UKÁZKA Z KNIHY
24. 11. 2010 / Miloš Pick
Miloš Pick:
Naděje se vzdát neumím, nakladatelství DOPLNĚK, Brno 2010, 128 stran, ISBN 978-80-7239-248-3
Zatímco historici zabývající se druhou světovou válkou pracují
nejraději a také nejčastěji se strohými, ověřenými fakty, pamětníci
události naplňují vzpomínkami na konkrétní lidi a jejich osudy, na
konkrétní místa, která jsou s jejich vzpomínkami neoddělitelně spjata.
Mnohé události, které si uložili do své paměti, jsou však spojeny
s takovými skutečnostmi, že musí uplynout dostatek času, aby překonali
traumata a psychologické bariéry, které jim brání v tom, aby
o nich hovořili, aby vzpomínali. Týká se to v prvé řadě těch, kteří
stejně jako Miloš Pick zažili a přežili holocaust.
Jaroslava Milotová
Odjížděl jsem v dobytčím vagoně --- 50 lidí na vagon --- spolu
s Frantou Grausem. Byli jsme formováni jako pracovní transport
mužů od 16 do 55 let. Dělali kolem toho propagandu, že nejedeme
na východ, ale někam do Berlína uklízet trosky po bombardování.
To se zdálo být věrohodné, protože tam už skutečně bylo asi dvousetčlenné
komando z Terezína někde na takzvaném barackenbau
(výstavbě baráků). Věděli jsme, že na východě je to v každém případě
špatné. Proto jsme doufali, že nejedeme na východ. Jenže když
jel vlak tři dny a tři noci pořád na východ a ne na sever, tak jsme
pochopili, že je zle.