Studentku Konečnou ke KSČM přivedla její naivní bezstarostnost, neboť ona se nestará o minulost komunistické strany, ji zajímá komunistická strana současnosti, jejíž zájmy bude ráda a s plným nasazením hájit po dobu čtyř let v parlamentu. Podle jejího názoru je KSČM transformovaná levicová demokratická strana, která od své totalitní předchůdkyně KSČ převzala pouze to pozitivní.

V tomto místě rozhovoru se mi lehce zatajil dech. Nyní budou mé obzory jistě zásadním způsobem rozšířeny a já se dozvím něco, co jsem ani netušil a co by mě ani ve snu nenapadlo.

Minulá komunistická strana před námi dovedně skrývala i cosi pozitivního. Bohužel, zde mě studentka poslankyně těžce zklamala, neboť ono z minula převzaté a pozitivní nebylo blíže specifikováno.

Mé rozladění, ale nemělo dlouhého trvání a vzápětí je vystřídala opravdová úleva doprovázená neskrývanou radostí. Poslankyně konstatovala, že komunismu podle jejího názoru už nikdo nikde nedosáhne, a na poznámku, proč strana lpí na přívlastku komunistická odpověděla, že na názvu nezáleží a že je nesprávné lidi i strany posuzovat jen podle jména. Vrcholem pak byla její naprostá neschopnost vyjádřit se k vedoucí úloze dělnické třídy, prý se zeptá na ÚV a dodatečně zavolá.

Budiž jí omluvou, že zatím není řádnou členkou strany, ale pouhou sympatizantkou, protože do členství ji nikdo nenutil a ona dokázala této skutečnosti i chytře, skoro jako mazaná soudružka, využít při oslovování svých vrstevníků.

Musím se přiznat, že mě trochu zaskočila snížená kapacita paměti nesoudružky poslankyně, neboť ve své odpovědi na druhou položenou otázku zcela otevřeně přiznala, že na život před rokem 1989 nemá žádné vzpomínky. Slabší paměť ale vzápětí vyvážila bujnou fantazií a dala k lepšímu své přesvědčení, že dříve se žilo lépe a bezstarostněji. Zdůvodnění tohoto jejího názoru je jednoduché a celkem prosté. Otec poslankyně Konečné byl před rokem 1989 okresním tajemníkem strany, a tak lze v jejím případě snadno předpokládat bezproblémové, bezstarostné a od běžné všední reality částečně vzdálené dětství. Co ji však opravdu trápí, je omezená činnost Pionýra, a naopak velké naděje vkládá do moudrého učení Karla Marxe, který ve svém díle prozíravě varoval dokonce i před budoucími problémy globalizace.

Na osobně nepříjemnou otázku, jak je to s jejím údajně ne příliš dobrým prospěchem, odpověděla s otevřeností mladé komunistky. Kajícně se doznala k tomu, že její studijní výsledky opravdu nepatří k nejlepším na škole, a jasně vysvětlila i proč. Praotec komunismu Vladimír Iljič by z toho asi neměl velkou radost, ale on tenkrát jistě neměl na mysli nějaké intelektuální poznání, když nabádal soudruhy k učení. Studentka poslankyně stejně žádné hluboké vědomosti ve svém parlamentním snažení potřebovat nebude. Důležitá bude účast, kdy a jak hlasovat se včas dozví od zkušenějších stranických kolegů, peněz na časopisy bude mít z poslaneckého platu dostatek a vzhledem k jejímu mládí lze předpokládat, že sedinku má zdravou a výkonnou. Tak k čemu nějaké nezřízené biflování.

Nejeden komunistický ideolog by jistě dojetím zaslzel po přečtení tohoto rozhovoru se skoro soudružkou poslankyní a nová naděje by mu pyšně naplnila hruď. Nekonečné roky uvědomělé agitace nebyly zbytečné.

Ale, jak praví jedna stará moudrost: strom poznáš podle ovoce a z velké košaté třešně komunismu byla sklizena již nejedna nepoživatelná a životu nebezpečná úroda. Možná, že časem třešně lehce zesládly, jsou na první pohled šťavnatější a snad i méně červavé, ale jsou to stále třešně, neboť děj se co děj, z třešně jablka nesklidíš.