Je pravda, že mnoho Američanů projevilo skutečný zájem o to naučit se česky a přijmout českou kulturu, avšak mnoho jiných Američanů, které jsem poznal, se jen zajímalo o chození do tematických hospod typu Tex-Mex a o to, aby nosili ty správné módní americké oděvy. Tito návštěvníci využívali služeb, které široce inzeroval týdeník The Prague Post, kde Kayal pracovala. Nechci je všechny házet do jednoho pytle, ale někdo by časem mohl napsat fascinující knihu o tom, co si Češi skutečně myslí o lidech tohoto druhu.

Podívejte se na stránky listu The Prague Post.

Zpravodajství tohoto listu je druhořadé kvality, avšak je rozumné, aby si anglicky mluvící návštěvníci při cestě do Prahy tento list koupili, protože obsahuje velmi užitečné a podrobné informace o tom, co se právě v Praze děje na kulturní scéně.

Zcela pominu naprosto absurdní představu, že Kayal měla schopnost něco Čechy vůbec o demokracii naučit. Konec konců, Češi museli vydržet čtyřicet let politického útlaku - nejsou všichni úplně mimo.

I když, musím říci, hordy západních podnikatelů a poradců, které se snesly během posledního desetiletí na východní Evropu, jistě naučily tamější lidi docela hodně o o korupci, o tunelářství a o "duchu kapitalismu". Což je zřejmě asi hlavní důvod, proč nyní získávají ve všeobecných volbách ve východoevropských zemí zvýšenou podporu nezreformované komunistické strany.

Zdá se mi dost deprimující, že někdo, kdo žil v České republice celé čtyři roky, využil svých zážitků jen k tomu, aby dostal své jméno do celostátního amerického tisku, a to dokonce tím, že zužitkoval k vlastnímu zviditelnění úplně jiné téma. Vysvětlení Kayalové, že ji její čeští sousedi špiclovali, protože na to byli zvyklí z doby komunismu, a že to je relevantní pro současnou Ameriku, je absolutně absurdní. Ale to je právě na komunismu ta senzační věc: můžete o něm napsat jakoukoliv blbost a lidi tomu budou věřit.

Ti, kdo něco vědí o České republice, si jsou vědomi, že jednou z hlavních změn po pádu komunismu v roce 1989 byly rozsáhlé restituce majetku, který komunisté zkonfiskovali po roce 1948. Jistě je možno uspěchanost a nespravedlnost mnohých těchto restitucí právem kritizovat, ale důležité je si uvědomit, že po 40 letech bylo některým lidem navráceno množství nemovitostí.

Je velmi pravděpodobné, že domácí Kayalové se prostě možná trochu přehnaně bála o svůj byt, který jí byl nedávno navvrácen, a sousedi jí v tom jen pomáhali. Anebo možná sousedi měli pocit ohrožení, protože se v jejich prostředí vyskytla cizinka, který ignorovala své okolí, dělala příliš mnoho hluku a neuvědomila si, že horká voda a další služby nejsou k dispozici v takovém množství jako u ní doma.