Politická psychologie ovšem není novým směrem výzkumu všude. Historici tohoto oboru se přou, zda na počátku stála slavná esej Psychologie davu z roku 1895 od Gustava Le Bona či kniha Grahama Wallase Lidská povaha v politice vydaná v roce 1908. Nikdo ale nepochybuje o tom, že popsat začátek psychologie politiky nelze bez odkazu na práci Harolda Lasswella Psychopatologie a politika, jejíž první vydání spatřilo světlo světa v roce 1930. Není bez zajímavosti, že u nás dostupné přehledy dějin politologie Lasswellovo jméno uvádějí -- ovšem nikoliv jako autora, která otevíral cestu politické psychologii. Je tomu tak proto, že tradičně pojímaná politická věda směřuje k výzkumu institucí jako je stát či politická strana, takových rozhodovacích procedur jako je volební systém či sčítání hlasů někdy pak obsahu doktrín. Když ale pohlédneme na dílo otce moderní politologie, na knihu Niccolò Machiavelliho Vladař, vidíme, že tento renesanční velikán věnoval velkou pozornost tomu, zda státník je svým založením liška nebo lev.

Zásluha Lasswellovy knihy Psychopatologie a politika není pouze v tom, že obrátila pozornost vědců k duchovnímu životu politického člověka. Fakt, že tato kniha odstartovala nový obor je dán tím, že se opírá o vlastní, psychologický výzkum. Jeho závěry týkající se motivace politického chování a jednání se opírají o studium lékařských anamnéz a o vlastní ankety. Tím se vlastně liší od filosofů politiky, kteří se též čas od času obracejí k úvahám o vnitřním životě politických skupin či státníků -- tam, kde filozof vystačí se spekulací, psycholog musí provádět výzkum.

Je pozoruhodné, jak podivně se formovaly dějiny politologie s ohledem na odlišné metody výzkumu. Každý, kdo se jen přiblížil ke studiu politické vědy, mi jistě dá za pravdu, že jej hned v prvním ročníku učitelé upozornili na pozoruhodný svět, který vymodeloval Thomas Hobbes. Nelze ale vyloučit, že se až do státnic nedozvěděl nic o přínosu Sigmunda Freuda pro rozvoj politické vědy. Přitom Hobbsuv člověk se velice podobá Fredovu člověku a Hobbsův svět je i Fredovým světem. Rozdíl je však v tom, že Hobbes svého politického člověka a jeho svět vymodeloval filozofickými úvahami, zatímco Freud se opíral o výzkum a klinickou praxi. Jakoby politická věda žila ve dvou oddělených paralelních světech -- přičemž někteří pak politiku vnímají přes pokračovatele či kritiky Hobbese a jiní přes následníky a odpůrce Freuda.

Lsswell patřil mezi ty, kdo četli jak Hobbese, tak i Freuda. Jeho kniha Psychopatologie a politika nám pomůže pomoci pochopit jeden z důvodů, proč každý, kdo chce porozumět politice, potřebuje psychologii. Lasswell patřil mezi zastánce Freudem založené psychoanalýzy, což je směr psychologie, který otvíral - a některých psychologů stále otvírá - cestu k poznání lidského nevědomí. V Lasswellově podání to byl průnik do nevědomých podnětů politického chování a jednání.

Popravdě řečeno, Lasswell nenašel v hlavách politických profesionálů téměř nic, co by bylo hodno úcty. Pouze se v jejich nevědomí dopátral racionalizace -- obranného psychického mechanismu, který dokáže převyprávět sobecké motivy na představu obhajoby společenských zájmů. Děje se tak prý proto, aby politikovi zajistila duševní komfort. Také mnozí Lasswellovi pokračovatelé v psychoanalytické linii výzkumu politiky dospěli k názoru, že motivy státníků spojeny s touhou po moci, která je často pouze projevem snahy překonat komplex méněcennosti. Je ale třeba říci, že Krejčí ve své knize uvádí i jiné psychologické koncepce vysvětlující motivaci poltického chování a jednání.

