Ideologický terorismus vychází ze zdánlivého nebo skutečného útlaku. Jeho motivem je snaha upozornit na údajné bezpráví, na útisk a diskriminaci určité náboženské skupiny, komunity, etnika, národa. Je to subjektivní zoufalá situace s palčivou nutností hledání nějakého východiska. Terorismus je zároveň nalezení východiska v řešení situace násilnou formou. Akt terorismu cíleně přináší smrt, což má být apel na to nejhlubší vnímání lidství, na skutečnost, která podle exekutora činu musí upozornit "slepou" společnost na stejnou či ještě větší tragédii, odehrávající se za periferií veřejného zájmu. Nemůže mít široké společenské opodstatnění ani podporu (pak by nebyl nutný) a nemůže být právně obhájen. Postrádá tedy jak legitimitu, tak legalitu. Může (a musí) být jedině správně chápán -- navzdory hysterického volání po krevní pomstě a také navzdory apatii každodenních večerních statistik viníků a obětí. Proč je nutné ho chápat, když je nelegální a nelegitimní? Protože terorismus je vždy re-akcí na nějakou událost nebo stav, je to odpověď, o jejíž adekvátnosti se musí uvažovat a ne hned velet do protiútoku. I pochopení má však své určité meze. Vraždění dětí je mimo jakékoli pochopení.

Přes veškerou hrůzu a nesmyslnost nevinných obětí je v teroristickém uvažování patrná snaha dosáhnout dohody. Lze samozřejmě znovu a znovu spekulovat o povaze děsivého společenského "dialogu" vedeného mlčky pomocí zbraní, ale tento fenomén je velmi skutečný, než aby byl donekonečna zpochybňován jako nelidský. Lidský je až příliš, jen si to nedokážeme přiznat, ve vleku náboženských představ o esenciální dobrotě člověka a o cizorodém a parazitujícím zlu.

Terorismus je specifickou snahou o dosažení určitých cílů. Způsob, jaký je k tomu zvolen odpovídá předpokládanému (ne)úspěchu a (ne)možnosti dosažení svých cílů při konvenční konfrontaci s opozicí. Vše se samozřejmě odehrává na úrovni hypotéz, protože ke snaze o mírovou dohodu buď vůbec nedošlo, ať už je vina na kterékoli straně anebo byla vedena neúspěšně -- opět platí, že pro aplikaci terorismu jako modu vivendi není důležité, na čí straně nastala chyba. To je důležité až při snaze o jeho odstranění.

Co vůbec terorismus v "dialogu" odkrývá a co naopak maskuje? Jak bylo řečeno, terorismus se snaží vyjádřit své názory a požadavky tím, že ohrozí nebo vezme život někomu z opačné strany, aby dokázal, jak vážné jsou jeho pohnutky a jak vážně chce dosáhnout svých cílů.

Ten cíl je vždy jednoznačný a je formulován jako idea osvobození. Deklarace různých ideových principů, které budí dojem vyšších než individuálních zájmů má legitimizovat násilnou stránku terorismu a jeho oběti jsou pak podle této logiky oběťmi spravedlnosti. Nikde není v oficiální výpovědi patrný žádný náznak individuální či jen skupinové

Roli oběti v teroristickém aktu však nemají pouze zavraždění či rukojmí, ale prvně se tak cítí samotní teroristé. To je důležitý prvek v pochopení v jejich jednání. Chce-li se někdo ztotožnit s teroristickým činem, musí si jeho násilnou povahu nějak zdůvodnit. Být obětí nespravedlivého útlaku a jednat v zájmu nějaké vyšší spravedlnosti je vhodným médiem k překlenutí pocitu viny, který by cítil člověk, pokud by jeho násilný čin byl bezdůvodný. Naopak, emanace jakéhokoli zločinu umožňuje být se svým svědomím naprosto vyrovnán.

Jak známo, oběť je obětí proto, že možnost její obrany je buď nízká anebo je obětování v zájmu něčeho většího. Zatímco oběť v podobě rukojmí a mrtvých je částí absurdního dialogu, oběť, kterou přináší terorista je úplně jiného charakteru. On se totiž také vzdává vlastní svobody. Vzdává se svobody (a odpovědnosti) za své činy, protože ty jsou nadále řízeny onou nevyhnutelností nastolit nápravu nespravedlnosti. Terorista nese riziko své vlastní smrti s vědomím, že je nástrojem predestinace, neboť dosažení spravedlivého řádu si svou oběť žádá. Taková oběť vůbec, i v širším náboženském nebo nacionalistickém kontextu, je založena na přirozeném lidském hodnotícím filtru. Vše co nás obklopuje je nějak hodnoceno a následně podle této hodnoty klasifikováno a poměřováno. Teroristická oběť "dialogu" útočí právě na nejvýše postavené hodnoty v lidské hierarchii. Stejným prizmatem je uvažována i vlastní oběť v osobě teroristy. Touto formou není ovšem navazována komunikace mezi teroristou a jím zvoleným protivníkem, nýbrž mezi ním a osudem, bohem, budoucí velikostí národa atd. Člověk -- terorista opět uvažuje ve stejném hodnotovém měřítku, když předpokládá, že pouze ta nejvyšší oběť je hodna velikosti celého toho dějinného záměru. To znamená, že pro něj lidský život hodnotu neztrácí, jak se mylně předpokládá, ale jeho hodnota (hodnota nejvyšší) je obětována pro něco zdánlivě většího a domněle ještě ušlechtilejšího. Paradoxně tak člověk zůstává otrokem svého vlastního hodnotového rámce, není schopen jej transformovat uvažuje v něm ať už v jeho pozitivním smyslu, kdy je život nejvyšší hodnotou sám pro sebe nebo tehdy, kdy je "investován" jako adekvátní protihodnota. Oběť lidského života pro jiné zájmy není jen záležitostí terorismu. Tohoto aktu se běžně užívá k obraně zájmů národních společností, ačkoli nalézt pro něj legitimitu není vždy tak jednoduché, pokud tento zájem není dostatečně hmatatelný a přítomný, jak ukázala nedávná vzpoura matky zabitého britského vojáka, která odmítla roli matky hrdiny, který podle britského establishmentu bojoval za její vlastní bezpečnost a bezpečnost celé země. Je zásadou demokracie, že pro rozhodnutí ovlivňující její celek si musí zajistit potřebnou legitimitu. Pokud ji nemá, může se sama dostat na úroveň terorismu (v arabských zemích nemá okupace Iráku legitimní základ a proto může být prezident USA označován demonstranty za teroristu).

Jak je vidět hranice mezi terorismem a obranou zájmů mezinárodně uznávaných zájmů nemusí být jednoznačná hranice.

Podstatnou a dopředu zřejmou prohrou terorismu je to, že nemá širokou podporu. V opačném případě by se mohlo takové hnutí účastnit běžného politického života a mělo by dostatečnou moc, aniž by se uchylovalo k násilnostem, kterými si teroristické organizace opatřují to, co jim minimální veřejná podpora nedává. Zároveň musí tuto skutečnost nějak maskovat, takže i proto je deklarovaná ideologie vždy velmi obecná nikdy nesměřuje k příliš konkrétním otázkám. Ty jednak terorismus řešit neumí a jednak si snaží vydobýt postavení "ochránce" zájmů celé dotčené společnosti. Al Kaida se vyjadřuje za celý muslimský svět, ačkoli to prokazatelně není v zájmu muslimského světa a drtivá většina muslimů tuto organizaci odsoudí stejně jako Evropan či Američan. Celé věci samozřejmě napomáhá fakt, že se terorismus pohybuje v ilegalitě a tudíž může tvrdit to co tvrdí, neboť není možné nijak (např. volbami, referendem) ověřit, jakou podporu vlastně jejich činnost má.

Daleko větší důraz by proto měl být kladem na demaskování terorismu, protože lze obnažit nejen jeho malou podporu ukrytou v chuchvalcích nedůvěryhodných odkazů na nějakou ideologii obhajující pouze jejich extrémně radikální postoje, ale také naprostou neschopnost nabídnout místo destruktivního teroru nějaké konstruktivní řešení situace či stavu, se kterým tolik nesouhlasí.

Takříkajíc mezinárodní terorismus je velmi odlišný od toho, co praktikovaly nebo praktikují organizace, snažící se o národnostní, etnickou emancipaci či o změnu politického a společenského systému (ETA, IRA, Frakce Rudé armády, Rudé brigády). Tento rozdíl lze dobře demonstrovat na madridských událostech z 11.března 2004. Španělská oficiální místa v prvních okamžicích podezírala teroristickou organizaci ETA, což okamžitě akceptovala také média, včetně různých komentátorů a analytiků, jejichž hlavním úkolem je přijít se svou troškou do mlýna medializace co nejdříve. Na první pohled by se to zdálo být logické, je to organizace operující ve Španělsku dlouhá desetiletí. Otázka zní, čeho by mohla dosáhnout útokem na španělskou veřejnost organizace, byť teroristická, která usiluje o samostatnost Baskicka? Notabene, když všechny její předešlé útoky byly směrovány proti představitelům centrální španělské moci. Pro tuto organizaci by to znamenalo, že by se naprosto odchýlila od svého programu. Aby byl teroristický program opravdu dodržen, musí být i jeho oběti na základě určitého smyslu zasazeny do celkového kontextu. V případě, že by ETA zaútočila na španělskou veřejnost, která není nijak zainteresována na moci, jednala by v rozporu se svým dlouhodobým záměrem. Obyčejný Španěl nepředstavuje překážku samostatnosti Baskicka.

Pro tzv. mezinárodní terorismus, kterému by více slušel přívlastek mezicivilizační, to narušení jeho kontextu nepředstavovalo. Pro jeho potřeby nemusí být oběť násilí nějak přímo spojena s výkonem moci. Jedná se totiž o civilizační konflikt mezi stále více převažující euroamerickou civilizační formou a stále ještě živou islámskou civilizační alternativou. Jde-li tedy o konflikt civilizací , pak je každý, kdo pochází z euroamerického civilizačního okruhu, či kdo je tímto způsobem nějak kulturně či ekonomicky definovatelný (tedy i egyptský řidič pracující pro kuvajtskou firmu, která obchoduje s USA) možným představitelem "nepřátelské" civilizace a jako takový může této teroristické verzi sloužit za oběť. Proto není rozlišováno mezi OSN (s rozhodujícím vlivem západu), novináři (více než na profesi záleží na původu) nebo řidiči nákladních vozů, u nichž je nutno velmi dlouho hledat jejich "okcidentální původ". Vše je také ovlivněno možnostmi teroristů. Samozřejmě by pro ně byl jako rukojmí cennější americký prezident, než novinář, ale v jejich silách není víc, než právě relativně bezbranní lidé, kteří nejsou obklopeni nepropustnou bezpečnostní hrází (novináři, řidiči náklaďáků). Zvýšená brutalita teroristických činů má také vyvážit fakt, že oběti nejsou čelnými představiteli světa, proti němuž teroristé bojují.

Hypotetický podíl a zainteresovanost oběti terorismu na tom , proti čemu daná organizace bojuje, je velmi důležitý. Tato podmínka představuje v teroristickém modu komunikace důležitý prvek. Oběť je směnkou jejich požadavků; aby mohla být oběť za takovou směnku považována, musí být patrná její příslušnost k nepřátelskému prostředí. To platí bez výjimky i pro dnes aktuální terorismus čerpající z civilizační disharmonie a převahy sekularizované větve.

Pro tyto předpoklady je i z hlediska uvažování teroristy naprosto nepochopitelná tragédie, která se odehrála v severní Osetii. I kdybychom přijali, že každý dospělý a kulturně integrovaný člověk může být pro teroristy vhodnou obětí, jaké opodstatnění může mít útok namířený proti dětem? Ty nemohou být ze své podstaty identifikovány jako představitelé ničeho, proti čemu kdy jakákoli teroristická organizace bojovala. Dítě není relevantní obětí, je mimo veškerou politickou, ale i kulturní svéprávnost, postrádá právo na sebeurčení. Uvažovat o dětech jako o možných směnkách na požadavky inter-civilizačního terorismu je naprosto absurdní a není potřeba v tom hledat jakékoli pochopení. Zde totiž selhávají všechny snahy nějak terorismus legitimizovat -- a to platí i pro teroristy samotné.

Jaká jsou rezidua? Fakt, že byla popřena všechna tabu, že se děti staly obětí organizovaného aktu násilí, signalizuje přechod soudobého terorismu do chronického stádia. Zde už nejde o obhajobu teze, ideologie, náboženství nebo způsobu života, jde pouze o permanentní násilí, jako formu vyjádření -- násilí už není prostředkem, ale samotným cílem. I ten nejoptimističtější antiokcidentalistický radikál je smířen s tím, že v souboji civilizací je síla na straně západu. Není to jen kapitál, který vytváří, je to forma společnosti, která je natolik flexibilní že se dokáže lépe přizpůsobovat požadavkům a v současnosti je sama určuje.

Místo, aby tuto celkovou převahu využil západ (se spřáteleným Ruskem po boku) k sofistikovanému způsobu otupení radikálních nálad, které vyvolává už jen tím, že se v rámci globalizace snaží svět jako jeden region kulturně asimilovat (např. snahou vytvářet v okupovaných zemích co největší prostor k zapojení všech veřejně aktivních skupin do oficiální politiky), lije dál a dál stále se zdražující barely ropy do ohně civilizačního konfliktu a svým machistickým dokazováním světové nadvlády docílil trpké mutace ideologického terorismu v podobu, která se naplno projevila v Beslanu. Už teď jsou slyšet výroky o "přiměřených" odpovědích, v rámci americké prezidentské kampaně zase padají výroky o vítězných válkách atd. Svět sice experimentuje už přes padesát let s Izraelem a Palestinou, vidí, že eskalace násilí vede pouze k utužení pozic extrémistů v jejich pocitu "vítězných válek", a přitom se dál chová stejně v celosvětovém měřítku. Žádná snaha o nalezení nových řešení, když ta aplikovaná selhávají. Metoda zní: pokud něco nejde silou, pak je nutné ji zdvojnásobit. Reálně se to má tak, že akce v tomto případě vyvolá reakci o stejné síle. Jinými slovy, každý další povedený útok na civilní dům v Palestině nebo v Iráku, při němž zahynou neviní a děti bude velmi rychle relativizovat tragédii v Beslanu, která se stala symbolem naprosté nesmyslnosti.