Mám ráda vyprávění příběhů, které považuji za jeden z nejmocnějších způsobů, jak učit hodnotám a otevírat dveře novým možnostem. Při čtení příběhu Andrejky jsem cítila jisté rozpaky a hledala důvod uveřejnění její výpovědi v Britských listech. Pro mě byl jediný, a to získání informace, že lze studovat na Harvardu. Ale pořád jsem nechápala důvod, proč autorka cítila potřebu svěřit se s tím, co všechno dokázala ve svém životě. Potom jsem si uvědomila, že to tak máme všichni, jenom ne každý o tom má potřebu psát, ne každý to umí a ne každý si myslí, že to stojí za publikování. Záleží na našich hodnotách, co je pro nás důležité, jakým směrem se orientujeme v každodenním životě.

A tady jsem najednou viděla životy jiných lidí, kteří musí napnout všechny svoje síly na to aby dokázali žít "normální" život, jehož naplnění je vždy individuální. "Normální" život je pro někoho jistá degradace, pro jiného celoživotní cíl.

Pracuji ve Společnosti Duha, která poskytuje služby chráněného bydlení pro dospělé osoby s mentálním postižením. Téměř rok u nás žil i pan Roman, jehož příběh si nyní můžete přečíst. Je mu třicet let a požádala jsem ho o výpověď, která může z hlediska odlišných životních podmínek a jiné životní zkušenosti vytvořit s příběhem Andrejky zajímavou konfrontaci. Uvědomila jsem si, že vůle je něco, co má šanci spojovat naše odlišnosti. Roman s uveřejněním souhlasil v přesvědčení, že jeho příběh může pomoci i ostatním lidem, dosud žijícím v ústavech sociální péče. Posuďte sami v čem se výpovědi Andrejky a pana Romana shodují a v čem jsou jiné. Tím, že do příběhu vstoupíte a budete o něm přemýšlet, otevíráte možnosti těchto lidí žít jinak, než byli nuceni do této doby žít. Na přání Romana neuveřejňuji jeho příjmení.

Romanův příběh

Chtěl bych vyprávět svůj příběh, nebyl to život jednoduchej, protože jsem se stěhoval pořád z místa na místo.

V prvním ústavu jsem byl v Bystřici, kam mě přivezli z dětského domova v deseti letech. Bystřice byl ústav sociální péče pro mentálně postižené. Tam to vypadalo hrozně. Na to nevzpomínám v dobrém. Zavřený vrata, jenom se pohybovat v areálu, zavřený jak v kriminálu. Sestry byly oblečené v sesterskym. Zavírali mě do klece. Zavírali mě za pravdu. Měl jsem pravdu, zastala se mě vychovatelka, byl jsem v kleci až do rána. Nevzpomínám na Bystřici rád, tam bych se ani nešel podívat.

Odtud mě odvezli do Černovic, na diagnostický pobyt na pozorování, jestli jsem zralej do života. Napsali mi papíry, že to není moje vina, ale je to vina toho ústavu, zaměstnanců v Bystřici. Tam mi bylo 18 let a odvezli mě do Radošova. Chtěli se mi zbavit, tak ze mě udělali zmetka a odvezli do Radošova, aby se mě zbavili.

Tam to bylo docela dobrý, ředitelka říkala, že mám na víc. V Radošově jsem byl jako chovanec, jezdil jsem na brigády, chodil do pomocné školy. Když jsem něco chtěl, třeba jednou jsem se ptal na výplatu, tak mi řekli, že ne, že nejsem způsobilej k právním úkonům.

Když jsem si chtěl stěžovat na úřadech za pravdu, tak mi řekli, to klidně můžeš, stejně ti nikdo nepomůže, protože jsi nezpůsobilej.

Tak jsem pak psal dopisy na úřady a tajně jsem je posílal. Na paní hlavní vedoucí vrchní, že se k nám chovají neslušně, kradou nám jídlo. Nechal jsem to podepsat od chytrejch kluků. Podporovala mě jedna vychovatelka. Přijela vrchní z úřadu a udělala inspekci, dopadlo to tak, že ředitele vyhodili a nastoupila paní ředitelka a ta mi pomohla. Řekla, jestli bych nechtěl do ústavu, kde jsou dospělí a tam si zažádat o občanku.

Odvezli mě do Liblína do domova důchodců. Tam to bylo taky otřesný, tam když jsem se ozval za pravdu, tak jsme vždycky byli špatný a ředitelka mě vždycky poslala, aby mi píchli injekci. Ještě v tom Radošově mě pětkrát poslali do Dobřan. Taky za pravdu.Ta pravda, nevím jak bych to řekl. Tam byli kluci a jeden zbil jednoho vychovatele a přišel ředitel, myslel že jsem ho zbil já. Nebyla to pravda. Tak mě odvezli.

Já jsem jednomu vychovateli dal taky facku, protože na mě řval jak hysterka a já mu říkal proč na mě řvete, neřvete a on pořád řval, tak jsem mu jednu vrazil. A hned mě za to odvezli na psychiatrii a dali mi injekci. Tam jsem šel na třináctku, tam to bylo hrozný, to si nikdo nedovede představit. Mříže, podělaný záchody, tam se i jí v jedný místnosti.

Tam jednou tejdně byla vizita na sále a druhý týden pro samotného. Přes týden mi dávali léky, abych byl klidnej. Pokoje po dvaceti lidech. Tam byly velký samotky s těžkýma dveřema. Na zemi bez deky , kýbl na čůrání, tam tě zavřou. Vycházky dostaneš po měsíci podle toho jak se chováš. Otamtud jsem se dostal vždycky tak, že jsem pomáhal sestrám a byl jsem hodnej a respektoval co jsem měl.

