky z ciziny.

Společnost KBR nakonec ustoupila a jejich kuvajtský subkontraktor Al-Khourati musel nahradit Iráčany 1000 ze 1200 zahraničních dělníků, které přivezl do naší země, v níž je v současné době 70% nezaměstnanost. Také jsme bojovali proti americkému místokráli Paulu Bremerovi a jeho mzdovým tarifům, podle nichž pracující v iráckém veřejném sektoru měli nárok na nanejvýš 35 dolarů měsíčně, zatímco tisícům zahraničních žoldáků vyplácel odměnu ve výši až 1000 dolarů denně. V srpnu roku 2003 jsme zahájili stávku a na tři dny jsme zastavili veškerou produkci ropy. Výsledkem této akce bylo, že okupační správa musela zvýšit mzdové minimum na 80 dolarů měsíčně.

Obranu přírodních zdrojů naší země považujeme za svou povinnost. Odmítáme a budeme odmítat veškeré snahy o privatizaci našich ropných zdrojů a ostatního bohatství naší země. Nahlížíme na tuto privatizaci jako na formu neokolonialismu, považujeme ji za pokus o vytvoření trvalé ekonomické okupace následující po okupaci vojenské.

Okupace naší země záměrně rozdmýchala náboženské spory mezi komunitami sunitů a šíitů. Nikdy předtím jsme nezažili podobné rozpolcení. Naše rodiny mezi sebou uzavíraly sňatky, žili jsme a pracovali pospolu. A stejně tak dnes stojíme bok po boku proti této brutální okupaci, od Falúdžy až po Nadžáf a Sadr City. Odpor proti okupačním silám považujeme za nezadatelné právo, které nám Iráčanům udělil Bůh, a my odboráři se považujeme za součást tohoto odporu. Budeme bojovat s využitím síly našeho průmyslu a jednoty našich odborářů, a především v rámci občanské společnosti, kterou je třeba rozvinout, abychom zvítězili jak nad bývalými elitami Sadámova režimu, které jsou stále ještě mocné, tak i nad zahraničními okupanty naší země.

Bush a Blair by neměli zapomenout na to, že ti kdo minulý měsíc ve volbách hlasovali, cítí vůči okupantům stejné nepřátelství jako ti, kteří k volbám nešli. Ti, kteří o sobě tvrdí, že zastupují naše pracující a žádají přitom, aby okupanti u nás ještě nějaký čas zůstali pod záminkou "obav z občanské války", ve skutečnosti mluví jen za sebe a za tu menšinu Iráčanů, jejíž zájmy jsou propojeny s okupanty.

Jménem naší odborové organizace žádáme zahraniční okupační síly, aby stáhly svá vojska a vyklidily vojenské základny v naší zemi. Nechceme, aby se stanovoval nějaký časový plán, protože by to byla jen další taktika, jak tyto kroky oddálit. My si naše vlastní problémy vyřešíme. My jsme Iráčané, známe svoji zemi a dokážeme se o sebe postarat. Disponujeme dostatečnými prostředky, znalostmi a zdroji potřebnými k tomu, abychom si sami vybudovali vlastní demokratickou společnost.

Zdroj: Guardian ZDE