Povážlivě se blížila šestá hodina. Škoda, zasteskl si Brzda. Je to mizérie, že zrovna šestého dne šestého měsíce v šest hodin večer není ďábelská tma. Aby se třemi šestkami naplnilo Satanovo číslo na šetsetšedesátšest, půjde do akce šest kluků. Pět zbývajících jistě už klátí nohama pod hospodským stolem.
V Bzučáku kromě vzduchem protékajících změtí křivočar cigaretového dýmu vládl typický bzukot. Právě podle něho byla vždycky, co Brzda pamatuje, hospoda zvána Bzučákem. Mezi starými alkoholickými držkami seděli, jako rozseti, kluci s holkama. Podle odění těchto mladých bylo znát, ke které sortě se kdo řadí a hlavně jakou muziku kdo uznává.
Brzdu samozřejmě zajímali jeho metallisti. Jenom někteří měli na svých džínsových bundách vyšity křiklavě pestré démony. Jasně, podle džísek, jak se těmto bundám říká, se skutečný satanista vždycky nepozná. Dneska nosí džísku s čertem každý cvok, hlavně kdo má prachy ve své kapse, nebo v kapsách rodičů. Stranou si vylizovala své kalíšky parta depešáků v elegantní černi. Hned u pultu svítil svým růžovozeleným hřebenem vlasů známý pankáč v kožené vestě s nabitými hroty. Ostatní tři pankáči od jeho stolu se honosili jen slabšími ježoury. Brzdu však nepoměrně víc zajímali kluci v exportních hadrech. Odkdy chodí do Bzučáku veksli? Nešlo o skutečné veksláky s valutami. Běžně se tak říká těm, kteří mají prachy, takže nemusí lopat pivo a čichat toluen, ale zvou své kočky na becherovku a jiné slaďáky. Ulízaní prašani! No, v tento slavný den se v Bzučáku sešla parta! Za nejhlavnější však Brzda považoval, že pětka pro akci je tu na hvízdnutí.
O desku okna se loktem opíral sám šéf party Indián. Na podzim bude rukovat, něčím za svůj život už prošel. Z metallových feťáků je v Bzučáku kromě Manuela největším mazákem. Zato malý Zub, sedící hned proti němu, je úplným holubem. Zub ještě před měsícem nevěděl, kdo je Satan a co po lidech žádá. Zub kdysi platil za nejhodnějšího kluka v okolí Bzučáku. V minulém týdnu se poštěkal s otcem a pláchl z domu. Do školy chodí, ale domů ne. Malý Zub se na dnešní akci třese. Satan v něm najde svého chlapa. Další u jejich stolu, zády k Brzdovi, je fašista Vonpal. Ten přes veškerou školní nalévárnu snad ještě pořád neví, že Hitler je kaput a Třetí říše padla. Vytáhlý Drobek, který se zrovna nahnul k Vonpalovi přes stůl, mívá krize jako Brzda, dokonce horší. Brzdovi při fetování nezapadá jazyk jako jemu. Pátým, kromě šestého Brzdy, je Manuel. Tento stařík mezi metallisty je známý tím, že maká fyzicky. Obešel víc učilišť a škol než Brzda, nikde se však neudržel. Nechtěli ho. Neposlouchal doma, ani ve škole. Odsoudil se tím pro manuální práci. Fetování mu nikdy nedovolilo moc pracovat, ale přezdívka mu zůstala. Dal si ji sám a nehodlá se jí zbavit. Manuel dost mluví o svých příbuzných, nenávidí je až na několik málo výjimek.
xxxxx
První z party zahlédl Brzdu Drobek, dal to najevo zvednutou rukou s čertí hlavou.
"Zmar!" považoval Brzda za povinnost opětovat pozdrav a hned se obrátil na šéfa Indiána : "Jaký máme čas?"
"Akorát na smrt!" ušklíbl se Indián a rozhodně zadusil oharek cigarety v přeplněném popelníku.
"Kdy na to půjdeme?" sedl Brzda na židli ke stolu se starými opilci.
"Až bude černo!" významně zasyčel Indián.
Vydržet do tmy a pak se to stane!
