Nebudu srovnávat nesouměřitelná pařeniště času. Nikdy se dobové podmínky neopakují. Jisté paralely se však nejednou vedou; snad pro poučení, které musíme získávat vždy znovu (protože teprve až experiment s vlastní kůží na trhu je "polopatisticky" přesvědčivý).

V Evropě -- ale i v celé severní Africe a na Blízkém Východě -- kdysi (řekněme že třeba v době, kdy se narodil Ježíš) byl uplatňován program tzv. "římského míru" ("Pax Romana"). Řím jako impérium prosazoval svou politickou, vojenskou i materiální sílu všude tam, kam dosáhl vliv jeho legií. V čase nám nesrovnale bližším se podobnou charakteristikou třeba vyznačovala -- po celé 19. století pro Evropu -- "Pax Britannica" ("mír britský"); i když se Británie po Vídeňském kongresu (a po definitivním vítězství nad Napoleonem) spokojila tím, že svůj vliv (a zvláště ekonomickou moc) upevňovala raději a s větším ziskem mimo Evropu. Před 1. světovou válkou už bylo Německo ekonomicky výkonnějším státem než Británie. Po té válce se definitivně vyprofilovaly jako ekonomicky nejsilnější státní celek USA; zároveň jako nejvýznamnější z vítězů té strašné války. USA se ovšem kupodivu z evropské politiky stáhly. (V Evropě působící Společnosti národů nezasedly.)

Po Druhé světové válce se USA -- jako už zcela nepřehlédnutelně ekonomicky nejzdatnější stát, vnitřně válkou nedotčený -- plně zapojily do mezinárodního uspořádání poválečného světa. A na rozdíl od poválečné izolace od Evropy po 1. světové válce americká přítomnost v Evropě je po 2. světové válce setrvalá dodnes.

Díky peripetiím války se stal SSSR nejdřív jedním z jejích vítězů, a brzy nato také "supervelmocenským" konkurentem USA. Celé období této poválečné labilní rovnováhy je běžné nazývat léty "studené války". Po roce 1989 (když došlo k rozpadu socialistické soustavy satelitů SSSR v Evropě) a pak po roce 1991 (kdy začaly vnitropolitické změny také v SSSR) bylo -- nejen v Evropě -- kratší mezidobí, které bychom mohli nazvat "mocenským vakuem". Ale zároveň musíme kalkulovat s tím, že Rusko (jako nejsilnější nástupnický stát po rozpadlém SSSR) je nyní pouhou "velmocí" (nikoli "supervelmocí") a že jediným hegemonem v současném světě jsou USA.

Přihlédneme-li zároveň k různým procesům urychlujícím globalizaci našeho současného světa, role USA (při jeho ekonomické, vojenské, technické a politické síle) v něm je nepřehlédnutelná. Je nepřehlédnutelně významná, ale také citlivá. "11. září" bylo samozřejmě velkou tragédií pro spoustu lidí, kteří v okamžení ztratili své blízké. Zároveň to byla chvíle, kdy se mnohem bezprostředněji (a ještě "bezbranněji") po šesti desetiletích opakoval zákeřný útok na americkém teritoriu, tentokrát dokonce vesměs na nevojenské cíle. Jako kdyby světový hegemon dostal políček. Z prezidenta G. W. Bushe byl najednou vůdce amerického národa, který měl zajistit mj. "odplatu" za tento útok. Tehdy se dokonce vyjádřil, že "kdo nejde s námi, jde proti nám". (Těm, kdo to pamatují, by to bohužel zároveň připomnělo nechvalně známé heslo z komunistických časů!)

Nemusíme si připomínat pragmatismus politických vůdců při oslovování příštích voličů. Prezident Bush ovšem jen obtížně může po celé řadě předchozích silných apelů -- jako představitel jediné supervelmoci současného světa -- zatroubit k ústupu bez ztráty věrohodnosti. Nehodnoťme, zda neměl dříve vhodnější okamžik k tomu razantnímu diplomatickému a vojenskému tlaku, který začal uplatňovat teprve v poměrně nedávné době. (Vzpomeňme, že Saddám vyhostil inspektory OSN ještě před Bushovým nastoupením do úřadu!) Je také otázkou, jaké "nové a nepopíratelné skutečnosti" se objevily právě v těch posledních třech měsících. (Některé argumenty nebyly buďto dost přesvědčivé, anebo dokonce nebylo možné je vůbec potvrdit. Psal o tom i americký tisk.)

