Špinavá okna, neoznačená místenková sedadla, neexistující klimatizace. Nepokrytý nezájem a neochota zaměstnanců ČD řešit ty nejbanálnější stížnosti cestujících ještě úděs dovršují. Odpovědi typu "Jestli Vám to špinavé okno vadí, běžte si sednout jinam a když nepůjdete, je to Váš problém" se zařazují do stereotypu chování mnoha vlakových průvodčích. Je nasnadě říci, že ČD jsou ve své podstatě stále ještě socialistickou organizací, se socialistickým přístupem k lidem i se socialistickými platy pro zaměstnance na nejnižší úrovni. Tito zaměstnanci cítí velmi malou (pokud vůbec nějakou) míru zdravé loajality vůči svému zaměstnavateli -- a kdo by se divil? Jedná se přece o organizaci státní! Zaměstnanci jsou rádi, že mají práci, a proto lidově řečeno "drží hubu a krok". Proto je těžké od nich očekávat i jen normálně lidský přístup k zákazníkům a k jejich stížnostem. Ale o normálním lidském přístupu to přece je.

Situace ovšem není jiná v mnoha českých soukromých firmách. Nedávno jsem na toto téma hovořila se svým synovcem, který se vyučil elektrikářem a vloni v říjnu v dobré víře nastoupil k soukromé stavební firmě. Práce bylo dost, kolegové přátelští a ochotní jej zaučit. Problém nastal, když si majitel firmy špatně rozvrhl organizaci práce a jedna stavba musela být dokončena v rekordním termínu. Oznámil tedy svým zaměstnancům, že pokud stavba bude v termínu dokončena, dostanou za práci přesčas i o víkendech zaplaceno navíc a ke konci roku slušné prémie. Měsíc před dokončením stavby tedy všichni zaměstnanci, včetně mého synovce, pracovali dvanáct až čtrnáct hodin denně, a to včetně víkendů.

Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že přesčasy budou zaplaceny jen některým z nich, a to těm, kteří v minulosti byli takzvaně "loajální", tedy svému šéfovi nikdy v ničem neodporovali. Což ovšem nebyl případ mého synovce, který k tomu, aby měl vždy skloněnou hlavu, vychován nebyl. Když se tedy můj synovec ohradil, jeho šéf si šel stěžovat jeho otci řka, že můj synovec je "neformovatelný a odmlouvá". Otec se svého syna zastal a se zlou se potázal. Roztržka byla na obzoru a můj synovec z firmy odešel. Závěrem ovšem dodal, že pokud by měl rodinu a děti, také by tu hlavu sklonil a byl zticha, jako to udělali někteří jeho spolupracovníci.

Šokující, a v dnešní České republice bohužel normální, je ovšem to, že takovýmto způsobem se ke svým zaměstnancům chovají i zahraniční zaměstnavatelé. Jedna moje příbuzná, která během několika let prošla nižšími manažerskými funkcemi v supermarketech Kaufland a Makro, přičemž svou práci dělala dobře a s vysokým nasazením, se odvážila svému nadřízenému po dvou letech dvanácti- až čtrnáctihodinové pracovní doby podotknout, že má také rodinu a že by s ní velmi ráda občas strávila víkend.

Nadřízený odpověděl stylem "Jestli se Vám tu nelíbí, venku čeká dalších deset na Vaše místo" a moje příbuzná tedy z místa odešla. Nebyla totiž - podobně jako můj synovec - ochotná nadále snášet ponižování a vykořisťování. Ovšem v severních Čechách, které dusí v průměru 17% nezaměstnanost, je lidí, kteří jsou ochotni takové ponižování snášet, více než těch, kteří hlavu neskloní. Bohužel.

Je politováníhodné, že zahraniční nadnárodní firmy v 90. letech velmi rychle přišly na to, že česká zaměstnanecká legislativa je děravá a že odbory v zemi jsou velmi slabé na to, aby se zaměstnanců důrazným způsobem zastaly. Proto se mnohé tyto firmy chovají jako ve třetím světě a o zaměstnanecké etice snad v životě neslyšely. Vědí, že mnoho Čechů raději bude mlčet a dělat svou práci za nepříznivých podmínek a za nízké platy, protože se na jejich stranu nemá kdo postavit. V tomto směru snad bude vstup České republiky do Evropské unie přínosný, jelikož dojde k dalším změnám zaměstnanecké legislativy.

Ovšem zaměstnanci musí vědět, že právo je na jejich straně. Musí vědět, že pokud se právoplatně ohradí, bude to pro ně znamenat šanci na nápravu situace a ne výpověď. Je to o tom Masarykově oblíbeném hesle "Nebát se (a nekrást)". Nebát se zvednout hlavu, nebát se ozvat se a stát na svých právech. I zaměstnavatelé jsou lidé, kteří se musí naučit normálnímu lidskému přístupu ke svým zaměstnancům. Pokud totiž budou zaměstnanci ke své firmě skutečně loajální, odrazí se to na jejich produktivitě práce, pozitivním hospodářském výsledku, a nakonec i na přístupu k zákazníkům. A potom budou v českých vlacích usměvaví průvodčí, čistá okna, označená místenková sedadla a klimatizace.