Do hospody vešel kluk v černém depešáckém stroji, hotový elegán. Brzda ho hned poznal. Kerkáč! Tetovaný zrádce. Z metallistů ho tu v Bzučáku nikdo nepozdraví. Kerkáč kdysi společně s Brzdou velebil jednu metallovou kapelu. Chodíval jako správný metallista a feťák, deku až na ramena, hadry správně ošuntělé. Dnes frajeří, kupuje si drahé cigarety na kusy a hraje džeka. Ulízaný novoromantik! Asi věděl, proč se převeksloval. Však Brzda taky ví svoje. Právě s Kerkáčem byl úředně registrován jako feťák, někde u doktorů má ještě kartu. Oba je totiž vymákl průvodčí, když v uzavřeném kupé spolu foukali toluen. Těch potíží, které následovaly! Pořád je tahali na psychiatrii a vlévali jim do závitů pořád jen to samé: nechej toho najdi si holku! nechej toho najdi si holku! nechej toho najdi si holku! Brzda fetuje dál, tetovaný Kerkáč však poslechl, fetování nechal a skládá jednu holku za druhou.
Kerkáč vlastně do Bzučáku jenom nahlédl. Na Brzdu trochu mrkl jedním okem, hned se však otočil jako na ložisku a vypadl ven do mírně se smrákajícího ovzduší. Kdyby Kerkáč u fetování, nebo sapoň u metallistů, zůstal, dnes večer by šel na satanskou akci, třeba místo malého Zuba. Všech sedm by na tah jít nemohlo, sedmička je číslem Satanu nevlídným, až nepřátelským.
Brzda předpokládal, že tady v Bzučáku před odchodem zastihne Darňu. Znají se dobře sotva týden. Vyhovují si. Sblížili se za tmy v parku. Holky si něco vypily a samy si vybíraly kluky pro co chtěly. Darňa vyjela po Brzdovi. Nejevila žádné zábrany, však on taky ne. Škoda, že ji neuvidím před akcí, zasteskl si. Snad by mohla přihlížet...
xxxxx
Za oknem už tma nabírala sytější zbarvení. Akce se blížila. Brzda si připomněl pár satanských obrázků, které drží uchovány v šuplíku jako katolíci svaté obrázky. Temný hřbitov s chlapem stojícím napůl v hrobě, ruka natažena s lebkou v dlani. Druhý zas: na umrlčím katafalku ďáblův kněz souloží se svíjející se pannou, shora je přitom sledují grimasy všelijakých čertů a démonů. A co říct na obrázek zpěváka s mikrofonem ze zkřížených kostí, docela určitě lidských? Podobných obrázků obíhá mezi metallisty tolik, že by je člověk nespočítal. Z každého vychází něco přitažlivě ďábelského.
"Jdeme na věc!" konečně rozhodl Indián.
Nečekal, až kluci dopijí svá piva a vstal od stolu.
"Jenom Satan!" pronesl a šel ven.
Brzda vzepřel krígl, chvatně ho obrátil, až mu chladné pivo olízlo nos i bradu a chrstlo i na jeho džínovou bundu. Zůstanou fleky, uvědomil si trochu zděšeně. Avšak co, mám jiné starosti. Pivo už předtím zaplatil, šel tedy za Indiánem.
Indián vedl svou partu na hřbitov. Čím blíž přicházeli k území mrtvých, tím méně potkávali živých lidí, psů i koček. Park mlčení se docela výrazně rýsoval oproti nebi ovály stromových korun, hroty křížů a hranami náhrobků.
Vrata zůstala otevřená po denních návštěvách, a samozřejmě nikdo nehlídal. Indián prošel na hlavní uličku, vedoucí středem hřbitova. Brzdovi to začalo někde uvnitř vibrovat a tlouci, jako by vyplašil zvíře v těsné kleci. Ostatní kluci si to prožívali každý po svém.
Za Indiánem vykročil Zub. Mladý dělá pokroky, řekl si Brzda a následoval ho. Za Brzdou šel Vonpal. Indián počkal, až ho kluci obstoupí a zasyčel:
"Berte svíčky!"
Kluci se rozešli, každý za svým křížem. Brzda šel kousek za Indiánem a zahnul mezi hroby o jednu úzkou uličku blíž. Ku podivu neměl žádný strach, byl klidný, opustil ho i pocit všeho zlého. Prožíval jen snahu splnit cíl, který si dal. Musí vykonat přesně to, nač se v myšlenkách připravoval tak dlouho. Musí zlomit kříž. Aspoň jeden. Stačí. Jen aby ho našel. Míjel zatím jenom kamenné náhrobky s masívními kříži. S kamenem se prát Brzda nechce. Potřebuje dřevo, hmotu, která byla kdysi živá, než ji seřízli a vnutili jí svůj tvar. Potřebuji dřevěný kříž, opakoval si, dokud nenašel, co hledal. Ten příhodný kousek čněl nad skromným hrobečkem. Brzda si ani nepřečetl, komu patřil. Nijak ho to nezajímalo a taky nesměl zažnout sirku. On chtěl jenom naložit s křížem tak, jak se rozhodl. Zkusil napřed, zda svislá žerď vězí v hlíně dost bytelně. Hlína držela jako beton. Docela vyhovovalo, že kříž byl udělaný skoro na hladko, jenom taková dvě řezem zdobená prkna napříč spojená, jedno delší, druhé kratší. Brzda uchopil kříž za kratší prkno. Chvíli vyčkával, náhle zatáhl jak nejprudčeji dokázal. Dřevo dlouze zapraštělo, než se poddalo síle. Praskot zněl jako nářek.