Takže pokud nechceme zabíhat do podrobností a nejsme-li okamžitě přesvědčeni o důvodech k válce v Iráku, nadmíru silným argumentem pro její zahájení je už "včera" shromážděná síla vojsk v oblasti. Války ovšem vedou k úmrtí spousty lidí a k nepřehlédnutelným materiálním škodám. Lze se ovšem ptát, zda je dost civilizovaných prostředků k úspěšnému konci hrozícího konfliktu nějakým jednáním...

Samozřejmě že se také můžeme ptát, jaká je cena za znovunabytí svobody pro utlačované. Tady je řada problémů. Svobodu (včetně způsobu života) budeme jen obtížně vnucovat. Představu o tom, jak žít, nemají obyvatelé Iráku stejnou ani mezi politicky nesvéprávnými. Když dnes navenek strana Baas má svou sílu mezi sunnitskými Araby (20% obyvatelstva), nelze zapomínat, že šíitských Arabů je v Iráku 60% a sunnitských Kurdů plných 17%. Stávající vnější stabilita v celé oblasti se může zhroutit vinou kurdských menšin v Turecku, v Sýrii, v Iránu, ale i v Ázerbajdžánu. Přihlédneme-li k snížené literní gramotnosti v Iráku (57%), je tu nikoli nevýznamné, jakými únosnými prostředky (bez emocí) navodit východiska k politické gramotnosti.

Zatím ještě válka nepropukla. Ale kdekdo ví, že je "na spadnutí". Z širších souvislostí bychom neměli zapomínat na to, že svět má na krku také -- že by "citlivější"? -- problém se Severní Koreou. (Vojensky jednodušší se zdá být útok na Irák.) Pro muslimy je nadále ožehavým problémem neřešená "palestinská otázka". (Kdeže je čas Camp Davidu, ještě s Clintonovým prostředkujícím úsilím?) Atd. (Také zatím nedošlo ke stabilizaci poměrů v Afghánistánu.) Zatím se nemusíme vzrušovat tím, že v Evropě žije 16 milionů muslimů. Mimo naši pozornost rovněž zřejmě jsou další -- ne zrovna demokratičností slynoucí -- režimy, kde v nominálních "republikách" se chystají synové převzít jednou prezidentský úřad od svých otců...

Smysl tu nemá komentovat postoj, který chce jen zůstat v zákrytu za tzv. veřejným míněním. Zodpovědní politikové mají povinnost v případě naléhavé potřeby usměrňovat toto -- často náladové a málokdy adekvátně informované -- "veřejné mínění"; už proto, že medializací vesměs nedochází k informování oslovených, ale spíše pouze k jejich obratnému ovlivňování.

Někteří lidé mezi námi zapomínají na východiska dnešních problémů, jiní na možné nečekané důsledky ze stávajících řešení plynoucí. Války vedou k nečekaným důsledkům. Mezi dvěma světovými válkami mnozí žehrali na nedostatek amerického angažmá v Evropě. Kříže na hrobech padlých amerických vojáků z obou světových válek a instituce vzešlé z 2. světové války (s masivní oporou o USA, ať už OSN nebo NATO) jako kdyby dávaly -- i těmi smutnými obětmi -- naději do lepších časů. Teď se jeví mnohým lidem mezi námi ta situace nanejvýš nevčasná. (Jinak by stěží navodila takou nepřehlédnutelně nepříznivou reakci, jak v demonstracích prostých lidí, tak i mezi vůdčími politiky států.)

Nechci teď posuzovat, na kterém místě mezi prioritami nastávajícího válečného konfliktu v Iráku je ropa. Lze ovšem tušit, že může být trumfem také v rukou hráčů, kteří zatím se moc nedostali ani k rozmíchání karet. Nezapomeňme na Kurdy! A pak, jakmile jednou lze říci, že lze obejít OSN v jednom případě, není to nebezpečný precedens? (Obtížně budeme brát ohled na to, že tu máme k dispozici dřívější rezoluce č. 678 a 687. Proč by jinak došlo po rezoluci 1441 k onomu ještě čerstvému pokusu o testování politické vůle Rady Bezpečnosti další rezolucí?)

Věru, světový hegemon to nemá v současném světě lehké. Očekává se od něho často role "četníka"; ale taky aby pokorně seděl v lavici, když síla jednoho hlasu se nepřepočítává na palebnou sílu jeho zbrojního arzenálu. Pro mnoho lidí to, co nás (nás obyvatele ČR vesměs jen zdálky) zřejmě čeká, bude jen jeden další "thriller" v rámci televizního programu navíc...

(Psáno pro BL 18. 3. 2003.)