Protože nelze v zemi vyhlásit výjimečný stav, zavést cenzuru a nepohodlné intelektuály nechat postřílet, je třeba se obávat, že Grossovy potíže rychle neskončí, že zítra novináři vytáhnou další nemilou zvěst a řada trapností bude pokračovat, v krajním případě až k volebnímu výprasku ČSSD v roce 2006. Dokonce povaha věcí samých činí z domněnky téměř jistotu. Zvláštní ráz má kauza Vikovy směnky, která se vstupem Michala Simkaniče a následným rozšířením e-mailu, jímž se Rostislav Rod distancoval od celé záležitosti, definitivně přeměnila v nedůstojnou frašku se čtyřmi Švejky v hlavní roli. Svou komičností zastiňuje tato Grossova aféra všechny světové politické skandály, které jsem zaznamenal od doby, kdy jsem začal brát rozum, a to už je hodně dávno.

Nepíši o tomto námětu poprvé. Předesílám, že jsem v komentářích na internetu často napadán za naivitu, s kterou věřím v pravdivost zkazky o hodném strýci, Rodově směnce a jejím zničení Michalem Simkaničem. Připouštím, že tato story zní krajně nepravděpodobně. Pokud se skutečně odehrála tak, jak je nyní popisována, lze úspěšně pochybovat o zdravém rozumu jejích účastníků. Nad druhé straně jsem zažil tolik zcela nepředvídatelných kousků jinak zcela rozumných lidí, že nevylučuji pravdivost žádného lidského konání, které se zdá být neuvěřitelné, pokud k tomu nemám hmatatelné důkazy. A necítím potřebu, abych zkoumal, jaká je pravda, ostatně k tomu nemám ani prostředky. Přijímám tuto vyprávěnku jako pracovní hypotézu.

Ostatně z financování pořízení bytu Grossových by neudělalo závadnou věc ani tak zjištění, že premiér přijal půjčku, za kterou např. stál Usáma ben Ladin, jako okolnost, že "nachytán na hruškách" nemohl přímo a bez rozpaků její původ vysvětlit a v tom okamžiku se stal štvanou zvěří. Do takové situace se vrcholový politik nesmí nikdy dostat, protože jejím vznikem trpí nejen jeho osobní důvěryhodnost a vážnost mocenské skupiny, kterou reprezentuje, ale v důsledku dlouhodobého psychického napětí klesá i jeho výkonnost. Politik demokratického státu je majetkem veřejnosti a musí se chovat tomu přiměřeně. Nikdy jsem nepodsouval předsedovi vlády přijetí peněz nečistého původu, protože na to nebyl důkaz a bez důkazů je třeba ctít presumpci neviny, vytýkám mu lehkomyslnost, s kterou přijal půjčku, jejíž původ buď skutečně neznal, nebo se musel snažit zakrýt.

Současná kapitola několik let se táhnoucího pronásledování Stanislava Grosse novináři trvá již déle než měsíc a nezdá se, že jsme ji dočetli do konce. Jde v ní tentokrát nepochybně o to, přimět ho k odstoupení. Předseda vlády zatím nedospěl k závěru, že by se měl zachovat tak, jak by to na jeho místě bez dlouhého uvažování udělal kdokoli z jeho kolegů v zemích Evropské unie, a vzdoruje. Hrozí dokonce novinářům represí. Tím je mimoděk žene k sebezáchovnému hledání dalšího nástroje tlaku na něj. Bohužel se tedy máme ještě na co těšit, byť to není v našem národním zájmu.

Orientace v celém sporu mezi premiérem a novináři, na němž se nesměle a bezzubě přiživují opoziční politici (uhodneme, proč asi nejsou nemilosrdnější?) ztěžuje okolnost, že obě strany ve svých sděleních zastírají zrnka pravdy spoustou plev polopravd, nepřesného používání pojmů, tendenčního přizpůsobování skutečností a občas i lží.

Příkladem z nedělních "Otázek Václava Moravce" je Grossovo zvěstování národu o dokonaném vysvětlení bezpředmětnosti obvinění ze zneužívání pravomoci veřejného činitele v souvislosti s kauzou policejného týmu "Mlýn." Připomíná jeho známé vystoupení v "Kotli", při němž "předvídal" výsledek trestního stíhání Vladimíra Hučína, nebo poplašnou zprávu o korupci v Kanceláři prezidenta republiky.

