V galeriích se dá vidět i spousta jiných věcí. Plastiky, videoprezentace, užité umění a tak. Jediné slovo, které to může popsat všechno najednou, jsou "díla". Díla jsou hnusné slovo, a proto budu i dál říkat všemu, co se dá vidět v galeriích (včetně soch a konviček) obrazy. Když to řeknu předem, přijmete to a začnete to brát jako fakt. To je výhoda definice.

Dřív jsem se snažil procházet galerie tak, abych poznal a pochopil všechny obrazy, které v nich jsou. Nejde to. I kdyby člověk v galerii strávil půlrok, nepozná všechno, co tam poznat může. Čím dál častěji se přistihuju při tom, že do galerií chodím proto, abych místo obrazů poznal samotnou galerii. Zajímá mě, jak s obrazy zachází, jací lidé do ní chodí, jak je uspořádaná, jak se na člověka tváří hlídači a prodavači lístků. Galerie je umělecké dílo stejně jako cokoliv, co se v ní vystavuje.

Trochu mě mrzí, že při takovém přístupu obrazy jaksi zanedbávám. Mám docela slušnou představu o Louvru, ale nepamatuju si Monu Lisu. Líbí se mi pražský Veletržní palác, aniž bych si vzpomněl na jediného malíře, kterého jsem tam viděl viset.

Řešení toho, že v žádné galerii nejsou obrazy moc vidět, jsem našel až v londýnské British National Gallery. Mrzí mě, že zase začínám mluvit o Británii až v pátém odstavce, ale uznejte, že jinak to nešlo. Tak tedy v British National Gallery jsem našel gymnaziální třídu, sedící na zemi v jedné menší místnosti a upřeně pozorující jediný obraz. Žádné světoznámé veledílo, nějaký obyčejný biblický výjev, zřejmě barokní. U obrazu stálo děvče s vizitkou galerie na klopě a vyprávělo středoškolákům o tomhle jediném obraze. Možná to byla studentka dějin umění a možná průvodkyně, co měla naučený jen tenhle jediný obraz, každopádně ale byla vtipná, protože gymnazisté drželi a nerušili. Možná to bylo i tím, jak to přednášejícímu děvčeti slušelo. Kolem sedící třídy se zastavovali i normální návštěvníci, většinou se zaposlouchali a pak už zůstali stát. Dívka rozebírala obraz od jednoho svatého ke druhému, vyprávěla o jejich vztazích, rukama obkreslovala kompozici, srovnávala legendy s jejich vyjádřením na plátně, mluvila o barvách, detailech, o symbolech...

Mluvila 55 minut. Pak skončila a gymnazisty si odvedla učitelka. O pár místností dál jsem našel podobně sedět třídu základní školy zase před jiným obrazem (tentokrát to byla gotická socha). Zaposlouchal jsem se a žasnul, co všechno se dá dětem na jediném vyřezaném svatém říct o středověkém umění. Záviděl jsem, protože takovéhle hodiny výtvarky jsem já nikdy neměl.

Do galerie se chodit na všechny obrazy nedá. Dá se tam ale chodit na jeden. Člověk by měl projet co možná nejvíc zemí, přečíst co možná nejvíc knih a vidět co možná nejvíc obrazů. Přečíst pořádně jediný obraz ale občas znamená poznat jich víc než proběhnout kolem tisíce. V každé dobré knize jsou ve skutečnosti obsaženy všechny ostatní. Je spousta děl, do kterých proniknout hluboko znamená poznat celý svět. Stál jsem v té londýnské megagalerii hodinu před jediným barokním obrazem a dozvěděl se toho o všech ostatních, které jsem kdy viděl, víc, než když jsem je viděl ve skutečnosti po různých galeriích světa. Znám pána, který čte celý život dokola Tři mušketýry. Netroufnu si tvrdit, že jsem sečtělejší, i když jsem přečetl kromě Tří mušketýrů ještě Fausta, Zločin a trest a pár dalších pohádek. Nechci vás nutit, abyste si tenhle článek přečetli ještě stokrát, ale u některých jiných by to za to možná stálo. Třeba víc, než přečíst celé noviny.

Jestli bychom se od Britů měli něco naučit, tak dívat se na cokoliv pořádně a třeba i dlouho. A nebo aspoň schopnosti stavět před každý obraz v každé galerii jednu hezkou holku, která by o něm vyprávěla.