Nevyprovokované rasistické brachiální násilí skončilo tak, že musela být dívka odvezena do nemocnice k dlouhodobému ošetření. Ke zprávě, kterou přinesla televizní stanice se vyjadřovala i tisková mluvčí PČR, která lakonicky sdělila, že byly obě pachatelky pro nízký věk předány bez dalšího opatření rodičům. Tato okolnost byla dána redaktorem do souvislosti s odmítnutím vládního návrhu na snížení věku trestní odpovědnosti poslaneckou sněmovnou. Ve veřejnosti tak byl vzbuzen názor, že pouze prostřednictvím snížení věku trestní odpovědnosti lze účinně řešit kriminalitu mladých lidí...

Bezprostřední příčinou každého kriminálního chování mladých lidí je určitý defekt pachatelova právního vědomí. Ve společnosti se obecně projevuje i sílící trend k lhostejnosti k trestné činnosti a neochota státních orgánů aktivně vystupovat proti trestným činům a k jejim pachatelům. Resort školství vpodstatě rezignoval na mravní výchovu, jejíž nedílnou součástí jsou právní výchova, studium zákonů a morální výchova. V oblasti prevence se stát zaměřuje toliko na situační (policejní) prevenci, ale již daleko méně na výchovu k právnímu vědomí dětí, ale i jejich rodičů. Vysoká míra nezaměstnanosti, všudypřítomná nuda, rozšířená ekonomická kriminalita a další negativní jevy včetně nevhodných televizních programů formují myšlení mladých lidí daleko hlouběji, než slabý a selhávající stát s neúčinnými preventivními projekty, které nerespektují místní situaci. Charakterové, morální a etické autority, které by měly být vyzdviženy jako vzory, bídně přežívají na periferii společnosti, jako její špatné svědomí.

Problematika kriminality dětí a mladých lidí není specifickým jevem přelomu století. Již zákon č. 48 Sb. z. a n. z roku 1931, O trestání provinilé mládeže, měl za úkol vést k nápravě osoby provinilé. Jeho předností bylo, že provinilec, který spáchal trestný čin z nerozumu, nebo z neznalosti zákona (která dospělého neomlouvá) nemusel být stíhán, a pokud byl stíhán, nemusel být odsouzen k trestu a tím být stigmatizován označením "potrestaný." Hlavním cílem prvorepublikového zákona nebylo trestat za každou cenu, ale vychovávat a napravovat. K tomuto účelu měl soud k dispozici ustanovení o ochranném dozoru, nebo ochranné výchově, případně ústavní výchově. V počátcích platnosti tohoto zákona (1931 --1932) ukazovala statistika na větší procento vážných případů. Šlo o provinilce blízké věku 18 let odchované "poválečnou znemravnělostí," kteří museli být umísťování ve vychovatelnách. Soudy musely řešit případy mladistvých pachatelů, kteří byli shledání jako příslušníci zločineckých rodin, kteří byli k činům dospělých přibírání a zaučováni. Mezi příčiny kriminality mladých lidí řadili prvorepublikoví odborníci na kriminologii a trestní justici "kazy" v rodokmenu. Alkoholismus, duševní poruchy, pohlavní choroby, prostituce, sebevraždy a další. Mezi vady charakteru patřily asociální a antisociální sklony, snížení schopnosti určovací a usuzovací. Mezi další, tzv. objektivní příčiny patřily: výchova ulice, nevhodné formy rodičovské výchovy, rozvraty rodiny, špatné vzory, obecná nevzdělanost.

Podle závažnosti jednotlivých případů volil soud mezi ochranným dozorem, ochrannou rodinnou výchovou nebo ochrannou výchovou ústavní. V roce 1939 (kdy vrcholila okupace ) uspořádal prof. JUDr. A. Miřička kurs pro důvěrníky v péči o mládež, na nějž se v Praze dostavilo čtyři sta osob. Tento ochranný dozor nahrazoval nebo doplňoval dozor řádných rodičů. Tam, kde ochranný dozor nestačil, bylo nutné odstranit mladistvého z rodiny. Bylo to v případech, kdy se buď nechtěl podrobit kázni, nebo kde bylo rodinné klima sociálně patologické. Podle výše citovaného zákona mohl soud umístit mladistvého do jiné rodiny, (příbuzenstvo) nebo do tzv. výchovny. Ve své době byly k dispozici ústavy soukromé, obecní, zemské a veřejné. Mezi nejlépe odborně vedené ústavy pro mladistvé provinilce patřil ústav ve Valdicích u Jičína.