Odlomený kříž zvedl Brzda nad hlavu okázale jako podle rituálu.
Satan vítězí, jeho andělé s ním! Já taky...
Kříž pak obrátil horním hrotem dolů a s rozmachem ho prudce zabodl do hlíny. Ještě přišlápl příčnou žerď, jako se šlape rýč, aby pronikl hlouběji.
Nedaleko zapraštělo další dřevo.
Satan vítězí!
Na temném podkladě vedlejšího náhrobku svítila povalená svíčka jako žlutá neónka. Brzda ji sebral. Mrazila, jako by ji vyhrabal odněkud ze sněhu.
O kus dál zapraštěl další kříž. To Syn láme Otcovy mříže! Přesně jako v jednom textu metallové kapely.
Přelomilo se další dřevo. Cesta ke svobodě a zmaru se uvolňuje...
Ve tmě zařinčelo rozbité sklo. Znovu to třesklo a řinčelo.
"Volové!" křikl Indián. "Ať nás nevymáknou bengo!"
Bengo, fízlové, poldíci - ti mají docela jiné trable, než hlídat mrtvé. Ale Indián má pravdu. Proč riskovat? Sklo je slyšet až příliš.
Indián rozhodl ústup. Kluci sebrali svíčky, ukryli je pod bundy a hnali se za šéfem. Ten odvedl svou partu do parku. Měl už vyhlédnuté místo u kašny. Do štěrku vyryl opačnou hvězdu. Na každý kraj cípu postavil jednoho kluka s hořící svíčkou. Sám stoupnul doprostřed. On měl přísahu už dávno za sebou, teď směl přísahy přijímat sám.
Chvíle, na kterou kluci čekali, se přiblížila. Kdyby tento den propásli, uplynul by celý rok, než by se jim naskytla další možnost.
Právo první přísahy měl Brzda. Formulku znal dávno předtím. Sevřel mrazivou svíčku v obou rukách, blikotavý plamínek prudce uhýbal větru. Nesmí zhasnout! Přísaha by nebyla úplná.
"Při symbolu Stvořitele přísahám..." stačil zašeptat, než svíčka ztemněla.
"Jeď dál!" pokynul Indián. "No tak!"
"...že od této chvíle," zhasnutá svíčka Brzdu mrzela, "budu plně věřícím našeho pána Satana a nikoho jiného!"
Pitomá svíčka! Škoda... Satan však určitě odpustí. Hlavně že jsem jeho, utvrzoval se Brzda, zatímco kluci šeptali své formulky jeden za druhým. Svíčky jim nezhasly, plamínky si chránili dlaněmi.
Po přísaze mělo dojít k setkání s pánem Satanem.
Snad každý počítal s tím, že se přiživí. Zřejmě nikdo neměl prachy. Museli se podělit o to, co kdo přinesl. Moc toho zrovna není! říkal si Brzda, když přehlédl, co kdo ukázal. Tři skleničky od dětské výživy s toluenem, pár tub korunového lepidla na gumu. Na tak slavný den hotová mizérie! Kdyby raději místo nasávání piva v Bzučáku sháněli toluen...
Při skromnosti a správném rozdělení mohl každý dostat jednu dávku na odpoutání. Brzda si namočil kapesník ze Zubovy skleničky, hned si to připlácl na nos. Zalehl do trávy, na záda. Temná obloha blikala svými světýlky, připomínalo to ohýnky na nočním hřbitově o svátku mrtvých.
Nějakou dobu čekal, snad pět minut. Zprvu slyšel jenom nezřetelný šum, potom hučení. Zesílilo to, až mu zacukalo celým skalpem. Zatím nic neviděl. Zvolna se mu začínalo modrat před očima, nějak divně do světla. Uprostřed modři to zablyštělo jako nějaký lesklý kov. Však to také byl kov. Vytvarovaný do kříže. Kříž! Normální kříž! Blyštěl se mocněji než předtím a začal růst. Zároveň sílilo hučení, přimísil se i protivný pískot. Hotový děs!
V ústech měl hrozně sladko a plno slin jako vždy. Kapesník už stačil oschnout.
