"Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele Lidu. Programy Dvou minut nenávisti se den ode dne měnily, ale nebylo jednoho, v němž by Goldstein nefiguroval na čelném místě. Byl prvotní zrádce. A po celou tu dobu, aby nikdo nepochyboval o tom, co Goldstein s takovou teatrálností líčil, pochodovaly za jeho hlavou na obrazovce nekonečné zástupy eurasijské armády, sevřené řady mužů bezvýrazných asiatských tváří, kteří zaplavili obrazovku, zmizeli a na jejich místo přišli jiní, přesně takoví. Dutý, rytmický dusot vojenských bot vytvářel pozadí ke Goldsteinovu mečivému hlasu."

Odhlédneme-li od dramatičnosti Orwellova vylíčení dvouminutové nenávisti na ministerském shromáždění v Oceánii v románu "1984", jaký jiný cíl v jádru sleduje americké televizní zpravodajství nebo servilní ňafání bulvárních plátků, když meditují o Saddámu H ussainovi, před tím o Usámovi bin Ládinovi, když meditovaly o bývalém vládci Íránu ajatoláhu Chomejním potom Muhamedu Kaddáfím, nebo když rozebíraly "zločiny" Slobodana Miloševiče. Personifikovaný nepřítel, za kterého trpí celé národy a umírají tisíce nevinných lidí. Srovnání s americkou politikou je deprimující.

Jen Orwellovy dvouminutovky byly nahrazeny totální kampaní 24 hodin denně. Ovšem když už se jednou to, čemu se v reklamě říká kampaň, rozjede, může to vsugerovat široké veřejnosti dokonalé zapomnění a skutečně otupit svědomí a všechny zábrany. Uvědomíme-li si současnou mediální interpretací světa a porovnáme jí s Orwelovou fašistickou Oceánií, musí nás jímat hrůza.

Machiavelli ve svém Vladaři radí malým mocnářstvím, jaký poměr mají zaujmout k velkým mocnostem. Rada je to stručná a výstižná: "Okamžitě s nimi souhlaste, vyjděte jim ve všem všudy a bezvýhradně vstříc." Cituje výrok, který pronesl římský legát během řeckého tažení Antiocha III. Antiochus vyzval Achájce, aby zachovali neutralitu a do sporu se nevměšovali. Římané zase vzkázali Achájcům, že jestliže se nezúčastní, stanou se bez milosti a ohledů kořistí vítěze: sine gratia, sine dignitate, praemium victoris eritis. Toto poučení je velmi důležité zvláště, když president Bush jasně říká : Kdo nejde s námi, jde s teroristy. A teroristy zlikvidujeme. S Amerikou nejde asi 80% světa. Ovšem v souladu s výše uvedenou radou Machiavelliho získal souhlas se svojí akcí. Vzpomeňte zoufalé tanečky české vlády okolo české účasti. Machiavelli zvítězil " Špidla si pozorně ve Vladaři četl.

Pozorný čtenář si všimne, že kadence nepřátel Ameriky se zrychluje. Takový Kaddáfí vydržel mnoho let. Životnost (jako nepřítele č. 1) Usámy bin Ládina byla jen rok, stejně jako Saddáma.

Válka skončila, teď je čas sklízet ovoce našeho snažení. Amerika zavede pořádek do neposlušné země. Amerika bude vládnout v Iráku, dokud tam něco bude. Jenže co potom ? Problémy v hospodářství se nepodaří jen tak zacelit. Amerika potřebuje nového nepřítele. Orwellova Amerika v režii George Bushe nemůže bez nepřítele existovat - nakonec na koho by všechno svedli.

A proto stojíme před otázkou:

Kdo přijde po Saddámovi?

Jasné je jen jedno. Severokorejský Kim Čong Il to nebude. Vládce, který má atomové zbraně navíc včetně raket dlouhého doletu je silné kafe i pro Ameriku. Kdo má několik A-pum a rakety schopné zasáhnout Aljašku nebo " nedej bůh " východní pobřeží USA je nedotknutelný. Nakonec by stačilo je hodit na Japonsko a Jižní Koreu. Vina by šla stejně na Američany.

Holubice americké administrativy Colin Powell však už příštího nepřítele naznačila - bude jím Sýrie nebo Irán nebo oba. Vrchní agent z CIA Woolsey přidal ještě Sudán a řekl: jsme ve čtvrté světové válce. Po vítězství ve studené válce začíná konečná fáze " boj USA o světovou nadvládu. Ruleta se roztáčí.

Co z toho vyplývá pro vlády zemí v regionu? Saddám si určitě drbe hlavu, že si nechal zničit svoje chemické zbraně. Všechny rozumné vlády na celém světě musí co nejrychleji začít vyvíjet a vyrábět zbraně hromadného ničení. Nejlépe atomové, ale stačí i chemické a bakteriologické. A ty vlády to udělají, ve vlastním zájmu, jako jedinou možnost záchrany před nevyzpytatelným agresorem. Spolu s raketami delšího doletu můžou začít vydírat sousední země, které si pak nedovolí udělat ze své země nástupní prostor pro Američany. A svět se stane velmi nebezpečný a nestabilní. Když už jednou bude mít nějaký diktátor takové zbraně, proč by je nepoužil i v menším lokálním konfliktu, ve sporu se sousedem?

Kde to všechno skončí? Tohle Američané chtěli? Domnívat se, že se svět poučí, je pustá utopie.