"Ak je niekoho čin dôsledkom poznania pravdy a jej osobného významu, nemôže ho to diskreditovať v ničom, čo má skutočnú hodnotu. V žiadnej profesii. Alebo oddeľujeme poznanie pravdy od konania v poznanej pravde? Prečo?" ptá se Jaroslav Dunaj v polemice s mým článkem, kritizujícím novinářský aktivismus.

Myslím, že věc je o něco složitější. Aniž bych byl zastáncem "postmoderního relativismu", který, jak se právem zmiňuje pan Dunaj, se často zejména v postkomunistických zemích stává výmluvou k argumentaci, že "všechno je dovoleno", neblahá zkušenost s všeobsáhlými ideologiemi, které si činily nárok na kompletní a konečné, eschatologické vysvětlení světa i existence, nám napovídá, že všeobsáhlá pravda a "konečná řešení" jsou lidskému mozku v jeho nedokonalosti nedostupné.

K "rozsáhlejším pravdám" my lidé pouze postupnými kroky, metodou pokusu a omylu aproximujeme, například prostřednictvím vědeckého poznání. Avšak i ve vědě má každý poznatek jen relativní platnost - platí jen do té doby, dokud ho někdo přesvědčivě nezpochybní.

Vzhledem k tomu, tedy, že absolutní pravda není žádnému jednotlivému lidskému mozku k dispozici a každému člověku se v nejlepším případě pouze poštěstí "prokopat" se k vlastnímu, drobnému fragmentu z oné velké (abych pokračoval v tom příměru), jakoby kdesi "pod zemí" skryté pravdy, je přirozeně účelné, abychom si své dílčí individuální fragmenty pravdy navzájem porovnávali a kriticky hodnotili.

Absolutně základním nástrojem postupného dobírání se k pravdě je pochybnost, skepse a kritičnost.

"Takzvané objektívne informovanie dáva často rovnaký priestor tomu, kto vedome klame, ako tomu, kto bol podvedený. To je pravidelný prípad "objektívneho" spravodajstva v našich médiách," píše dále pan Dunaj. Jenže jestliže se něco dělá špatně, neznamená to, že je třeba odmítnout celou metodu - je třeba ji používat dobře.

Podstatou objektivního informování ve sdělovacích prostředcích totiž nemůže být nekritické poskytování prostoru k propagandě nejrůznějším proponentům subjektivních názorů. Podstatou dobré novinářské práce je právě zpochybňování všech veřejně předložených tezí. Pozvu-li si tedy dva debatéry do rozhlasového či televizního studia, každý z nichž předkládá opačnou politickou vizi, nemohu jim poskytnout nekritický prostor. Naopak se jako novinář musím stát jejich aktivním oponentem, hledat v jejich argumentaci díry a klást oběma z nich "nepřátelské", "agresivní" otázky - přitom musím být o tématu informován alespoň tak dobře jako oni.

Pokud nastane případ, o němž se zmiňuje pan Dunaj, že jeden z diskutérů lže a druhý mluví pravdu, ve výhni kritického zkoumání se nepřesvědčivost všech argumentů provalí. To ovšem neznamená, že se novináři nemají vracet i k argumentu, který se dočasně prokázal jako "pravdivý" a "nosný" - i ten je nutno v zájmu pokroku neustále zpochybňovat, hledat na něm mouchy, zkoumat, jak by se dal vylepšit.

Kritická, nezávislá novinářská práce je absolutně základní, nezbytnou podmínkou pro zdravé fungování demokracie.