Nejsem právník, ale nevěřím, že by při jakémkoli výkladu příslušného zákona, hrozilo legální usmrcování pacientů v zájmu záchrany jiných. A chceme-li srovnávat právo na celistvost pohřbeného těla se situací člověka, kterému hrozí smrt, které by bylo možné zabránit trasplantací, pak jedině takto: Toho, kdo si přeje být zaveden do registru lidí nesouhlasících s posmrtnou transplantací, můžeme považovat za potenciálního viníka cizí smrti, jehož pohnutky jsou iracionální (k čemu mu bude jeho spálená či shnilá ledvina?).

To, co pan David navrhuje, je v důsledku jen upozornění na pokrytectví těch, kdo - v případě své smrti - odmítají zachránit jiného člověka, ačkoli stejnou pomoc mají právo přijmout (de iure, morálně podle mého názoru nikoli). Jako by si to pan Válek ani nepřečetl.

Kde je v názorech pana Davida obsažena bezohlednost k pozůstalým? A kde je v názorech pana Válka obsažena ohleduplnost k těm, komu hrozí smrt a k jejich potenciálním pozůstalým? A nemusíme tu rozebírat možnosti, jako že nemocným je třeba živitel rodiny.

Život je hodnota, se kterou se neporušenost pohřbeného těla nedá srovnávat. Nechraňme mrtvé na úkor živých.