Jeden evropský vojenský činitel tento týden varoval, že to bude "obrovský úkol", který by mohl vyvolat válku po celém Blízkém východě. Čelný britský vojenský zdroj konstatoval, že je jasné, že "si americká vláda přeje [zaútočit na Irák], pokud to bude nutné, třeba i jen sama." Dodal: "Přemýšlíme o tom, jak to udělat, aby to dávalo ze strategického hlediska smysl."

Amerika má v záloze tyto možnosti: intenzivní bombardování spojené s malou invazní silou přibližně 5000 vojáků; armádu cca 50 000 vojáků, která by mohla být rychle použita v Iráku; poslední alternativu je užití obrovské armády 250 000 amerických vojáků s podporou cca 25 000 britských vojáků.

Všechny tyto alternativy charakterizuje britský vojenský zdroj jako "vysoce rizikové". Avšak britští vojenští plánovači neochotně připravují vlastní britské vojenské plány pro invazi do Iráku, pro případ, že by Washington požádal Ameriku o pomoc.

Některé britské vojenské zdroje se domnívají, že americké plány, které prozradil Pentagon, jsou jen psychologickou válkou, kterou vede Washington. Tito britští vojenští odborníci dávají přednost politice zadržování Saddáma Husajna, spojené s pokusy jeho režim destabilizovat.

Americké bombardéry, s poporou britských letadel, zaútočily v neděli na komunikační středisko v jižním Iráku. Bylo to už tento měsíc šesté bombardování Iráku.

Rostoucí znepokojení mezi vedoucími představiteli britské armády ohledně invaze do Iráku vyjádřil nyní i generál Sir Michael Rose, bývalý šéf speciálních jednotek SAS a jednotek OSN v Bosně.

V článku, který vyšel v londýnském listě Evening Standard, s titulkem "Šílenství invaze do Iráku" Rose uvedl: "Případná rozsáhlá invaze pozemních jednotek do Iráku je spojena s obrovským politickým a vojenským rizikem."

Bývalý šéf obranného štábu, polní maršál Lord Bramall, varoval v dopise otištěném v deníku Times, že invaze do Iráku by byla přiléváním benzínu do plamenů a poskytla by organizaci al Qaeda více stoupenců. Citoval jednoho svého předchůdce, který řekl během suezské krize v roce 1956: "Samozřejmě, že se dostaneme do Káhiry, ale chci vědět, co tam zatraceně budeme dělat, až tam budeme?"

Vysoký vojenský personál v důchodu často vyjadřuje názory aktivních vysokých vojenských důstojníků. Toto znepokojení ohledně možné invaze do Iráku existuje i ve vysokých amerických vojenských kruzích. Mezi profesionálními americkými vojáky a agresivními civilními vedoucími představiteli v Bílém domě a ve Washingtonu tak vznikly jasné neshody.

Nejmenovaní armádní činitelé ve snaze neutralizovat řinčení šavlí, které neustále vychází ohledně Iráku z americké vlády, informovali list Washington Post, že politika zadržování Saddáma Husajna funguje dobře a že alternativní politika, totiž vojenské invaze, je příliš riskantní. Američtí armádní důstojníci dokonce zpochybnili i motivaci, která je motorem úsilí Bushovy vlády svrhnout Saddáma Husajna jako součást širší "války proti terorismu". Jeden generál, který se prý účastnil války v Afghánistánu, konstatoval, že jde možná o pokus Bushovy rodiny pomstít se, poté, co se prý stal v roce 1993 Bush senior během návštěvy v Kuvajtu terčem spiknutí, jehož účelem ho bylo zavraždit. "Nevím o tom, že by měl Irák cokoliv společného s al Qaedou anebo s terorismem," uvedl tento generál, "a tak uvažuji, zda to nemá něco společného s tím, že se Bushova otce pokusil Saddam Husajn zavraždit."

Avšak jiné vojenské hlasy bagatelizují toto znepokojení. Poukazují na to, že při přípravě každé vojenské akce se vyskytují osoby, které její smysl a účel zpochybňují. I Michael O'Hanlon, strategický analytik v Brookings Institutu ve Washingtonu, se domnívá, že jsou zprávy o rozporech mezi politiky a vojáky přehnané. Richard Perle, poradce Pentagonu a stoupenec útoku na Irák, argumentuje, že američtí civilní politikové mají právo v této věci učinit politické rozhodnutí, k němuž nejsou vojáci kompetentní."