Píši do zdi, jak je znám, neotisknou to ani na tom svém cenzurovaném webu, ale potřebuju se aspoň vykázat, že jsem jim vynadal. Přiživuji se totiž k důchodu u Knížáka (už končím, tak mu nemusím nikam lézt), hospodští kumpáni se mi zas pošklebují. Respekt "v našich kruzích" totiž dosud přežívá jako někdejší tiskovina z těch slušných, co už jich je jak šafránu. Po krátké pauze od nepříliš podařené diskuse v MfDnes další atak na Knížáka. Jsem v rozpacích -- opět nic nového, zas žádné čerstvé argumenty. Jen sofistikovanější extrakt již dříve publikovaného, mnohokrát marně uváděného na pravou míru.

Ale přece cosi: další výlev prapodivné Třešňákovy apriorní zloby, které jsem si povšiml před rokem, kdy si dělal srandu k popukání z Landova krylovského koncertu a účasti katolického biskupa; obdobná dikce: "...mládež nemá slov, kterými by vyjádřila svoje pohrdání." Mládež jsou Rafani, absenci slov nahrazují fekálie. Třešňák venkoncem Knížáka nehodnotí, činí tak za něj Věra Jirousová, Jiří Ševčík, Ján Mančuška, Jiří David, a tak. Bůhví, zda je to skutečně reprezentativní výběr naší výtvarné elity, ale budiž, účel musí světit prostředky. Všichni jsou vážení a slušní lidé, byť paní Jirousová nazývá Knížáka prasetem. Jejich lidsky pochopitelné anitiknížákovské mínění však autor nijak nekomentuje, s nikým nekonfrontuje, v celém článku mi chybí zdůvodnění, proč je Knížák genetickou zrůdou. Byl zlý odjakživa a propuklo to na stará kolena? Dopován ředitelskou mocí, oceněnou na 37 000 Kč měsíčního platu, trýzní zotročené kunsthistoriky a správce depozitářů?

Magor mi před časem řekl, že si Knížáka váží a nemá ohledně toho žádný problém, totéž říká o Jirousovi Knížák. Rom Dzurko komunikuje s gadžou Knížákem velice přátelsky. Autor článku Petr Třešňák je mladý člověk, já stařec, možná mylně pociťuji, že se snaží být moudře skeptický jako Vaculík, sršatý jako Rejžek, sarkastický jako Jiří Černý. Čiší mi z něj neobratná, nedokumentovaná zavilost, nemající zázemí v nashromážděných informacích; bůhví odkud se v něm vzala. Trochu mě děsí, jsou-li i ostatní články v Respektu konstruovány podobně. Že se totiž jen tváří investigativně, ale na Sabinu nemají, natož na zapomenutou etiku RFE, která si informace ověřovala aspoň ze dvou nezávislých zdrojů.

Před vánocemi vyšla Knížákova kniha Dav se mýlí vždycky, výběr z jeho studií, esejů, causerií, básní. Odborná kritika ji pominula. Na záložce se lze dočíst o stovce samostatných výstav, třiceti monografiích, řadě mezinárodních ocenění. Třešňák mu z toho všeho vyčítá pár artefaktů, co si Knížák dovolil vystavit v Národní galerii. Až jeho nepřátelé dosáhnou svého a vykopnou Knížáka na smetiště výtvarna, jsem zvědav, zda nový ředitel NG jeho díla odstraní z expozice. Asi jo, jinak bychom nebyli v Česku.

Osobně mám k části Knížákova díla a k některým jeho politickým názorům své značné osobní výhrady, jako je mám coby přívrženec monarchie k Masarykovi. Nezdá se mi, že by mu to vadilo. Cítím se v zaměstnání svobodně, nepovšiml jsem si, že by moji kolegové trpěli v roli rabů. Diskuse s ním je náročná, je velice vzdělaný a má nebývalý přehled. Ještě ke všemu je s ním sranda. Trochu buldok, trochu cholerik. Kramer by mohl povídat. K ženám starosvětsky dvorný, nenabourá-li do nich cestou z vedlejší na hlavní. Člověk tvrdošíjný, v Národní galerii realizoval své slogany, v článku citované: totální transparentnost, průběžnou kontrolu, osobní odpovědnost. A prokristapána, dopustil se i kiksů, rovněž shovívavosti, čemuž nezasvěcený těžko uvěří.

Jsem s Knížákem takřka v každodenním kontaktu, nad pojednáním v Respektu však trnu, neboť jsem se dočetl o někom jiném. To už je to se mnou při stáří tak špatné, že nepoznám a neodhadnu člověka, navíc podobně vyšinutého, jako jsem sám?