Od té doby již uplynulo hodně vody, halasná policejní akce k usvědčení pracovníků KPR z korupčního jednání nepřinesla výsledky a zatímní vývoj soudních řízení proti Vladimíru Hučínovi nenasvědčuje tomu, že by tehdejší ministr vnitra měl bezchybný odhad.

Poznatky z obou případů neprokazují Grossovu jasnozřivost a nemění tedy nic na tom, že ministr vnitra není oprávněn věštit výsledky trestního stíhání, stejně jako si předseda vlády nesmí dovolit předvídat, kam dospějí orgány činné v trestním řízení při zkoumání jeho jednání. Zatím je skutečností, že státní zastupitelství jedná, prověřuje podnět k přezkoumání podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele bývalým ministrem vnitra Stanislavem Grossem a výrok, který podezřelý pronesl v televizi, bude na místě až tehdy, až státní zástupkyně věc odloží s tím, že se skutek nestal.

Podotýkám, že v zájmu věrohodnosti premiéra na věčné časy by bylo, aby ho státní zástupkyně obvinila, aby pak proběhlo řádné trestní řízení završené obžalobou, a výrok o jeho nevině aby vynesl nezávislý soud. Zatím je předseda vlády stále v postavení podezřelého ve smyslu příslušného ustanovení trestního řádu a jeho výrok byl předčasný. O tom, co bylo vysvětleno, teď nerozhoduje, co si o věci myslí podezřelý, ale budoucí názor orgánů činných v trestním řízení. Kdyby byl na jeho místě řadový občan, měl by při nevypočitatelnosti myšlenkových postupů vykonavatelů trestního řízení důvod k neklidnému spánku.

Nános plev nedovoluje bez námahy odkrýt všecky záludnosti směnečné operace v kauze bytu Grossových. Mluví se o tom, že směnka zmizela, čímž zanikl Grossův závazek. On sám k tomu správně namítá, že směnka se netýká jeho závazku ke strýci, který stojí na jejich ústní dohodě a opakuje, že se strýcem se vyrovná bez ohledu na to, že směnka zmizela. Proti tomuto postoji nelze nic namítat: komentátoři, kteří útočí na předsedu vlády kvůli tomu, že nechce ukázat písemnou dohodu se strýcem, nejsou v právu. Jde o občanskoprávní vztah, který nemusí být upraven písemně. Kámen úrazu je ale v domněnce o zániku směnky. Především existuje její faksimile v elektronické podobě, pořízené Michalem Simkaničem (bylo uveřejněno v denním tisku) které sice nemá platnost vymahatelného finančního instrumentu, ale je zdrojem poznání. Je z něho vidět, že jde o směnku vlastní bez protestu, vystavenou ve prospěch Rostislava Roda. Ale ukazuje jen podobu lícní strany směnky.

Převod vlastnictví směnky je však platný pouze tehdy, pokud o něm učiní oba účastníci změny záznam na rubu, a ten jsme neviděli. Nemáme tedy formální důkaz, že převod skutečně proběhl. Dále faksimile prozrazuje, že směnka nebyla avalována. Protože při hodnocení rizik ze závazkových vztahů musíme přihlížet i k málo pravděpodobným okolnostem, které mohou v budoucnosti nastat, potvrzuje se dohad, že směnečná operace je velmi nebezpečná jak pro věřitele, tak pro dlužníka. Kdyby z jakýchkoli důvodů manželé Grossovi nemohli vyrovnat svůj závazek vůči strýci, oba účastníci směnečného závazkového vztahu by se dostali do nepříjemné situace: pokud by se věřitel chtěl dostat ke svým penězům, musel by uvalit exekuci na majetek Františka Vika, se všemi z toho plynoucími nemilými důsledky. Na směnce je ještě jeden zajímavý detail, který stojí za pozornost: jde o ručně psanou směnku, na které je vyznačeno, že se jedná o první vyhotovení.

Tento detail by nebyl tak nápadný, kdyby byla směnka vystavena na tiskopisu, na němž je předtištěna rubrika pro pořadí vyhotovení. Pak by se dalo připustit, že výstavce údaj vyplnil automaticky, aniž by znal jeho význam. Směnečný zákon totiž připouští, aby směnka byla vystavena ve více rovnocenných vyhotoveních, která jsou číslována, a v případě zmizení některého z nich se pak předkládá následující. Vystavování směnek ve více souběžných vyhotoveních je sice přípustné, ale není běžné, a není obvyklé, že se čísluje vyhotovení, je-li vystaveno jen jedno. Okolnost, že byla ručně psaná směnka očíslována, dává důvod k domněnce, že číslování je záměrné, že tedy mohla být vystavena ve více vyhotoveních, z nichž první sice bylo spáleno, ale ten, kdo vlastní případné další vyhotovení, může v den splatnosti uplatnit všechna práva věřitele.

