"Jsme v Iráku na požádání iráckého premiéra Alawiho, jde o mírovou misi," prohlásil italský ministr zahraničí Franco Frattini v odpověď na ultimatum. Předseda vlády Silvio Berlusconi navíc dodal: "Pan Baldoni je v Iráku jako soukromá osoba, bez vztahu k italské vládě. Cítíme se povinni dostat pana Baldoniho na svobodu, zároveň však hodláme dodržet závazky vůči prozatímní bagdádské vládě."

Berlusconi je loyálnější k Bushovi než ke svým občanům

Popravovat zahraniční žurnalisty a využívat je k politickým cílům je jistě opovrženíhodné. Na novináře by se prostě sahat nemělo. Nikdy. Obzvlášť irracionální je tento čin, uvážíme-li, že zastřelený reportér se sám prohlašoval za "přesvědčeného pacifistu."

Ovšem chování italských představitelů také vznáší závažné otázky. Filipínská vláda nedávno i přes nátlak USA stáhla svých 50 vojáků, když jejímu občanu hrozila smrt rukou iráckých věznitelů. Představitelé Berlusconiho administrativy nejenže resolutně odmítli splnit požadavky únosců, ale nepokusili se s nimi ani vyjednávat. Dalo by se poněkud drsně říct, že Baldoniho hodili prostě přes palubu. Italská vláda měla možnost zachránit mu život a nehnula ani prstem. Proč?

Silvio Berlusconi raději setrvá na "mírové misi", s jejímž vysláním nesouhlasilo osmdesát procent Italů, a "dodrží závazky" vůči vládě, která nevyjadřuje zájmy iráckého lidu; nebyla jím zvolena, nýbrž dosazena okupační armádou USA. Z jakých příčin je Berlusconi loyálnější k G. W. Bushovi než ke svým občanům?

Nový způsob vztahu občana ke státu

Lze se ještě spoléhat na vlastní vládu, velvyslanectví a úřady, když se octneme v nebezpečí za hranicemi vlasti, nebo snažení státu začíná a končí populistickým výkřikem ve stylu Berlusconiho: "Jde o slovy nevyjádřitelný akt barbarství"? Jedná se prozatím pouze o italskou kuriozitu, nebo jde o nový univerzální model vztahu občana a státu v epoše "války proti terorismu"?

Podobně se nedávno zachovala i jihokorejská vláda. Unesený překladatel Kim Sun-il za to v červnu zaplatil životem. Jižní Korea dokonce oznámila rozmístění dalších 900 mužů, které jihokorejský prezident slíbil G.W. Bushovi v říjnu loňského roku. Většina populace přitom s vysláním vojáků do Iráku nesouhlasila, stejně jako v Itálii a mnoha jiných zemích.

Stát má především hájit zájmy svého lidu. A když už se někdo, kdo je zrovna u moci, rozhodne proti vůli občanů poslat armádu do cizí země proti cizím lidem, měl by přece usilovat o záchranu každého života, pokud lze. Burácet, že "s teroristy se nevyjednává" si může dovolit Miloš Zeman v českém parlamentu - ne však představitel státu, jenž je poslední šancí na záchranu spoluobčanova života.

Italská vláda tedy preferuje závazky k vládám se spornou legitimitou před péčí o své občany. Nabízí možné vysvětlení vysoký business? Silvio Berlusconi patří v Evropě mezi nejhlasitější spojence G.W. Bushe a Itálie má třetí největší vojenskou účast na okupaci Iráku. Není tedy divu, že někdejší přímá americká okupační správa odměnila italský průmysl několika zajímavými zakázkami. Jeden příklad za všechny: italským státem ovládaná firma Finmeccanica dodá současnému iráckému režimu elektrogenerátory, letecké radary a jiné "informační technologie."

Celkem v Iráku operuje na 250 italských firem. To za jednoho novináře stojí, nebo ne?