Uši mi zčervenaly závistí k neznámému opilcovi. Červenají dodnes. Moje zážitky z nočních hřbitovů jsou mnohem nudnější. Jednou jsem běhal pod prostěradlem jako strašidlo v noční bojovce a jednou jsem zpíval mrtvolám moravské lidové písně. To bylo v Glasgow. Vida, konečně jsem u Skotska.

Glasgow má několik moderních a pohodlných hřbitovů na předměstích, ale také dávno nepoužívanou Nekropolis skoro v centru, kousek od katedrály svatého Munga. Je to ohromný kopec a má přísný společenský řád. Na úpatí jsou patníky se jmény drobných úředníků, cestou do svahu se velikost hrobů zvyšuje stejně jako společenská prestiž zakopaných a vrchol zdobí slavnostní hrobky nejvýznačnějších synů a dcer města, většinou oplechovaných tituly a řády. Nekropolis se na noc zavírá, aby to měly opilé zamilované páry náročnější.

I když se opijete s partou Čechů z Glasgow místo s hezkou kamarádkou, může vás napadnout, že není lepší místo na noční vycházku než hřbitov. Nekropolis je zavřená, ale brána se dá přelézt a ženy, které si nechtějí roztrhnout oblečení, přehodíte přes plot. Mezi hroby potom zpíváte výše zmíněné moravské lidovky. Jestli mají skotští mrtví sluch, nepřestanou vás strašit nadosmrti.

Přes den je Nekropolis přístupná a dá se tam chodit oficiálně. Je to fajn místo. Ve Skotsku se vůbec dobře chodí po hřbitovech. Hřbitovy jsou spíš anglické parky -- žádné kytky a spousta laviček. V městečku Stirling jsem se šel projít na hřbitov a potkal tam asi třicet dětí. Byla to školní třída, druháci nebo třeťáci, seděli na trávě a malovali hroby. Každý si vybral nějaký svému srdci blízký. Možná to byl psychotest. Holčička, která jako jediná zvolila monumentální pomník padlým, se ho marně snažila vměstnat na papír. Na konci hodiny se děti zvedly a učitelky je odvedly zpátky do školy. Špunti se smáli, výkresy měli v podpaží a nezdálo se, že by je hřbitov nějak metafyzicky zdrtil.

Chodím po hřbitovech rád. Jeden tam může hlubokomyslně meditovat o smrti, což je příjemné, když ještě smíte doufat, že k ní máte daleko. Každopádně až budu mrtvý, nic mě nepotěší víc, než školní třída se skicáky.

A vůbec, jestli jsou mrtví moudřejší než my (a jak by mohli nebýt), tak mají živé rádi. Je samozřejmě nutné předstírat nějaký ten majestát smrti, aby se nám mohli smát, tak jako my se smějeme dětem. Ale když přijde omladina ve dne tvářit se filozoficky nebo v noci s širokýma očima dělat neplechu ve dvojicích, musí se jim to líbit. Ticho a klid se na hřbitovech stejně udržuje jenom kvůli pozůstalým. Kdyby do toho mrtví měli co mluvit, slavily by se denně nějaké ty umřeniny. To by šlo u nás líp než ve Skotsku, protože na našich hřbitovech je přeci jenom víc těch kytek.

Mrtví jsou fajn. A hřbitovy taky, což uvidíte, až si tam zas v noci někoho povedete.