Má teze zní, že je-li smyslem magisterského studijního programu vychovat absolventa, který rozumí svému oboru a je schopen v něm buď přímo pracovat, nebo alespoň zprostředkovávat jeho aktuální podobu na střední škole, je SZZ k ničemu a bylo by nejlepší ji zrušit. Žádné odborné kvality neprověřuje a její podstatou je něco jiného, něco spíše nežádoucího.

Především: co se děje u státní závěrečné zkoušky? Musí tu student prokázat něco nového? To, oč jde, je dvojího rázu: jednak úroveň znalostí a jednak schopnost podat o dané látce výklad, který má -- lidově řečeno -- hlavu a patu.

Kvůli tomu ale není zapotřebí státní zkouška ve smyslu souhrnu veškerého předchozího učiva. Dotyčnou roli dostatečně splní předchozí dílčí zkoušky. Při nich student předvede (nebo taky ne), že porozuměl určité konkrétní problematice, zvládl větší množství učiva k této problematice se vztahujícího, umí hovořit o přečtené literatuře (což se u státnic začasté opomíjí) a je s to podat srozumitelný výklad.

Státnice k tomuto prověření nepřinášejí nic nového, kromě toho, že šíří svého záběru nutí studenta k povrchnosti přípravy. Několik dnů po zkoušce už přirozeně inteligentní člověk neví nic, co by nevěděl před tím, než se na ni začal učit.

Skutečný význam SZZ je podle mě v tom, že funguje jako prostředek disciplinace. Je to psychologický strašák, který má studenty přimět k tomu, aby byli hodní, učili se a nechodili po hospodách (alespoň pár dní před zkouškou; je nicméně známo, že ve zkouškovém období se pije nejvíc, je to zaručený recept proti stresu, o oslavách či zapíjení žalu už ani nemluvě).

Tento disciplinační tlak má v posledku utvrdit podvědomě vyžadovaný a historicky zakódovaný hierarchický vztah mezi studentem coby představitelem "lidové kultury" (vždy víceméně pohanské) a pedagogem, který je ve šlépějích křesťanské inkvizice a feudální vrchnosti a také ve jménu humanismu napravovatelem pokřivené lidské přirozenosti.

(Zdůrazňuji pro popudlivější pedagogy: tím nenarážím na vaše osobní kvality, s nimiž mám spíše dobrou zkušenost, ale na to, co je vývojem západní kultury vtěleno do SZZ jakožto instituce). Zkouška tedy není v podstatě nic jiného než konfese před tváří svrchované autority. Odborné schopnosti neprověří, toliko nastoluje a utvrzuje sociální vztah. Všechny ostatní funkce zkoušky jsou vedlejší a lze je plnit jinak a lépe.

Samo o sobě to není nic zavrženíhodného. Inkvizice sice nemá dobrou pověst, ale nakonec je to jen poněkud extrovertní výhonek kulturních procesů, bez nichž by západní společnost nebyla tím, čím je. Ve 21. století a navíc v kontextu vysokoškolského vzdělávacího procesu je však tento historický stereotyp kontraproduktivní. Co nás skutečně ohrožuje, není neposlušná masa povrchně christianizovaného lidu, uchylujícího se co chvíli ke svým pohanským kořenům, ale právě naopak: její poslušnost a tvárnost v situaci, kdy globální aliance politicko-ekonomické moci a orwellovských technologií plánuje nám všem báječný nový svět.

I kdyby státní zkouška probíhala sebelepší formou, vždy v ní půjde o to, že student musí říct to, co chce komise slyšet. Může to sice říct hůře a lépe, zajímavě i nudně, ale každopádně se od něj nečeká nějaký přínos k oboru, spíše jen víceméně zdařilé přežvýkání již řečeného.

Opačná je povaha diplomové práce. Tady se naopak tvůrčí přínos vyžaduje. Z vynikající práce se její vedoucí (potažmo komise u obhajoby) dozví něco, co jej samého odborně obohatí -- což samozřejmě lehce otřásá jeho sociálním statusem. Ale o to jde.

Právě diplomová práce (a její obhajoba, kterou lze oproti stávající praxi rozšířit) by měla být klíčovým, ne-li jediným rozhodujícím momentem pro posouzení kvalifikace graduanta. V současné době tomu tak není, stále ještě trvá -- byť relativizovaná -- vláda SZZ. Důkazem toho je, že lze získat magisterský titul i bez diplomové práce (pokud studujete dotyčný obor v kombinaci s jiným, na kterém diplomku napíšete). Je tu hluboce zakořeněná představa, že diplomová práce je jakousi náročnější "propustkou" ke státnicím. Myslím si, že by to mělo být přesně naopak a jsem si vcelku jist, že existující trendy k tomu vedou. Je na nás, abychom jim tam, kde se to neděje, vyšli vstříc.