Plevy zastírají také financování podnikatelského záměru Šárky Grossové, jehož startovní částí je pořízení nemovitosti na Proseku. Není vůbec důležité, zda paní Grossová platila penězi z kufříku (i ty mohou být čisté) nebo bankovním převodem (i na bankovním účtu mohou být peníze nezákonného původu). Od premiéra jsme se konečně dověděli, že zdrojem prostředků je (bankovní?) úvěr, za který se zaručila přítelkyně paní Grossové. Přijetí takového ručení je poněkud choulostivou okolností vzhledem k současnému postavení ručitelky jako osoby trestně stíhané.

Ale připusťme, že její trestní stíhání skončí osvobozujícím výrokem a smiřme se s tím, že zisky z provozování společensko-hygienického zařízení pochybné pověsti skutečně nesmrdí, takže na nich postavené ručení může premiérova rodina přijmout bez rozpaků. Okamžitě se ale vynoří otázka, jakou protislužbu ručitelce poskytnou dlužníci za její vskutku nestandardní velkorysost, která je pro ni spojena s velkým finančním rizikem. Protože se tak do závislosti na ní dostal předseda vlády, není ta otázka vůbec žertovná. Ještě horší je, zamyslíme-li se nad souladem pravidel bankovní obezřelosti a poskytnutím úvěru -- pokud se ovšem skutečně jedná o bankovní úvěr (půjčka ze soukromých zdrojů by byla choulostivější).

Samozřejmě není třeba, aby banka přijala do zástavy nemovitost, pořízenou z úvěru, jak se domnívají někteří komentátoři. Ručení majetkem třetí osoby je možné. Dokonce v případě, že by se jednalo o ručení vinkulací hotovosti na účtu, banka by je přijala raději, než zástavní nemovitost, s jejímž prodejem by mohla mít v případě neplnění závazku dlužníka potíže.

Ale představa, že banka automaticky poskytne úvěr, dostane-li odpovídající zástavu, je mylná. Ani v tom případě nemůže přehlížet přiměřenost úvěru ke způsobilosti dlužníka vytvořit vlastní zdroje na splácení úvěru. Současně si musíme uvědomit, že z hlediska finanční bezpečnosti firma si nemůže dovolit financovat svůj rozvoj z cizích zdrojů v neomezeném rozsahu. V případě manželů Grossových se při součtu jejich závazků dostaneme k hodně vysokým číslům. Víme, že pokračování podnikatelského záměru s přestavbou domu na Proseku si vyžádá další cizí zdroje.

Pokud budeme rodinu Grossových pracovně posuzovat jako "firmu", pak dojdeme k závěru, že bilance jejích zdrojů, závazků a majetku je hodně napjatá. Mám obavy, že jinému žadateli o úvěr by za takových okolností banka nevyhověla přes nabídnuté skvělé ručení. Pokud vyhověla, je to nestandardní situace a je třeba se ptát, co všechno ji umožnilo.

Vzniká zde opět podezření, že úvahy úvěrující banky mohla ovlivnit okolnost, že jde o úvěr rodině předsedy vlády. Je to dohad, není to ověřená skutečnost, nicméně to ukazuje, jak choulostivou okolností je podnikání premiérovy manželky, zvláště, když tato mladá dáma má zřejmě ctižádost být úspěšná a žene se vpřed jako velká voda s temperamentem, který jejímu mládí sluší.

Ukazuje se, že zapletení rodiny vrcholového politika do ne zcela standardní podnikatelské činnosti je rizikovým činitelem, který ho bude i v budoucnu vystavovat tlaku novinářů a vzniku dalších a dalších skandálů, jež ho budou vyčerpávat a odvádět od vlastní práce.

Je to situace nemilá pro něho a jeho manželku osobně, ale bohužel i pro ČSSD a pro stát. Vzniklý rozpor by měl předseda vlády nějak vyřešit. Měřeno trvalými hodnotami, jako je soulad v rodině, dobře vychované děti a vysoký hmotný standard rodiny, klidný život mimo zájem zlomyslných psavců, opuštěním svého úřadu by v dané chvíli asi získal. Jeho budoucí kroky odhalí, jaký je jeho skutečný hodnotový žebříček, zda je pro něj skutečně rodina více než kariéra, jak tvrdil v poslanecké sněmovně.