V Liblíně jsem si zažádal o občanku. To už jsem uměl číst a psát, bylo mi 28 let. Napsal jsem dopis na okresní soud v Rokycanech, nikdo mi nepomáhal. Pak mi přišlo usnesení, to mi dali už soudního znalce. Ten přišel do Liblína, dělal jsem testy, ten to poslal do Rokycan na soud no a pak jsem čekal na rozhodnutí, rozsudek jménem České republiky o tom, kdy se mám dostavit na soud o rozhodnutí k právním úkonům. No a tam jsem dostal rozhodnutí o omezení k právním úkonům, což bylo lepší, protože před tím jsem byl úplně zbaven způsobilosti.

Tam jsem si dal žádost do Mirošova, to byla jenom výměna, dva šli do Liblína já do Mirošova.To byl domov důchodců a ústav pro lidi s mentálním postižením. Tam jsem žil dobře, tam mi pomohli. Pracoval jsem i se strojem. Tam mi říkal ředitel, že jsem mladej na ústav, že to je pro horší lidi. A že bych s tím měl něco dělat a žít jako normální člověk. Tam jsem zažádal o plnou způsobilost. Vzal jsem kolo a jel do Rokycan vyřídit si plnou způsobilost k právním úkonům. A zase jsem čekal na rozhodnutí. To trvalo další rok.

Já jsem se rozhodl sám, že nechci být do konce života v ústavu. Tak jsem si řekl půjdu pryč, protože docílim toho v životě víc. Tak jsem se začal shánět po nějakých orgnizacích, kde začnu od začátku. V tý době jsem musel jít někam kde se to naučím, kdo mi k tomu dá nějakou radu.

Viděl jsem Duhu v televizi a v časopise. Tak jsem zavolal na informace, zjistil si číslo a zavolal. Domluvil jsem si návštěvu i s Irenou. Řekl jsem, že to je moje přítelkyně a že tam chci s ní bydlet. Irenu jsem znal už z Radošova a bylo na jejím rozhodnutí zda půjde se mnou do života. Ona bydlela v té době v ústavu sociální péče v Mariánské. Rozhodla se, že do toho života se mnou taky půjde a že má taky na víc a že není potřeba, aby byla v ústavu. Ty holky který tam s ní bydlely jí to záviděly. Taky by na to měly, jít do života.

Dostali jsme se do organizace Duha a tady jsme začínali od samého začátku. Spoustu věcí jsme se tady naučili, naučili jsme se bydlet mezi lidma, chodit do práce včas, naučili jsme se jednat. Dokonce jsem se dostal i na ministerstvo práce, kde jsem povídal o svém životě, jak ten život od samého začátku byl. Tak v Duze jsem to dotáh dokonce ke způsobilosti k právním úkonům. Takže mi dali plnou způsobilost k právním úkonům, takže si můžu vyřizovat všechno co je v mých silách. Z Duhy jsme odešli, protože jsme si chtěli rozhodovat sami o svým životě, ale život nám hubu nafackoval. Dneska si už dáváme na všechno bacha, jednáme už ne zbrkle, ale s rozumem. Však on nás život naučí a naučí každýho. Když ten člověk bude chtít. Nafackoval nám, protože jsme se stěhovali z místa na místo, lidi nás okradli, policie nám pomohla, aby nám aspoň vrátili doklady. Irenu jsem musel na dva měsíce dát zpátky na Mariánskou do ústavu, já jsem bydlel dva měsíce v Naději, protože jsme neměli kde bydlet. Když si na to vzpomenu, tak mi je z toho úplně špatně. Teď když přijdu domů, tak se tomu můžu vysmát. Taky jsme jednou spali v Rokycanech venku v zimě. Hroznej život. Z Naděje jsem šel shánět do K.Varů ubytovnu, aby se mohla Irena ke mně vrátit.

Život pokračoval dál, jezdil jsem z Varů do Prahy. Kde jsem si zažádal o byt. S pomocí Duhy a paní Pilátové jsem získal byt. Sociální byt. O něco jsem zestárl od té doby. Od 4.7.2001 jenom furt dávám dokupy byt až mi z toho roste hlava. V dobrým smyslu. Zadarmo nedá nikdo ani ň. I jídelní stůl už máme doma.

V září jsme měli svatbu s mojí ženou Irenou a 16.2.2002 se nám narodilo malé miminko Daneček. Moje žena, když byla těhotná, nám vyhrožovali, že nám dítě seberou, že to nezvládnem, že se o dítě nepostaráme a já jsem musel udělat zákrok a jet se ženou k psychiatričce, aby na nás udělala posudek. Chtěli vyjádření z Duhy, od soc. prac. z Bulovky, moje žena musela projít psycholožkou, psychiatrem na Bulovce, Střep taky psal vyjádření o tom, že nám pomáhají. Moje žena i při porodu říkala, že se bojí, že nám to dítě vemou, musel jsem ji uklidňovat, že na to nemají právo. Teprve nám má přijít dopis ze soudu, rozhodnutí o tom, jak se staráme o malýho a tam se to má ukončit o tom, kdo nás bude kontrolovat.

Na závěr bych řekl, že život byl pes, ale když člověk chce, tak se z toho vypráskal, ale musí člověk chtít a musí se do toho obout. O tom je ten život a život jde dál.Dítě chceme připravit pěkně do života. Žena se pěkně stará o miminko, ta zásluha je veliká. Mám v ní velkou oporu. Chtěl bych, aby byl z Daniela genius. Chtěl bych, aby měl víc než já a moje žena. Aby byl vyučenej. Neexistuje aby šel do ústavu už z toho důvodu, že jsme tam museli být my,p rodiče. Za dítě se budu prát, když mu bude někdo ubližovat.

Na Vaše reakce jsem zvědavej. Napište.