Lasswell si však v žádném případě nezaslouží, aby byl zapomenut. I proto ne, že nebýt jeho nešťastného úmrtí, byl by prvním předsedou Mezinárodní společnost politické psychologie (ispp.org/), která byla založena v roce 1978 a dnes vyvíjí velice bohatou činnost. Právě v předvečer loňského kongresu této organizace připravila velká skupina autorů pod vedením Davida O. Searse z California University, Leonie Huddyové ze Stony Brook University a Roberta L. Jervise z Columbia University vydání Oxfordské příručky politické psychologie. Každý, kdo chce poznat současný stav bádání v tomto oboru, může nahlédnout do této šestisetstránkové knihy.

Nebo může vzít do ruky zmíněnou práci Oskara Krejčího. Ta je nejen dostupná, ale vzhledem k tomu, že se jedná o práci jednoho autora, i sevřeněji uspořádaná. Navíc vychází vstříc slovenskému a českému čtenáři tím, že systematizovaný přehled po všech zákoutích politické psychologie spojuje s ohledem na to, že není zvyklý pohybovat se v oblasti psychologie. Respektuje fakt, že číst tři sta stran o tématu, o jehož existenci prostě nevíte -- to může znejistět i renomovaného politologa.

Právě snaha představit čtenáři pokud možno nejúplnější obraz současné politické psychologie, patří k nejcennějším rysům poslední práce Oskara Krejčího. Kdo již dříve listoval některou ze čtrnácti knih tohoto politologa ví, že předkládání co nejvíce informací patří k jeho ctižádosti. Ve své poslední knize pak přímo tvrdí, že jeho cílem bylo pouze odstartovat výzkum v oblasti politické psychologie tím, že představí dosavadní výsledky bádání v této oblasti. Kniha je skutečně plná velkého množství informací o dosažených výsledcích výzkumu v oblasti hodnotové orientace politické člověka, jeho světonázorových představách, o politické socializaci, o přirozené agresivitě i přirozené solidaritě, od dělení lidstva na MY a ONI, ale i o skupinovém jednání či chování davu nebo o mezích lidského rozumu v politice. Výsledkem je, že čtenář pochopí, že snad za každou otázkou, o níž se přou ideologové různých politických stran, jsou desítky a možná stovky výzkumů psychologů. Ti se pokoušejí rozšifrovat tajemství politiky prostřednictvím studia zákonitostí chování a jednání osobnosti. Například

• Výzkumy ukázaly, že po třech letech více než třetina respondentů si naprosto mylně pamatovala, kdo jim řekl o katastrofě raketoplánu Challenger v roce 1986 i o čase a místě sdělení; téměř další čtvrtina pak byla částečně mylná. Je-li tomu ta, co se vlastně učíme v hodinách dějepisu? A co teprve poznatky o snaze politiků přizpůsobit si informace svým vlastním myšlenkovým strukturám, převyprávět si nežádoucí informace či je přímo potlačit!
• Podle experimentů Stanleyho Milgrama z  počátku 60. let minulého století plných 65 % "normálních lidí" nakonec po výzvách autority pokračovalo v trestání provinilců až do jejich zdánlivého usmrcení. Jaká je tedy vlastně civilizovanost člověka a je skutečně nezvratná? Jaké jsou tedy možnosti obrany proti zneužívání moci, kde se vytváří psychické základy tzv. protofašismu a existuje obrana proti autoritářské osobnosti či možnost její léčby?
• Podle závěrů třicetiletých výzkumů Lawrence Kohlberga pouze nepatrné množství lidí doroste do tak vysokého stadia mravního vývoje, že dokáží rozpoznat, co jsou lidská práva a dát jim přednost při orientaci svého rozhodování a jednání. Je v takovéto situaci vůbec možná politika lidských práv? Kde hledat státníky pro politiku lidských práv a jsou pro toto hledání vhodné demokratické nástroje, když značná část veřejnosti je manipulována už v procesu socializace?

