Nejopravdovější forma úcty

23. 11. 2010 / John Michael Greer

Myslím, že právě teď jsme uprostřed takového procesu. Poslední titulky zmiňovaly události, jež by většina lidí přednedávnem považovala za kataklyzmatické. Jen tak pro začátek, cena ropy se pohybuje kolem hodnoty 80 dolarů za barel, Mezinárodní energetická agentura teď připustila, že k ropnému zlomu došlo v roce 2006, Spojené státy otevřeně platí své dluhy prostřednictvím tiskařského lisu a ceny zemědělských komodit vyskakují pod tlakem stále nestabilnějšího klimatu a desintegrujícího se globálního ekonomického systému na bezprecedentní úroveň.

Pokud bych scénář pro rok 2010 obsahující tyto detaily prezentoval před deseti lety, většina lidí, kteří by ho četli, by mě odmítla coby radikálního proroka zkázy. Ale přece jsme právě zde, a přinejmenším většina z nás v Americe věnuje více pozornosti nadcházejícím svátkům než zrychlujícímu se rozkladu jediného světa, jaký většina z nás poznala, a rapidnímu nástupu budoucnosti, kterou velká většina z nás nepochybně shledá velmi nežádoucí.

Přesto je to normální. Lidská mysl nedosahuje pohotově rozsáhlých časových perspektiv; vyžaduje to značné studium a praxi, máme-li dospět k vnitřnímu stavu, v němž se mysl svobodně odpoutává od tyranie každodenního života a dospívá k času plynoucímu ve velkém měřítku. Tento vnitřní stav byl možností existující po velmi dlouhou dobu; abych jmenoval jen jeden příklad z minulosti, mayští itz'atobové byli dokonale s to aplikovat své znalosti z observační astronomie na čas plynoucí zde na zemi, a představit si minulost sahající zpátky za dost působivá období i budoucnost přesahující tisíciletí až za bod zvratu bak'tun v roce 2012, který v těchto dnech přitahuje tolik nezasloužené pozornosti. Pochybuji, že by dosažení zmíněných perspektiv bylo tehdy snadné; jistě není snadné ani pro většinu dnešních lidí; má však klíčový význam pro tento příspěvek, jenž se zaměřuje na jeden ze způsobů, jak se mohou zelení čarodějové účastnit procesu evoluce.

Používám tohoto výrazu s velkou mírou nejistoty. Možná existovaly jiné pojmy stejně silně zatížené mýtem, nedorozuměním, ideologickou statičností a naprosto nefalšovanou blbostí, ale zrovna v tuto chvíli si žádný nevybavuji. Posedlost naší kultury utopickou budoucností proměnila Darwinovo prosté a elegantní nahlédnutí v badmintonový míček vrhaný tam a zase nazpět záplavou nešikovně ovládaných intelektuálních raket; věřící církve Pokroku ho ztotožňují s pojetím budoucnosti jako nekonečného zlepšování, příznivci apokalypsy s ním zacházejí jako s jednoznačným popřením jejich víry v budoucnost, v níž každý, kdo s nimi nesouhlasí, skončí přejetý na dálnici historie, a velmi mnoho lidí, kteří nepatří ani do jednoho z obou táborů, vypadá, jako by úplně ztratilo ze zřetele fakt, že darwinismus má vůbec nějaký smysl.

Mým oblíbeným příkladem je dosud žena, která zdvihla ruku na konci mé přednášky v malém a velmi liberálním městečku na západním pobřeží a řekla: "Ale nemyslíte si, že děti jsou o tolik vyvinutější než dospělí?" Vyžádalo si to z mojí strany několik bezradných otázek, než jsem zjistil, že výrazem "vyvinutější" myslela "roztomilé", z čehož jsem vyvodil, že v poslední době s dětmi mnoho času nestrávila. Když jsem navrhl, že by mohla zvážit přečtení Darwinova Původu druhů, než znova použije výrazu "evoluce", vypadala zděšeně a zeptala se "Opravdu musím?"

