Především si ujasněme, o čem je (a bude) řeč. Prostředkem k uvedení (či popisu) věcí a procesů v nich (či mezi nimi) je nám lidem JAZYK. (Jazyk je mezilidským prostředkem komunikace. "ŘEČÍ" nazýváme jednotlivé individuální projevy jazyka.) Jednotlivé výrazy jazyka mají dvojí tvářnost. Jsou především znaky (pronášenými soubory zvuků nebo převáděnými jako písmo na nějaký podklad). ZNAK plní svou komunikační funkci teprve v nějaké smluvené interpretaci. Znak je "znakem" teprve, je-li vybaven VÝZNAMEM (SMYSLEM). Na význam (smysl) výrazu se lze odvolat např. ukázáním věci nebo procesu, anebo -- a možná častěji -- definicí. Je známa celá řada typů definic. (Např. výčtem reprezentativních případů nebo podřazením pod obecnější pojem.) Ale i v případech, kdy máme mlčky za to, "že si přece musíme v elementárních věcech rozumět", je účelné vyhnout se možným nedorozuměním tím, že vytkneme vlastní pojetí nějakým výměrem či příměrem. Zvláště proto, že sám výraz (termín, znak) může nést u různých uživatelů jazyka rozdílný význam (smysl). Týž výraz může představovat rozdílné pojmy; a naopak zrovna tak se nejednou stává, že zhruba týž pojem je v rámci téhož jazyka označován rozdílnými výrazy. Navíc bychom neměli také ztrácet ze zřetele fakt, že mnohé termíny nabývají časem zcela nových významových určení, takže se jejich konceptuální (pojmové) zázemí mění!

---

Teď je konečně čas všimnout si té prožluklé "suverenity". Jistou formou "suverenity" na své úrovni mají už ta zvířata, která si značkují své teritorium, které pak hájí před případnými "vetřelci" (konkurenty). V antických lidských společenstvích s takto pojatou "suverenitou" se spojovalo právo vládce vymezeného teritoria vybírat na něm daně, nutit k společné obraně či výboji, a vyžadovat vůči sobě projevy úcty; a také nárokovat další viditelné projevy respektu vůči majestátu vymezované nábožensky a právně. Takový "suverén" ale zároveň byl garantem určitých forem vzájemného soužití na daném teritoriu. Když na vyvinutější úrovni hospodářského života konečně došlo také k peněžní směně, panovník svým portrétem na mincích dával záruky za ryzost ražby a nominální hodnotu měny na území, v němž byla měna platidlem. Za feudalismu tyto atributy suverénní moci byly i formálně mnohem výrazněji specifikovány. Nižší suverén přijímal svá práva a povinnosti "v léno". Prakticky až do poloviny 20. století zůstávalo toto pojetí suverenity všeobecně uchováno, byť s "moderními" modifikacemi (např. formálně deklarovaná "suverenita" lidově-demokratických států, s věcnou podřízeností Stalinovu režimu v Moskvě). V západní Evropě se začal ale v té době nenápadně realizovat projekt, který se dynamicky rozvíjí do dneška; vznikly tam dva hospodářsky se integrující bloky, zprvu Šestka a Sedmička, a ve vzájemné konkurenci. Z té výchozí a nesmělé "Šestky" posléze dnes máme 15 států stávající Evropské Unie, z níž brzy bude 25 sjednocujících se státních celků.

Problém nadhozený v nadpisu by tudíž neměl být vnímán ani v nějaké abstraktní podobě, ani by neměl být založen na pseudokonkrétní představě např. královských prerogativ "osvíceného absolutismu" (viz třeba Ludvík XIV.). Mělo by být také jasné, že "suverenita" má rozmanité složky, které si vzájemně neuchovávají standardní podřízenost či relevanci. Měli bychom si také před nějakým případným žehráním na "erozi suverenity" uvědomit, čím vším a jak jsme suverénní dnes, a co asi (a proč, a jak) se pro ČR -- a zčásti i pro participujících 24 států -- změní za rok přistoupením k EU.