V těchto ústavech bylo postaráno o výchovu provinilců i o jejich budoucnost, neboť se jim po dobu jejich pobytu dostalo vyučení řemeslu a jejich dalšího pracovního umístění. Pro obtížně vychovatelnou mládež pak stát disponoval i trestními ústavy pro mladistvé provinilce. V těchto ústavech byl kladen důraz na režim, byl sledován výchovný cíl formou přísné kázně a odstupńováním možných výhod. Účelem vychovatelny tedy bylo naučit chovance mravním zásadám, naučit a přesvědčit je o tom, že obživu je nutno získat pouze poctivou prací, že život není lehký a že je nutné se na život dobře připravit.

Za socialismu byla výchova dětí upravena zákonem o rodině ze dne 4. prosince 1963 č. 94 Sb. Podle tohoto zákona pečovaly o výchovu dětí nerozlučně rodiče, stát a společenské organizace. Mezi politickým balastem měly být děti vedeny k tomu,aby získávaly stále širší a hlubší vzdělání, úctu k druhým, osobní skromnost, čestnost a obětavost. Rozhodující úloha přináležela podle tohoto zákona i ve smyslu právním, rodičům. Rodiče odpovídali společnosti ze všestranný rozvoj svých dětí a pečovali soustavně a důsledně o jejich výchovu, výživu a měli řídit jejich jednání tak, aby z nich vyrostli zdraví a"uvědomělí" občané.

V případě, kdy byl potřebný zákrok ze strany státního orgánu, počítal zákon o rodině s použitím výchovných opatření různé intenzity, aby bylo možné zásah odstupňovat a provést jej v zájmu dítěte co nejšetrněji a nejvhodnějším způsobem. Občané i společenské organizace mohli upozornit na nevhodné nebo závadné chování dětí jejich rodiče. Mohl být také upozorněn národní výbor, soud, nebo jiný státní orgán, který pak byl povinen učinit vhodné opatření. Vyžadoval-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí, mohl národní výbor učinit tato opatření:

1. napomenout nezletilého, jeho rodiče a občany, kteří narušovali řádnou výchovu
2. stanovit nad nezletilým dohled a provádět jej za součinnosti školy a společenských organizací
3. uložit nezletilému omezení, která zabránila škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a nevhodných zábav .

Soud také mohl omezit rodičovská práva, pokud byla zjištěna závažná překážka, která rodičům bránila v realizaci rodičovských povinností. Pokud však rodiče zneužívali svých práv nebo závažným způsobem zanedbávali své povinnosti, soud je rodičovských práv zbavil. Pokud byla výchova dětí vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, mohl soud nařídit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti. Podle statistik z roku 1970 byl dohled nad nezletilými nařízen v celkem 2263 případech.

Ústavní výchova byla prováděna ve školských zařízeních. V ČSR byla v roce 1970 ústavní výchova nařízena celkem v 2905 případech, v SSR v 1093 případech.

Kromě zanedbané výchovy existují nepochybně další faktory ovlivňující kriminalitu mládeže. (využívání volného času, nedostatečně formované právní vědomí atd.) Boj proti kriminalitě mládeže nelze zcela odloučit od boje proti kriminalitě, z toho zvláště proti alkoholové a nealkoholové toxikománii, prostituci a různým formám amorálního chování, které je žel běžnou součástí chování mládeže.

Pokud PČR vytrvale informuje veřejnost o tom, že je proti věku trestní odpovědnosti mladistvých pachatelů bezmocná, záměrně mystifikuje veřejnost. Jak v minulosti, tak i v současné době státní orgány disponují účinnými legálními prostředky proti nebezpečným mladistvým pachatelům. Tímto článkem jsem chtěl ukázat, že má Česká republika dlouhodobou tradici i schopnosti vypořádat se s kriminalitou dětí i mládeže odborně bez toho, že by musela zavírat děti do věznic. Věznice jsou prostředí známé jako generátor kriminality, kde pro výchovu dětí nejsou podmínky a kde účelu trestu pro nízký věk pachatele nemůže být dosaženo.