Možná právě výzkumy tzv. autoritářské osobnosti, které probíhají v politické psychologii se zhruba od čtyřicátých let minulého století, by mohly v mnohém napomoci porozumění současné situaci v postsocialistických zemích. Tento výzkum zahájili představitelé frankfurtské školy, kteří po svých prvních výzkumech na tomto poli utekli před Hitlerem do Spojených států. Zjišťovali, jak je možné, že se ve veřejnosti objevují lidé s obrovskou netolerantností a se sklonem k fašizmu. I výzkumy jiných vědců, kteří na první vlnu zájmu o toto téma navázali, dokazují, že existují autoritářské osobnosti, které agresivně upřednostňují vlastní názor před názory jiného, svoje zájmy nad zájmy druhých. Jsou zároveň přesvědčeni, že mají morální právo svůj názor prosazovat, protože je nadřazený nad jiné; mají sklon k fundamentalismu. Zároveň se tyto osobnosti přizpůsobí autoritám a staví i nedokonalý zákon nad morálku. Tato bádání varují, že spousta lidí, kteří se v dobré víře hlásí k demokracii, jsou ve skutečnosti autoritářské osobnosti připravené kdykoliv potlačit jiný názor nebo jiné než standardní politické chování -- třeba ve jménu svého vlastního konvenčního obrazu demokracie. Pozoruhodné na tom je, že tito lidé se zcela upřímně pokládají za demokraty. Nejsou schopni vlastní sebereflexí pochopit důsledky svého jednání a chybí jim skutečná vzdělanost a empatie.

Půl roku po vydání knihy lze shrnou i první zkušenosti z diskusí kolem ní. Bezesporu nejvíce zájmu přitahuje 7. kapitola s názvem Politický profesionál. Nemůže tomu být jinak: každý si rád prohlédne výsledky psychologických (případně psychiatrických) výzkumů týkajících se státníků a politiků obecně, prostě těch, kteří nás řídí - ať již chceme, nebo ne. A začíná-li tento přehled výsledků bádání upozorněním, že podle některých autorů propadají političtí profesionálové "politické narkomanii", je pozornost zajištěna. Podle této představy je zápas o moc spojen jak s velkými výdaji energie, tak i s obrovským uspokojením pocitu potřeby moci, seberealizace, statusu a odpovídajícím emocionálním stavem, způsobujícím odpovídající biochemické procesy. Politik si prý postupem času zvykne na takovouto biochemickou stimulaci, "je na politické jehle". A tak pro získání uspokojení potřebuje stále více moci, úcty, stále grandióznější politické projekty. Tento proces doprovází obdobná proměna osobnosti, jakou kreslí klinické diagnózy u lidí závislých na drogách: Nekritičnost k probíhajícímu dění, přeceňování vlastních idejí, podezřívavost a podobně. Zároveň pak ztráta mocenského postavení zpravidla zasáhne samotné fyziologické základy osobnosti, tedy i myšlení, chování a jednání. Jako průvodní jevy se pak mnohdy dostaví "abstinenční příznaky" v podobě hluboké deprese, ztráty sociální orientace, krize rodinných vztahů a podobně.

Oskar Krejčí i v této kapitole ukazuje na rizika takovéhoto pohledu na politika . Proto také po zmapování psychoanalytického přístupu ke studiu politických profesionálů navazuje jak úvahami autorů patřícím k jiným školám obecné psychologie tak i vlastním originálním shrnutím představy o motivaci politického chování. Přesto asi nejčastější výtka ke knize Politická psychologie (a to podle vyjádření autora i od psychologů a psychiatrů, kteří měli možnost číst první verzi rukopisu knihy) směřuje k tomu, že kniha příliš podléhá svodům psychoanalýzy. Krejčího repliky na tyto výtky zdůrazňují, že jeho práce respektuje východiska bádání v politické psychologii, která jsou spojena s psychoanalýzou. Zároveň připomíná, že v knize jsou rozsáhle pasáže věnovány například vývojové psychologii a hlavně kognitivní psychologii, které velmi výrazně přispěly k rozvoji politické psychologie zvláště v posledních desetiletích. Čtenář sám posoudí, zda tomu tak je.