Právně nezačala integrace ČR do EU teprve referendem uplynulého víkendu. Přitom ekonomicky hledala ČSFR a pak ČR kvalitativně zcela nové vazby především právě směrem na EU hned od roku 1990. S ulehčením přijatá nová vojenská aliance ČR v rámci NATO také není konečným řešením případné české "obranyschopnosti" (která dozná nejdramatičtějších změn profesionalizací armády a jejím těsnějším napojením nejen na NATO, ale zároveň také na specificky se vyčleňující program EU). Už předevčírem se u nás nejednou šilhalo po euru jako možné záruce stability naší měny; a snad k roku 2010 se s eurem místo koruny počítá už nikoli jen jako snem.

Ztratíme tedy v ČR definitivně svůj málo přehledný (a jen omezeně kompatibilní) právní systém, svou "národní" povinnou vojenskou službu, svou českou korunu jako jednotku měny, svůj malý trh. Přechodem do širšího integrovaného evropského společenství se (blíže zatím nikoli už odsouhlaseným způsobem) rozšíří řada působností i našich zástupců v "evropském" měřítku. Bereme ovšem přitom zároveň na sebe mimoběžně se linoucí jinou "řadu" položek ke spoluřešení, o nichž většinou hovoří pouze "skeptikové": společně poneseme všechna rizika se sjednocováním spojená (byť rozloženě na 25 beder); ať už jde o pracovní trh (nezaměstnanost), ilegální migraci, sociální politiku (od podpor v nezaměstnanosti po penzijní systém), nutnost relativně vyvážených státních rozpočtů (které navíc zatím začínají být palčivým problémem přímo pro samotnou ČR; teprve teď neseme důsledky neuváženě uskutečněné -- tj. právně neošetřené -- privatizace). Mělo by se ale hned také uvést, že v rámci EU zmíněné a další problémy budou zřejmě mít lepší šanci na schůdnější řešení než mimo EU (a pak se spoustou dalších bariér, a bez unijní "záchranné sítě"). Politicky a ekonomicky silné státy sice budou chtít udržet nepoměrně silnější vliv na dění v EU než malé státy; ale také jejich vklad i rizika jsou nesrovnatelně větší, než je tomu u malých států.

Jakou konkrétně žádoucí formu suverenity český stát od května 2004 (a pak od roku 2010 aj.) ztratí? (A pokud některé pravomoci jsou/budou společně sdílené, je vzájemná součinnost "ztrátová"?!) Copak přestane být Praha hlavním městem ČR, s vlastními ústředními vládními a zákonodárnými orgány, s vlastním soudnictvím? Armáda, která dříve (pro ČSR po roce 1918) byla prestižně a mocensky okatou silou k případnému udržení státní nezávislosti, stává se stále naléhavěji silou spíše pořádkovou a bezpečnostní ve zcela jiném smyslu, než tomu bylo třeba před 85 lety; nabývá rázu "policejně-pořádkových sil", v zájmu občanského míru a jeho jistoty (bez nacionálních konotací). A pokud jde o ekonomiku, tam přece nadnárodní integrace trhu začala už koncem 19. století. (V několika vlnách ta integrace pouze zvýšeným tempem a důsledky pokračuje přes celé 20. století. O "rodinném stříbře" už po privatizaci devadesátých let není třeba ztrácet slov. Achilleovou patou ovšemže zůstává v rámci EU nerovnoměrně dotované zemědělství. Nevím ovšem, jak bychom je v ČR lépe uchránili mimo EU, s nímž je už dnes české zemědělství přece propojené!)

Že by artikulováním "ztráty suverenity" také mohly být vyjádřeny zakuklené obavy z toho, jak se v ČR občas kabaretně prezentuje politika na úrovni IV. cenové skupiny (a jak se to pak zametá "pod koberec")? To by jistě na mezinárodně mnohem širší scéně EU stěží docházelo ocenění...