Bezpochyby. Skutečně si nemyslím, že zacházím příliš daleko, když žádám čtenáře - zejména ty zapojené do projektu Zeleného kouzelnictví - a se řídili stejnou radou. Darwin byl více než schopným spisovatelem; jeho Cesta lodi Beagle se počítá ke klasice cestopisné literatury; jeho vědecké práce jsou napsány diskursivnějším a formálnějším stylem než moderní obdoby, a je třeba si na to trošku zvyknout, přinejmenším u lidí - řekl bych, že je to dnes většina - kteří obvykle nečtou knihy starší než oni sami. O původu druhů není příliš tlustá kniha. Dá se přečíst za pár večerů, a stojí za to investovat tolik času do sledování základů dnešní biologie a ekologie položených jednou z velkých hlav moderního světa.

Ja samozřejmě pravda, že jak se od Darwinových časů hromadily další důkazy, některé z detailů jeho teorie bylo třeba změnit. To ale nedělá z knihy O původu druhů méně hodnotné čtení. Ve skutečnosti je v ní toho dost k poučení, pokud zacházíme s teorií evoluce jako s příkladem procesu, který sama popisuje: Intelektuální mutace spuštěná Darwinovou prací vyvolala záplavu variací, které byly poté vybírány selektivními tlaky dalšího výzkumu. Jak upozornil Thomas Kuhn ve Struktuře vědeckých revolucí, týž proces lze vysledovat v celé intelektuální historii - jeden příklad mezi mnohými, že evoluce, ve významu podobném tomu, jaký slovu dal Darwin, je hlavní vlastností všech komplexních systémů.

Jedním z těchto komplexních systémů je ten, o němž jsme hovořili v posledním zhruba tuctu příspěvků - organická potravinová zahrada na zadním dvorku. Jednou z prvních a nejhlavnějších věcí, které je si třeba o tomto systému zapamatovat, je, že jde o ekosystém jako každý jiný; tak jako mnoho ekosystémů je primárně formován aktivitami jediného druhu, jímž je v tomto případě ten náš. Poslední bod se občas přehání až ve tvrzení, že zahrada je jaksi izolována od přírody nebo plně podřízena lidské vůli, což je nesmysl; to by mohlo platit, pokud byste pěstovali své rostliny ve sterilním růstovém médiu odděleném od zbytku světa - což by byl špatný nápad takřka za každých podmínek, a zejména ve věku klesající dostupnosti energie a zdrojů.

Vhodnější způsob jak uvažovat o zahradě je spíše přirovnat ji k těm východoafrickým lesům, které jsou primárně utvářeny přítomností a činnostmi slonů, nebo k severoamerickým prériím pokrytým vysokou travou, které obdržely základní ekologický náraz od dopadajících kopyt bizonů. Žádné ohraničení tyto ekosystémy nedělí od zbytku přírody; nespočet organismů se vyvíjí způsoby, které využívají výhod příležitostí otevřených dominantním druhem, jenž se také spoluvyvíjí tak, aby benefitoval, nebo přinejmenším aby nedoplácel na přítomnost dalších druhů v ekosystému. Není to jediný způsob fungování ekosystému - existují spousty ekosystémů, které nemají jediný dominantní druh - ale je dost obvyklý a často vysoce úspěšný.

To je to, čím je zahrada, pokud je obhospodařována v harmonii s místním prostředím a přírodními cykly; není na ní vůbec nic specificky lidského. Jediným trumfem je, že lidské bytosti zvládly trik předávání chování učením spíše než pomocí instinktu, pokud to je možné, a řada našich modelů chování - v zahradě i mimo ni - tak může být měněna mnohem rychleji, než by dovolilo glaciální tempo přírodního výběru. V tom je veliká přednost našeho druhu, a je to také naše největší slabina; v praxi to znamená, že stinnou stránku představuje nemožnost dosáhnout jistoty o tom, jak dobře je naše naučené chování uzpůsobeno požadavkům prostředí, zatímco světlou stránku představuje fakt, že pokud jsme vůči přírodě pozorní, můžeme si zvolit vhodné chování v malém zlomku času, který by vyžadoval vznik téhož na základě instinktu potvrzeného přírodním výběrem.

