13. února se nacházelo ve městě půl milionu utečenců z východu spolu s jeho 600 000 obyvateli. Dohromady bylo proto likvidační akci vystaven minimálně jeden milion lidí. Zda je reálný údaj, pocházející ještě z období bývalé NDR, udávající pouze 30 tisíc obětí, nechť si každý po přečtení následujících řádků učiní sám. Jiné odhady číslo obětí v Drážďanech stanovují na 100 až 300 tisíc.

Britský diplomat označil zničení Drážďan za zločin proti lidskosti

3. května 1963 zveřejnil časopis "New Statesman" přiznání ministra Richarda Crossmanna, který během války velel politickému boji proti Německu: "Toto zničení Drážďan bylo jedním ze zločinů proti lidskosti, jehož pachatelé by byli v Norimberku postaveni před soud, pokud by se tento soud nestal pouhým nástrojem pomsty spojenců." A britský diplomat a novinář Sir Harold Nicolson označil zničení Drážďan za "největší samostatný holocaust války" (the greatest single holocaust by war, The Observer z 5. května 1963).

Svědectví přeživších

Hrůzy Drážďan se vymykají našemu chápání. V roce 1960 zveřejnila spolková německá vláda "Dokumenty německých válečných škod" (Bonn 1960). V nich se nachází obzvláště otřesná očitá svědectví.

"Tenkrát v noci tvořily tmavé plochy uvnitř hořícího pekla pouze levý břeh Labe a Velká zahrada (Großer Garten). Na těchto prostranstvích hledaly záchranu desítky tisíc lidí. Právě jim byla věnována "hlavní pozornost" druhého náletu. První bomby padaly do masy zde namačkaných lidí. V ohnivé záři výbuchů bylo vidět muže, ženy, děti, starce, zraněné. Smrtelným strachem se tiskli k mokré zemi.

A potom nad těmito bezbrannými lidmi začaly létaly bombardéry. Jedna vlna letadel následovala druhou a shazovala svůj smrtelný náklad. Bomby všech rozměrů. Všude! Opět a stále! Do toho se přidal fosforový déšť. Zápalné bomby svištěly z nebe dolů. Nemohly zapálit žádné střechy ani obydlí. Na onom prostranství břehu Labe žádné nebyly. Spálily však těla nešťastných obětí.

Těžko si přestavit něco horšího. A přece: v nízkém přeletu nad údolím Labe hučely stíhací bombardéry, jejich kanóny a automatické zbraně pálily ohnivé dávky do temných ploch dole. Munice zanechávala na nebi světelné stopy a třpytila se jako řetízky perel až zmizela ve tmě. Ti, kteří ještě žili, se nehýbali. Vůbec nevěděli, zda jsou naživu. A palubní kanóny vřískaly, automatické zbraně štěkaly. Opět, opět, opět! Mezi stíny, které vrhaly okolní požáry, padaly bomby dalších letek. Létaly bez pomýlení a vracely se znovu. Opět, opět, opět!"

Školák z drážďanského internátu v dopise svojí matce píše: "Nikdy nezapomenu pohled na zbytky matky s dítětem. Byli zmačkaní a spálení do jednoho velkého kusu. Vězeli pevně v již ztuhlém asfaltu silnice. Dítě muselo ležet pod matkou, šlo ještě rozeznat tělo, které se ubohá matka snažila svými pažemi uchránit."

Jiný svědek líčí: "Všude ve městě jsme viděli ležet oběti s tvářemi obrácenými k zemi a zatavenými v asfaltu, který se abnormálním teplem roztekl."

Tolik jen některé z řady podobných svědectví. Zničující nálet na Drážďany je o to otřesnější, že město nepředstavovalo pro válčící mocnosti žádné nebezpečí, natož tak odpor. Nebyla zde žádná výroba, téměř veškeré mužské obyvatelstvo bylo touto dobou odveleno na frontě. Válka již tehdy byla dávno rozhodnuta. Drážďany, pro své nesčetné architektonické skvosty nazývané Florencií severu, byly barbarsky poničeny pouhé 3 měsíce před skončením války.

Podle německého tisku připravil Zdeněk Moravčík.