Prvním zdejším velkým "knihovním" spisovatelem byl Václav Hanka (1791-1861), ne snad pro "Dvanáctero písní", obsahujících dobovou anakreontskou lyriku, ale pro geniální literární falza "Rukopis královédvorský a zelenohorský". Hanka znal téměř všechny živé slovanské jazyky a v období romantického nacionalismu chtěl zvelebit "všemi cestami" tehdy chudičkou českou kulturu. Stal se tak nechtěně nejen vynikajícím, byť anonymním básníkem, ale zároveň zakladatelem moderní literární mystifikace. "Rukopisy" vytvořily nový český národní mýtus, inspirovaly celou uměleckou generaci k heroickým výkonům a bez "literárních padělků" by nám chybělo kus díla Mánesa, Alše, Myslbeka, Smetany, Jiráska a jiných autorů, ovlivněných hankovskými falzy.

Za dlouhá desetiletí prošli knihovnou nejen průměrní autoři, ale mihly se zde i přeludné literární talenty jako byl například ruský emigrant Nikolaj Terlický (1906), který skončil ve Švýcarsku. Kritika tvrdí, že kdyby psal anglicky , mohl se stát Rayem Bradburym. Ve slavných zdech tvořil dnes skoro zapomenutý Václav Řezníček (1861-1924), který si čtenářskou oblibu získal barvitou snůškou vyprávění ze života obrozenecké Prahy, vydanou v osmi dílech pod názvem "Naše zlatá Praha". Málo se ví, že jako pandám k Němcové "Babičce" sepsal národnostně laděného "Dědečka". Působil zde i dramatik Jan Bartoš (1893-1946), považovaný za dovršitele českého expresionismu (Krkavci). Všechny protiklady, které hluboce prožíval, jej nakonec dohnaly k dobrovolné smrti.

Muzejní knihovnou prošel i Josef Knap (1900-1973), člen redakce Venkova, ruralista, oslavující lyrismus venkovského života. Knihovníka Františka Khola (1877-1930) lákaly erotické motivy, příběhy sexuálních dobrodruhů a požitkářů, hledal svět lásky v rámci světácké společnosti (Zrcadlo v baru). Též vydal podrobný životopis Casanovův. K "píšícím bibliotekářům" náleželi i básník Jarmil Krecar (1884-1959), příslušník Moderní revue, nebo Miloslav Novotný (1894-1966), bibliofil, známý z krátkých povídek, Josef Volf (1878-1973), znalec tajných společností; Jan Kefer (1906-1941), systematik magie, zavražděný v nacistickém koncentráku nebo kulturní historik Čeněk Zíbrt (1884-1932) aj.

Výstavka naznačuje, že zdánlivě poklidná a nenáročná knihovnická profese, povětšině přitahující hloubavé, introvertní povahy, toužící po hlubším poznání má i svá úskalí. Kniha jako sbírkový předmět nemusí vždy otevírat zahrady ducha. A tak mnozí z knihovníků, aby nepropadli profesnímu marasmu, píší. Je na co navazovat. Rozmanitostí a výběrem zobrazovaných žánrů je tvorba spisovatelů-knihovníků neopakovatelná.

Díla nesou viditelné znamení výlučnosti. Zájem míří do uzavřených bibliofilských světů, autoři se obracejí ke kultivovaným duším sběratelů krásných a soukromých tisků. Schopnost mystifikace, nespoutaná představivost, humorná a erotická nadsázka spojená s typografickou a ilustrační vynalézavostí okouzlí. Udivuje jen chmurný název výstavy: V mé duši věčný smutek dlí a věčné teskno...

Kde kdo se ptá, proč pesimistický laděný verš předznamenává tak mimořádnou přehlídku ducha? Název je nesrozumitelný každému, kdo neprošel muzejnickou činností. Prý ještě zdaleka nevystihuje neradostné a tragické sociální klima, které v podobných kulturních a osvětových zařízeních již po celá staletí panuje. Knihovníkovi, aby nezemřel hlady, pokud není rentiér nebo jej neživí milující manželka, nic jiného nezbývá, než ve volném čase buďto prodávat syrečky nebo tvořit nesmrtelná literární díla.

Výstava v hlavní budově Národního muzea v Praze, která potrvá do konce května, to přesvědčivě dokládá.