Bylo by ale naivní dívat se na psychologii jako na nástroj řešení politických a ideologických sporů o tom, zda je člověk dokonalý či zdokonalitelný. Krejčího kniha mimo jiné ukazuje, že i psychologie přináší různé odpovědi na položené otázky. Že například psychoanalytické pohledy na politického člověka nemusejí odpovídat behaviorálním, kognitivním či humanistickým náhledům na motivy a schopnosti člověka. Že psychologie je více souborem cest k hledání porozumění politice, než jedna odpověď. A že je to též zatím nepochopená výzva, jak zkoumat politiku na Slovensku a v Česku.

Výzkumy hranic lidského rozumu a biopsychických zdrojů agresivity člověka mohou na humanisticky orientovaného čtenáře působit až depresivně. Politolog s klasickým vzděláním znejistí nad výzkumy hranic bio-psycho-sociální podstaty osobnosti, nad skeptickým pohledem na vývojové možnosti politického člověka. Je ale třeba říci, že Krejčí v knize mnohdy nedodržel to, co říká v předmluvě -- že se chystá pouze informovat o politické psychologii bez toho, aniž by si činil nárok na vlastní komentář. Už struktura knihy, řazení kapitol i výzkumů nasvědčují tomu, že autor se nikterak nezřekl vlastní ideových "předsudků", že si zachoval své humanistické krédo. I proto se na závěr knihy můžeme dočíst, jak si představuje na základě výzkumů politické psychologie ideální politický režim, což je pasáž, která si zaslouží delší citaci:

"Možná lze za ideální režim pokládat ten, který je postaven na třech základech:

• Podněcuje a umožňuje, aby všichni lidé vydávali ze sebe to, co je v nich nejlepší. Tak spoluvytváří podmínky pro nepřetržitý lidský rozvoj. Důležité není jen formování orgánů, které omezují sobecké jednání, ale i institucí, které rozvíjejí lidské ctnosti;
• Usiluje o to, aby lidem dával pocit subjektivního uspokojení. Ten vyžaduje nejen naplnění sociálně-ekonomických potřeb na kulturní úrovni, tedy život ve společnosti usilující o uskutečnění základních principů spravedlnosti, ale i dobré vztahy v rodině a na pracovišti;
• Vytváří politický systém, který otevírá kariéru pro mravně a intelektuálně nejvyspělejší jedince, duchovní aristokracii.

Takový režim, který připomíná antický ideál, zatím v Česku ani na Slovensku neexistuje. Otázkou zůstává, zda někde a někdy vůbec existovat může. I bez možnosti s jistotou odpovědět na tuto otázku lze tvrdit, že právě takovýto režim by měl být cílem politického snažení humanistů."

V celém textu knihy se pak prolíná autorovo přesvědčení, že "člověk není dokonalý, ale dokonalost člověka musí zůstat ideálem, cílem, smyslem politiky. . . Moderní humanismus je spojen s hledáním dokonalejšího člověka a zároveň s podmíněnou úctou k člověku nedokonalému."

Oskar Krejčí tedy opět otevřel nové dveře v politologii. Už jsem si zvykli, že ve vědeckých studiích i diplomových pracích je citována jeho Kniha o volbách, že jeho práce o mezinárodní politice jsou pokládány za samozřejmý základ, že se jeho jméno může objevit mezi klasiky geopolitiky. Teď vyzval politology, aby jej následovali na nové výzkumné pole.

Autor přednáší na fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici