Tak nejprve k penězům, je to zřejmě velmi rozumný prostředek směnnosti. Proč tahat krávu na trh a tam ji vyměnit za něco jiného? Jistě je dobré platit penězi, proč ne? Vyjadřují ale peníze cokoliv jiného, než právě aktuální směnnou hodnotu za věci, služby, požitky? Kdo přiřkl penězům hodnotu kvality, ba co více, kvality života a úspěšnosti? Již řadu staletí lze naopak říci, že zdaleka nejméně je ve světě honorována poctivá práce v libovolném oboru, práce ve prospěch druhých.

Žijeme v systémech věcí. Peníze mají pro nás tedy nikoliv jen hodnotu směnnou, ale vyjadřují úspěšnost národa, rodiny, jednotlivce - v úzkém, infantilním vnímání jsme se naučili na mnoze posuzovat téměř vše podle finančního vyjádření ceny. Už nejsme lidé, ale pracovní síla, ať už kvalifikovaná, nebo nekvalifikovaná. Dalším ukazatelem infantility současného lidstva je potom "zaměstnanost". Tento velmi vágní ukazatel je témě perversí skutečných hodnot. Ekonomové, kteří většinou ve svých oblecích a kravatách ani neví, co to práce je, tak povážlivě s obavami o "naše lepší příští", zdobí bezduchá zpravodajství virtuálního světa mediálního, světa skupinové iluze.

Aby ukazatel zaměstnanosti měl jakýkoliv význam, muselo by se jednat o zaměstnanost, která přináší kvalitu života na zemi, ovšem zaměstnanost se opět poměřuje jen penězi, tedy nástrojem směnnosti, který naprosto nesouvisí s kvalitou práce pro individualitu, následně komunitu, přesněji řečeno opravdu zaměstnaností ve prosspěch života. Žijeme v syntetických systémech, které samy si generují místa na výslunní a moderují náš život k bezduchosti, k robotické práce pro.... Peníze.

Potřebujeme uplatnění talentů, kreativitu, zlepšování a udržování životního prostředí, zdravé rodiny, zdravé děti, ale místo tohoto výsledku oduševnělé kreativní práce si hlídáme zcela absurdní ukazatele. Někdo tedy potřebuje, abychom se činili. Ekonomové, kteří "ovládli" se svou neuvěřitelnou byrokratickou armádou většinu civilizovaných systémů potřebují, abychom my pracovní síla měli práci, aby procento nezaměstnanosti nečinilo vrásky technokratům moci. Ekonomové, kteří se živí tím, že nepracují, ale podle výše své mzdy od systému a postavení na pyramidové horizontále moci se předvádějí ve své schopnosti kumulovat peníze, obsazují výslunní společenského života, dobře vědí, co je pro nás, ale hlavně pro ně dobré. Máme chodit do práce kvůli výdělku a tím pak zabezpečíme rodinu. Ovšem v praxi to vypadá tak, že tísněni syntetickou cenotvorbou se rodiče činní prací pro systém, aniž by věděli v důmyslné sestavě převádění odpovědnosti v naprostou neodpovědnost mocných, umocněnou absurdní imunitou, či neodvolatelností, tedy tito rodiče umožňují chod perversního systému věcí. Tlak na rodinu je čím dále tím větší, rodiče nemají čas se věnovat dětem, musí pracovat, jsou pracovní silou a ve výsledku zde máme kupříkladu polovinu dětí závislých na drogách od tabáku až po další drogy. Děti, které neznají už pomalu skutečnost, ale jsou odloženi do škol, kde je systém připravuje pro jednotlivá povolání. Propojení mediální a výkonné politické moci je hrobem života.

Lidský život v současnosti nemá pro ekonomy cenu. Je to vidět všude v praxi kolem nás. Půjdete-li pojistit obraz známého umělce, zpravidla bez problémů dosáhnete několikanásobné výše pojistného plnění s mnohem menší procedurální složitostí, než, když půjdete pojistit život Vašeho dítěte. Pomineme-li to, že většina zdravotně a životně pojistných smluv je koncipovaná tak, že pokud je nepodepisuje přímo člověk v právu vzdělaný, dozví se potom obyčejný plebejec, že život vlastně ani pojistit nejde. Skrze složité dotazníky jen podáte informaci systému o všech intimitách Vašeho života od prodělaných nemocí, až po sociální, finanční situaci rodiny, ale nepojistíte prakticky nic. Vždy se najde nějaký háček kvůli kterému se plnění omezí, či se nevztahuje na to či ono. Jsme opravdu jen pracovní silou v dnes už zjevné Pyramidové hře, která se nazývá stát, či Evropská Unie. Největším nebezpečím technokratické vlády systémového inženýrství je navíc kreativní, oduševnělý jedinec, svobodného ducha, který má na srdci skutečný prospěch rodiny, komunity. Aby naše rozhodování nebylo tak složité je systém tak laskavý, že nám poskytne útěchu.

V praxi to znamená, že za to, že pro něj pracujeme a odvádíme do něho daně je tak laskav, že nám poskytne některé z drog zapomnění, často spojené se sebezničujícím efektem pro zdraví a ducha. Můžete si za dobrou práci zajít posedět s přáteli a něco popít, zakouřit si, dopřát si na Silvestra dokonce i beze strachu, že by Vás někdo udal za rušení nočního klidu. Dostanete k tomu od státu drogy. Výrobní cena litru tvrdého alkoholu, či krabičky cigaret se pohybuje v řádech desetihaléřů, maximálně korun, vezmeme-li směnnou hodnotu peněz a vyjádření nákladů. No vida, systém nám tyto drogy dopřeje za neuvěřitelně předraženou minci, za deseti, stonásobky ceny. Ekonomové přece musí z něčeho žít. Poodhlédneme-li od peněz, tak lze říci, že asi 2 až 3% zaměstnaných tvoří skutečné hodnoty, potřebné k životu a rozvoji komunit. To není opravdu mnoho.

Zbytek je uměla zaměstnanost, která pokud přímo nevede společnost k likvidaci, tak odvádí pozornost od zaměstnanosti skutečné, tedy práce potřebné pro živobytí a samozřejmě zábavu, koníčky. Situace se s vyvíjejícími se technologiemi vyhrotila až na samý okraj útesu. Peníze se stávají kredity a tak jsou také spravovány ve složitých elektronických systémech. Média nás straší terorismem, válkami, propojená a globalisovaná jsou nejhorší hrozbou dnešního světa. Světa skupinové iluze. Ekonomové tvrdí, že brání naší svobodu volby, vyjadřování. Jaká je to ale svoboda, když, pokud byste chtěli vstoupit s rozumností do politické soutěže neobejdete se nejen bez zcela protismyslného složení vysoké kauce (na co či za co kauce?), ale už vůbec ne bez médií.

Média ovšem, (tedy ta, která mají od systému dovoleno moderovat chod společnosti, rozhodovat co se dozvíme a jaký "životní" styl zvolíme, od tištěných až po audiovizuální) jsou opět řízena ryze ekonomicky. O tom, co se sdělí veřejnosti rozhodují štáby lidí, (lidí většinou provázaných s ekonomickou mocí ve státě), ale rozhodně ne kvalita, či pravdivost sdělení. O svobodné soutěži politické, o soutěži "myšlenek", dnes asi nejvýmluvněji vypovídá obraz "kolébky" demokracie. Opravdu někdo věří tomu, že ve stamilionové kolébce demokracie USA se shodou okolností v jedné rodině Bushů narodí hned tři vůdcové států?

Jeb Bush je senátorem, jeho bráška George jím byl, stejně jako táta senior. Hned dva z rodiny Bushů jsou tak šikovní, že zastávali a zastávají úřad prezidenta USA.

Nehovořme o demokracii, ale o absolutismu, o vládě rodinných, ekonomických klanů, o zdegenerované finanční oligarchii, která stravuje náš svět, naši skutečnou svobodu. Neboť pro svobodu a rozvoj je potřeba ventilovat oduševnělé poznání. Lidé, kteří ovládli moc ve světě, jsou jen nejvýše v pyramidové hře na skutečnost. Ve hře, kde pomocí zdravotnických systémů, pečlivě hlídaných farmaceutickými giganty, ve hře zemědělských gigantů, ve hře na pravdu se ztrácí člověk. Cenotvorba už desetiletí probíhá opět v perversi, člověk se zatěžuje tak vysokými cenami a daněmi, aby se udržel sociální smír, tedy, aby lidé nešli nekontrolovaně do ulic, aby nemohly být prosazeny opravdu tvůrčí myšlenky vědců, myslitelů, abychom ač živi byli pro svět mrtvi. Je to hrozná hra, když ministři zdravotnictví si stěžují na to, že nejsou peníze na zdraví lidu a při tom protěžují zájmy farmaceutů, tedy závislost na lécích, na drahých výkonech, neboť ta generuje peníze, nikoliv zdravá kreativní společnost, ta generuje život. Po desetiletí jsou synteticky bržděny efektivní myšlenky, vědecké práce v oblasti náhradních energetických zdrojů, léčiv, léčebných postupů. Podle nikoliv fantasmagorických informací, ale podle novodobého "undergroundu" , tedy vědců pracujících pro pokrok, ne pro peníze, už jsme desetiletí nemuseli užívat ropu a její produkty, stejně tak je bržděna prevence nemocí. Tou hlavní je dnes stress. Stresová zátěž obyvatel je neskutečná.

Technokratická moc "ekonomů" jde ale dál, zbavuje státy potravinové soběstačnosti, stejně jako rozhodování vzešlého ze svobodné soutěže myšlenek, vědeckých i obecně lidských zdrojů. Z televizí se stávají sekty, které si propagují úzkou skupinou vyvolených, kteří hájí své posty. Pečlivě se hlídá, kdo bude hvězda, kdo na výsluní. Média neodráží poptávku po kultuře, jak se nám mocní snaží podsunout, ale naopak generují poptávku důmyslným systémem převádění kultury a umění na obchod s reklamou. Média určují, co budou mladí lidé poslouchat, jaké vzory budou napodobovat.

Systém jde tak daleko, že když už nepustí k soutěži oduševnělou tvorbu, přijde na řadu muzika, hudba, generovaná k užívání drog. Dříve ještě umělci měli často i myšlenku talent, dnes převážně mají peníze a techniku. Je prokázáno, že na zábavách a koncertech, kde se "pouští" nejrůznější technosměry, tedy syntetická náhražka skutečné hudby, harmonické, je až o 90% větší poptávka po drogách, které umožní syntetický zážitek, když ten duchovní je cenzurován. Hudba pro mladé konzumenty je často jen podpůrnou kulisou pro inklininaci ke zmatení hodnot. Láska se redukuje na sex, přibývá zprostředkované komunikace, drogově závislých. Mladí lidé tlak na jejich podvědomí často neumí pojmenovat a to je zase podhoubí k bujení jednoduchých vizí, k iniciaci znovuprobouzení extrémistických vizí a požadavkům k návratům otevřených diktatur, nacistického či komunistického typu. Cenzura ekonomická se ukazuje drtivě účinnější a silnější, než přímá politická, či vojenská. Často se navíc skrytě, či otevřeně kombinuje. Možnost změny ekonomického spravování věcí, co hůže lidí, je dnes, díky technologiím moci a manipulace téměř nulová.

Systém lze přibrzdit, ale likvidace emocí, oduševnělosti, rodiny je absolutní. Žijeme, díky technickému rozvoji v době, která již v řádu desetiletí naplní vize šílených diktátorů. V době, kdy se chystají plány na to, že kupříkladu nejití na preventivní prohlídku bude trestným činem, stejně jako pěstování obilí na vlastním pozemku. Z důvodu vyššího zájmu. Tlaky od skutečně svobodomyslných lidí na řešení drogové otázky řeší systém snahou o snížení trestní odpovědnosti dětí. To v praxi přinese legální užívání alkoholu a cigaret už od patnácti let, opět tedy zisk, prosperitu. Ekonomickou prosperitu. A co více, systém generuje i sterilitu jak na myšlenkvé úrovni, tak i objektivní reprodukční. Systém prosperuje, lidstvo se robotizuje a přibližuje na úroveň zvířeccích komunit, ovšem nikoliv z přirozenou, ale syntetickou, systémovou selekcí.

Od zkorumpovaných, vyšinutých, sebelibých úředníků moci si necháváme vytloukat stáda, určovat, kde a co se smí pěstovat. A v době, kdy je polovina dětí do věku patnácti let drogově závislá a ten zbytek degenerován ve školách, které systém podporují se těm nejmladším zakáží, jako poslední perlička, dětská hřiště. Musí totiž vypadat všechnya stejně, to systém ohrožuje víc, než když všechny děti vyhynou na drogy. Potenciálně nečistý písek na hraní dětí!

Systém nepotřebuje živé tvory. Systém potřebuje pracovní sílu, zaměstnanost, lidi bez emocí a citů, sterilní občany, kteří pochopí, že jejich místo je tam, kde dostanou od systému do času nejvíce pokoje a něco na obživu. Vítejte doma.

Jedinou obrannou jsou stálé ataky úředníků, poptávka po skutečnostech, nekonečné "obtěžování" těch, kteří se domnívají, že cokoliv řídí, sloužíce systému věcí, který je nikoliv pro schopnost, ale pro neschopnost reflektovat skutečné potřeby života odstřeďuje na místa nejvyšší. Pasuje je na šlechtu, která pomáhá zotročovat zbytek potenciálních rebelů, zbytek živých lidí.