Jde o to, že sám jsem napsal jeden kritický email do redakce jedněch z nejprodávanějších novin v České republice Bylo to v době, kdy byla všechna média (abych někomu nekřivdil, třeba časopis pro sadaře a zahrádkáře zůstal mimo toto šílenství) doslova poblázněna z pěvecké soutěže SuperStar.

Tázal jsem se s upřímným podivením, proč je nutné psát o této události prakticky každý den a proč že je nutné lákat čtenáře hlavně na rozhovory s účastníky této show. Pravda, prohodil jsem jistou, možná drzou zmínku o "otřesné novinářské práci" daného listu (tato výtka se netýkala jen soutěže SuperStar).

To bylo možná to, co onoho redaktora namíchlo (jak doslova napsal v reakci na můj hanebný pamflet). Nedivím se mu, také by mi bylo zatěžko, abych po pěti poctivě vydřených letech na žurnalistice poslouchal obyčejného čtenáře, který si stěžuje na jeho práci. Měl jsem asi být rád, že mi vůbec odepsal.

Redaktor tohoto listu (ještě stále netušíte, o jakou že tiskovinu se jedná? Byla to MFD) se nakonec nechal ovládnout bolestínstvím a po vyjmenování několika rubrik, na které je on sám opravdu pyšný, mi (v tu chvíli již asi s mokrou tváří od slz), notně ukřivděn a zaskočen nespravedlností tohoto nevděčného světa, zakončil svoji obhajobu (ano, tento ctihodný muž pera se opravdu ospravedlňoval přede mnou, pouhým čtenářem!) poslední, zoufalou větou, známým to pořekadlem: "Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde".

I já jsem již po přečtení tohoto doznání redaktorova marně tlačil slzy a hledaje po kapsách čistý kapesník, abych usušil slzu svou, vycítil jsem sám ve svých námitkách nespravedlnost.

Ano, a když jsem dočetl i ten poslední výkřik do tmy (to o tom psu), nebyl jsem k zastavení.

Byla to trochu trapná situace, protože jsem zrovna nebyl doma v soukromí, mezi svými, kteří by jistě pochopili a možná mě i pochválili za to, že se nestydím vyjádřit své emoce takto naplno.

Řádek po řádku jsem si uvědomoval svou krutost a škodolibost, se kterou jsem chtěl potupit práci psů ochranářů (ochranářů demokracie, samozřejmě) a ani teď, po tolika měsících, nemohu plně vyjádřit, jak moc jsem se za svou zlou, zaujatou kritiku styděl, ano styděl jsem se dokonce víc, než když jsem si na základní škole popletl datum branného cvičení a místo aktovky s učebnicemi, jsem si přinesl chlebník a pláštěnku, a to přímo do hodiny matematiky, kde jsem (představte si to sami) mezi logaritmickými pravítky a ostrými kružítky, vypadal opravdu více než nepatřičně. Smích mých, do té doby, milých spolužáků, mě zněl v uších ještě dlouho.

Ale co jsem chtěl tímto článkům vlastně říci? Myslím, že minimálně dvě věci z něho pramení.

Za prvé: po jeho přečtení se možná zastydí některé ženy-feministky, které mužům mají za zlé, že nejsou schopni vyjádřit své city a emoce a někteří se za ně prý , považte, dokonce stydí. V tomto ohledu mám já a i onen zmíněný redaktor štít čistý.

Takže, milé dámy, neházejte nás muže do jednoho pytle. Nu a ta druhá "věc" by měla spíše působit jako apel na ty, kteří by se snad ve své horlivosti chtěli okamžitě podepisovat pod dopis pana Maška. Těm bych chtěl vzkázat, aby si to ještě pečlivě rozmysleli, protože ze své vlastní zkušenosti vím, jaké je kruté ranit něčí city, navíc, když je kritika neoprávněná, zaujatá, neseriózní, zlá a nespravedlivá...