Takto vypadá zahrada, nebo spíše takto vypadá zahradničení. Lidské bytosti byly ve většině prostředí dominantním druhem od té doby, co jsme se rozšířili z Afriky, po většinu času z celého toho milionu let; navzdory módním tvrzením o opaku také úspěšné lovecko-sběračské společnosti řídily svá prostředí, užívaly oheň a řadu dalších metod k podpoře přírodní produkce potravin a oslabování kompetice jiných živých bytostí. Proměna lovecko-sběračských ekonomik ve kmenově zahradnické se nevyznačovala přechodem od blažené závislosti na štědrosti přírody k brutální manipulaci země, ale spíše proměnou jednoho režimu ekologického managementu v jiný, sofistikovanější. Klíčem k tomu druhému nebylo pěstování rostlin tam, kde přirozeně nerostly - archeologické důkazy svědčí o tom, že to se dělo již v paleolitu - ale převzetí uvědomělé role ve výšezmíněném procesu koevoluce. Místo sbírání semen divokých rostlin a jejich rozhazování na nových plochách, jak to dělají mnohé lovecko-sběračské kultury, lidé začali vybírat semena, která měla žádoucí vlastnosti, a pěstovat nové odrůdy rostlin k vlastnímu použití.

Odrazuje vás to? Pokud schraňujete semena vlastní zeleniny a znovu je vyséváte na své zahradě, už to děláte. Ta semena, která v podmínkách vaší zahrady dost dobře neprospívají, aby produkovala rostliny dost zdravé k samostatnému plození semen, jsou odstraněna z genetické banky obvyklým způsobem; pokud máte rozumu aspoň co se za nehet vejde, schraňujete semena z nejzdravějších a nejproduktivnějších rostlin, což znamená, že se stáváte agentem přírodního výběru, upravujete hřiště ve prospěch nejživotaschopnějších variací vskutku darwinovským způsobem.

Je to tak jednoduché. Jak jsem uvedl v posledním příspěvku, schraňování semen může být o dost komplikovanější, než jak na první pohled vypadá. Šlechtění nových odrůd rostlin je naproti tomu o dost jednodušší, než jak vypadá; jakmile jste zvládli detaily schraňování semen, vše co potřebujete je dávat pozor, a jste na správné cestě. Nevytvoříte nový druh, protože nemáte milion let, abyste na něm pracovali, ale můžete určitě přispět ke genetické diverzitě a regionální přiměřenosti druhů, které už máte.

To lze stejně tak dobře provádět s trvalkami, a také se zvířaty. Obojí má své zvláštnosti. Šlechtění vytrvalých rostlin je obecně pomalý proces, ačkoliv to záleží na příslušné rostlině - pokud zasadíte například chřest, normálně musíte čekat na třetí sezónu poté, abyste sklidili výhonky a zjistili, jak chutnají, takže šlechtit lepší chřest není projekt, který by umožňoval věci uspěchat. Zvířata - přinejmenším ta malá a jedlá, jež na zahrádce dávají smysl - se množí každoročně, a tak vytvořit vlastní plemeno je jistě možné; musíte se naučit něco o genetice, ale protože většina vašich králíků se dostane na jídelní lístek předtím, než se rozmnoží, máte spoustu příležitostí vybrat ty vlastnosti, které si přejete rozvinout, a vyloučit (a předložit k večeři) ty, jež si nepřejete.

Pokud se rozhodnete věnovat tomuto odvětví Zeleného kouzelnictví jakkoliv jinak než na té nejjednodušší úrovni, kniha O původu druhů se stane jedním z vašich lepších zdrojů. Stejně jako kdekoliv jinde v projektu Zeleného kouzelnictví je klíčem k úspěchu zjistit, jak postupuje příroda, a bezostyšně ji okopírovat. Jestliže mezi lidmi se napodobování považuje za nejopravdovější formu lichocení, myslím si, že pokud jde o přírodu, napodobování může být prostě nejopravdovější formou úcty; jinak řečeno, právě učit se přírodním způsobům a adoptovat je jako základnu pro vlastní záměry představuje způsob, jak lépe prospět současně sobě i přírodě.

Článek v angličtině: ZDE