Jednak se - zřejmě v důsledku špatné školní výchovy - nesmírně šíří byrokratický jazyk komunistické éry (projevuje se např. to hromaděním genitivů ["Oslavy výročí pádu totality", ČTK] a nahrazováním plnovýznamových sloves slovesnými podstatnými jmény se sponou. Tento žargon se šíří zejména z politických kruhů, avšak zjistil jsem, že mu kupodivu propadají i někteří studenti bohemistiky na českých vysokých školách.

Pak dochází k "módnímu" posunu jazykového úzu: namísto: "úřady jednají" je dnes módní např. říkat "'úřady konají". Je obtížné posoudit, zda je to jen mluvní klišé, anebo skutečný posun významu tohoto slovesa. Dochází zřejmě k zjednodušování slovesných koncovek - lidé přestávají rozlišovat -í a -ejí v třetí osobě množného čísla ve čtvrté slovesné třídě. Tam, kde je v minulém příčestí "-el", by mělo být v mnoha případech v třetí osobě množného čísla "-ejí" (sázel -> sázejí). Mnozí dnes napíší "oni sází", ne "správně" "oni sázejí". - Dokonce jsem viděl v Lidových novinách titulek "Policisté neví...", i když by se mělo říkat "Policisté nevědí".

Sloveso "zmínit se" bývalo reflexivní a pojilo se s šestým pádem ("zmiňovat se o něčem"). Dnes to neví už skoro nikdo, všichni "zmiňují problém". (Což je vlastně rusismus.)

Jde, zdá se, především o zjednodušování někdy příliš zbytečně složitých českých deklinací a konjugací - je to přirozené a normální.

Tlak na pravopisný systém je vyvíjen zejména tam, kde jsou, jak se zdá, pravopisná pravidla v češtině příliš složitá, anebo vyžadují hlubšího porozumění větné struktuře, které dnešní pisatel či uživatel většinou nemá.

Tak málokdo ví, že se v češtině píše čárka před slovy "než" a "jak" pouze, následuje-li vedlejší věta. Chceme-li říci: "Je lepší než já" - čárku před "než" nepíšeme.

Lidé taky většinou zapomínají označovat vedlejší větu čárkou na obou koncích. Vědí, že se má napsat čárka po "který", ale už si nevšimnou, kde vedlejší věta končí, a tam už čárku nenapíšou.

Internet užívání jazyka zdemokratizoval a odhalil různé primitivismy v užívání češtiny. Tak například s překvapením zjišťujeme, že hodně lidí si myslí, že slovo "bizarní" se česky píše "bizardní". (To d tam vzniká přechodem od nenosové hlásce k nosové.)

Naprosto se ujala v češtině primitivní hyperkorektnost "Je pravdou", i když "správně česky" bývalo "Je pravda". Užití sedmého pádu naznačuje netrvalost příznaku. ("Býval učitelem, ale už není.") Kdo to dneska ví...?

Nesmírně primitivně působí na "klasického uživatele češtiny" nový zvyk psát v anglických jménech nehlasné "e" i v nepřímých pádech, přesto, že donedávna se podle pravopisných pravidel nehlasná "e" odsunovala. Takže místo "Filmy Michaela Moora" se dnes v ČR píše "Filmy Michaela Moorea" (!) Důkaz, že je to blbost, vám předložím hned: cožpak se v češtině píše "Shakespeareovy hry"? :)

Všechny tyto a mnohé další jazykové posuny jsou pro příslušníka střední generace, odchovaného nejlepšími literárními díly druhé poloviny dvacátého století, nesmírně iritující. My "staří lidé" si však nesmíme vyskakovat: jazyk se vyvíjí a neexistuje žádný monopol ohledně toho, jak to má být navždycky "správně".

Otázkou ovšem zůstává, zda jde ve všech těchto věcech skutečně o jazykový vývoj (k další rozrůzněnosti), anebo pouze o zprimitivňování jazyka. Ovšem i pokud jde o pouhé zprimitivňování, stejně se s tím nedá nic dělat.