Minulý týden jsme s paní slavili narozeniny a užívali jsme si i školy v přírodě, kde byl internován náš nevděčný potomek. Tak došlo i na rodinná a mezirodinná setkání a přetřáslo se ledacos. Poté, co jsme s přáteli probrali bytovou situaci na Barrandově a vysoce jsme ocenili zejména skladbu nájemníků v inkriminovaném domě, která je jistě jenom náhodná, a odsoudili jsme hanebné rejdy novinářů, bažících po panenské krvi mladého a nadějného párečku, přišly na řadu věci vážné.

Řeč přišla na to, že můj přítel se s rodinou před 20 lety přistěhoval do rekonstruovaného domu na Vinohrady a konstatoval, že nový majitel do této nemovitosti nevložil ani korunu, dům spíše ničí a ještě by chtěl nekřesťansky zvedat nájem. Debata se nesla chvíli na otázce " kam půjdeme, až na to nebudeme mít, když levné byty v zásadě nejsou....?!?"

To je otázka naprosto legitimní. Stejně legitimní je argumentace majitelů domů o tom, že nemají ani na nutné opravy a že domy chátrají...Pravda je taková, že určité skupiny nájemníků v restituovaných domech bude asi třeba nechat spíše v klidu umřít, než z nich udělat nevolníky majitelů nebo bezdomovce. Útoky proti nim jsou vysoce neetické a poškozují dále již tak pošramocenou společenskou kulturu, ve které se stává slovní spojení "nikoliv nezákonné" obhajobou libovolného hyenismu. Před námi jsou tak možná necelé dvě desítky let, než se hladiny penzí alespoň trochu sladí s potřebami ekonomiky nemovitostí. Není to dlouho, ale další zanedbávání oprav domů by mohlo být fatální a způsobit velké škody na charakteru našich zejména větších měst.

Vedle toho budou samozřejmě vznikat byty nové. Dorostou další nové posametové generace a té nejstarší bude již přes 30 let. Některé dnešní otázky budou možná dávno vyřešeny, jiné se stanou nepodstatné a vedle nich vyrostou nové, o kterých dnes nic nevíme nebo o nich pouze spekulujeme. Už dnes je ale jasné, že výkřiky majitelů restituovaných nemovitostí o astronomických částkách nájemného nic neřeší a přes zvyšování nájmu cesta stejně nevede. Navíc to jenom přilévá olej do ohně a obě strany si v médiích nasazují psí hlavy, přestože ani jedna nemůže bez té druhé existovat. Majitelé nemovitostí se pomalu v naších médiích stávají posledními protagonisty role krutého a nelítostného vykořisťovatele, ze jejíž podobu by se nemuseli stydět ani Biľak s Kopeckým.

Nechápu, proč není možné pro tuto velmi specifickou skupinu nemovitostí a jejich majitelů vymyslet a vytvořit speciální rekonstrukční a údržbový program a zabezpečit mu patřičné financování na hypotečním základě. A třeba i s podporou dalších subjektů, které si uvědomují, že pro sociální smír je stejně důležité pěkné prostředí jako bezkonfliktní vztahy a zřetelná perspektiva . Uvědomme si, jak specifická je situace restituentů i restituovaných nemovitostí. Porodily je velice právně problematické restituce, které byly vedeny nepochybně správným morálním i politickým přesvědčením že ukradené se má vrátit. Ale restituce byly často danajským darem a každý se s ním vypořádal po svém. Je to jako zakázat potraty a nemít program, zabezpečující nechtěné děti. Tak, jako jsou viditelní jen zastánci a odpůrci interrupce, tak jsou viditelní jen nájemníci a majitelé nemovitostí. Ale kdo se postará o nechtěné děti a kdo se zastane chátrajících domů?!?

Ticho. Možná ne, jenom já nic neslyším...

Když píšu o speciálním programu a pravidlech hry pro speciální skupinu osob a problémů, nemohu se nevrátit ke kauze bytu pana premiéra. A nejen k němu. Správně nás školil při nedělním obědě v televizi náš pan premiér, že je to celé normální, protože ostatní to dělají také... Když mi byly 4 roky, účastnil jsem se jako synek nadějného soudruha jednoho vládního oběda a v nestřeženém okamžiku jsem se vrhnul na talíř se zbytky omáčky a nábožně jsem ho začal vylizovat. Vzbudilo to pozornost několika generálních ředitelů, náměstků ministra a dokonce jedné ministryně, ale já jsem se nenechal zmást a před poněkud zkoprnělým nomenklaturním davem a zrudlými rodiči jsem prohlásil. "...No, co, co..Táta to dělá doma taky...!" Soudružky a soudruzi se smáli a já jsem si i bez domácího školení, posléze podepřeného tanečním mistrem a pracovníky diplomatického protokolu uvědomil, že jsem nejen za kašpárka, ale i za blbečka a se mnou moji oba rodiče, matka navíc bezpartijní. Od té doby jsem si pamatoval, že omlouvat vlastní poklesky tím, že je ostatní páchají také, je to poslední, čeho se může člověk dopustit před totálním krachem sebeúcty a společenské kredibility...Držím se toho celý život. Přináší to spoustu problémů, ale i pokoj v duši, klidný spánek a krásná rána před zrcadlem.

Chtělo by se zasurfovat si na vzduté vlně antigrossovské a začít oba případy srovnávat. Ale to nebudu a nechci. Narodil jsem se totiž do doby, která měla pravidla a systém. Ty byly posléze shledány jako zločinné, ale byly a já jsem v nich vyrostl. Stanislav Gross již 15 let žije ve světě bez pravidel ve věčném uzamknutém životním prostoru - akváriu, ve kterém se potkává s politikou a médii, s politiky a s novináři. A tento svět nepotřebuje nikoho, kromě peněz a občasné dávky přemetů a polykání ohně našich celebrit. Lidé v tomto virtuálním světě žijí bez kontaktu s okolím, bez jakékoliv osobní odpovědnosti a jsou víceméně přesvědčeni o tom, že mohou všechno a hlavně, že nám obyčejným lidem náleží jen odpadky z jejich stolu a ještě je musíme platit ztrátou sebeúcty tváří v tvář žvástům, mezi kterými ty drobky leží, a krvavými daněmi. Kdo začne hovořit o pravidlech tohoto, je smeten. Je lhostejno, zda jde o materiální podmínky nebo o imunitu. A právě nedostatek pravidel a morálního a etického cítění je to, co přivedlo nakonec premiéra této země před hučící dav lidiček, chystajících se k lynči, aby tak odčinili vlastní hříchy a ulevili svému svědomí.

Tento dav je přímým důsledkem působení džina "čistých rukou", kterého před mnoha lety vypustil nejmenovaný důchodce z Vysočiny. Stejně tak se na dnešních problémech této země podepsal nejmenovaný komisař, který dovedl špiclování v srdci Evropy na úroveň standardu. Je velmi důležité, aby si to všichni, kdo dnes míří s kameny v rukou na Barrandov, uvědomili, než je vrhnou. Nejlépe by bylo kameny zase položit na místo. Ale jak stojí psáno: "Je čas sbírání kamenů a je čas jejich rozmetání." Příliš dlouho nás pobízeli sbírat kameny, než aby nás to teď tolik nelákalo si hodit...