4. 8. 2004
Jan Jandourek, čili o vynakládání všeho potřebnéhoProtože mám rád Jandourkovy knihy Když do pekla, tak na pořádné kobyle či Škvár, je pro mne neobyčejně smutné, v co se tento nonkonformní katolík a dle mého i talentovaný prozaik zvrhl. Jádrem jeho článku "Proč si Gross moc zaslouží" není překvapivě odpověď, která by poskytovala nějaké netriviální uchopení tématu, tedy něco proč si kupujeme noviny, ale prostá tautologie, zcela rezignující nejen na morálku, ale i na jakoukoliv jinou smysluplnou teorii, kdo a za jakých podmínek si onu moc získá. |
Článek vrcholí prostinkým tvrzením: moc má ten, kdo ji má, moc je jakous sebe-plodící realitou -- "[Grossovi] patří [moc] proto, že má cíl (moc) a vynaložil pro něj vše potřebné". Proti tomuto tvrzení nelze nic namítnout -- já zas mám rohlíky, protože jsem si je chtěl koupit a vynaložil jsem vše potřebné. K tomuto konstatování se Jan Jandourek propracovává přes podivuhodně negramotná tvrzení. Například: "Myšlenkových hlubin netřeba, protože šéf vlády, má kvůli povinným výdajům stejně k dispozici jen pětinu státního rozpočtu a svěrací kazajka mezinárodních smluv mu velké kejkle ani neumožňuje". Vláda ale má možnost předkládat parlamentu zákony a má aparát (a v řadě případů i monopol) na vypracování jejich kvalitních návrhů. Mandatorní (povinné) výdaje jsou dány jen jinou zákonnou normou, než je zákon o státním rozpočtu. Není to tak, že existuje dvacet procent státního rozpočtu svěřených vládě. I k těmto dvaceti procentům vede cesta přes parlamentní schválení návrhu rozpočtu (jako u všech ostatních zákonů) a jediný rozdíl je v nemožnosti senátorského veta. Navíc pokud hovoříme dnes o nutnosti reformy, hovoříme o akci, která se týká z velké části mandatorních výdajů a o akci, kterou by měla iniciovat právě vláda. V dalším odstavci autor nihilisticky prohlašuje, že vždy vyhraje nejlepší herec. Přičemž pojem "herec" ihned překvapivě redefinuje, když na příkladu prezidentských voleb v USA tvrdí, že je nutné umět si dobře zorganizovat práci, sehnat hodně peněz, nervově to vydržet a sehnat správné lidi. Opět nic neříkající, obecné bláboly -- ale opravdu nelze nic namítat. Když chci mít rohlíky, dělám to taky tak. Následuje jakási neohrabaná metafora o stovce na chodníku. To se snad ani nedá komentovat, doporučuji k přečtení. Těžko říci, zdali se zde říká něco víc, než že úspěšný je ten, kdo využije možnosti, anebo že údělem intelektuála je být zmítán neobyčejnými řetězci asociací nad každou prkotinou. V dalším odstavci autor začne popisovat svět jako "vánočku spletenou z tisíce copánků" a prohlásí, že pro politika je důležité pojmenovat ty tři základní. Není zcela jasné, jestli se jedná o trojici inteligence, zdravý rozum a najmutí politologa na psaní článků. Nic proti inteligenci a zdravému rozumu -- hodí se vždy, ale k čemu nájemný politolog? A může být politolog metaforicky copánkem vánočky? Při amerických volbách se uživí řada odborných profesí, ale spíše se zabývají image kandidáta, jeho vztahu k médiím, způsobem vystupování ... a ano, někteří i píší projevy, možná, že jsou i politology, ale představa, že se zrovna oni postaví na piedestal vedle zdravého rozumu a inteligence ... je divná, bohužel ne tak, aby to bylo vtipné. Naopak zcela objevné je pro mě tvrzení, že Stanislav Gross je "srozumitelný". Protože srozumitelnost u autora termínu "sociální společnost" opravdu nenalézám. Stejně tak jsem si nepamatuji na nějakou zásadní debatu o rozhodnutích prezidenta Háchy. Ano, je to určitě zajímavá, možná i tragická a špatně hodnocená postava našich dějin, ale co si pamatuji, vždy se spíše diskutovalo o rozhodnutí prezidenta Beneše a mnichovském diktátu, nikoliv o rozhodování Háchy při obsazování zbytků ČR. O tom textu by se dalo napsat i více (třeba je Gross opravdu dobrý v předstírání chytrosti?), ale zajímá to někoho? Konečně třeba Jan Jandourek píše texty do novin ne proto, že "by byl chytřejší, morálnější nebo zasloužilejší než ti druzí. Nic z toho možná nen"í. Píše "proto, že má cíl" (psát) "a vynaložil pro něj vše potřebné". A co se proti tomu dá namítnout? |