Ať rozhodne plebiscit

Už zase se debatuje o zákonnosti stávky

23. 11. 2010 / Stanislav A. Hošek

O stávkování totiž hovoří v našem právním řádu pouze dvě legislativní normy. Vyjma kupříkladu dvou dalších, jež upřesňují výčet profesí, jimž je zákonem stávkování zakázáno. Kupříkladu vyhláška o báňské záchranářské službě. Základními normami jsou stařičký Zákon o kolektivním vyjednávání č. 2/1991Sb. a jen o málo mladší Listina základních práv a svobod z 16. prosince 1992. V prvém i po novelizačních škrtech je stávkování upraveno hned v deseti §§ od čísla 17 až po 26. Paragraf č. 20 pak přesně vyjmenovává, hned jedenáct situací, kdy je stávka nezákonná. Jenže. Hned úvodní věta tohoto paragrafu říká, cituji: "Nezákonná podle tohoto zákona je stávka...," konec citace. Jinými slovy, tento zákon se nevyslovuje k zákonnosti stávek vyhlášených z jiných důvodů než je kolektivní vyjednávání.

V Listině se o stávkování píše pouze v Čl. 27 (4). Jinými slovy Ústava naší země hovoří o stávce v jediné větě, která zní, cituji: "Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů", konec citace. Z čehož mimo jiné plyne, že stávky v ČR jsou nejméně dvojího druhu. Právně neošetřené a právním řádem chráněné.

Za celých, dlouhých dvacet let se žádná poslanecká sněmovna ani vláda neobtěžovaly kodifikovat právo na stávku za jiných situací, než při kolektivním vyjednávání. Jen v prvých letech se ještě vedly okrajové diskuse o speciálním zákonu o stávkách, který však nikdy nenašel naplnění. Pozdější život ukazoval, že takový stav vyhovuje jak vládě, tak odborům. Jedna strana cítila možnost stávkovat i z jiných důvodů než při jednání o kolektivní smlouvě a druhá strana využívala jisté nejasnosti k politické možnosti každou jinou stávku denuncovat. Pouze praxe soudů pak několikrát ukázala, že stávka mimo kolektivní vyjednávání není protizákonná, tedy nějak právně sankcionovatelná, i když ji žádný speciální zákon nekodifikuje jako právním řádem chráněnou.

Na tomto místě si dovoluji pouze dvě krátké připomínky. Duch našeho právního řádu a Ústava hned v několika článcích potvrzuje, že co není výslovně zakázáno, je povoleno. Žádná stávka z tohoto principu nemůže být proto nelegální, jelikož si ji nedovoluje žádný zákon zakázat. Rovněž evropská tradice dvou staletí stávek je tak silná, že zákaz kolektivního práva stávkovat, jako legálního odporu veřejnosti vůči moci, by naše vláda před mezinárodními soudy neustála.

Od počátků tvorby polistopadového právního řádu se tedy vedou debaty kolem stávkování. Jelikož základní zákony našeho právního řádu vznikaly ještě v době živé paměti na politickou změnu v listopadu 1989, nenašel se tehdy logicky nikdo, kdo by se odvážil prosazovat zákaz stávkování z jiných důvodů, především pak z politických. Vždyť tehdy si všichni občané až příliš živě uvědomovali, jak se nová politická garnitura dostala k moci. Že to bylo především zásluhou generální stávky . Teprve tehdy si i vůdci KSČ připustili, že lidé už jejich vládu nechtějí. Mimo jiné, pro mne osobně to byl nejvyšší důkaz skutečné demokratičnosti KSČ. Nebránila svou moc násilím a předala ji v momentě, kdy uznala viditelnou vůli a rozhodnutí "lidu", kterého se po celou dobu své nadvlády dovolávala.

Od vzniku ČR se v naší zemi ukazuje, že kolektivní práva jsou novou mocí stále méně uznávána a proto omezována. V současné době je už v naší zemi politické klíma dokonce takové, že pod standartami individuálních svobod se kolektivní práva veřejně označují za útlak svobodných jedinců. Konstatuji, že pro současné mocné je již ve společnosti připravena duchovní atmosféra, kterou by dnešní pohodlná většina v parlamentu mohla využít k dalším zásadním omezením kolektivních práv, konkrétně práva na stávku. Projevy premiéra o připravované prosincové stávce jsou proto v mých očích jiné kvality, než všechna předešlá protiodborářská vystoupení minulých vládců či jejich obslužné elity. Ctím v nich "jochismus".

Kategoricky odmítám, aby eventuelní právní normu upravující jeden ze zásadních vztahů dočasných person moci a jejího "věčného" suverénního zdroje (lidu), měla právo upravovat sebedemokratičtěji vyagregovaná skupina dočasných zastupitelů zmanipulované vůle veřejnosti. Zvláště při tak nízké účasti jejího zvolení. Jsem přesvědčen, že právě pro zákony tohoto druhu je vláda povinna vyhlašovat plebiscit. A pokud tak neučiní, je oprávněním nárokem veřejnosti, vynutit si o tomto problému všelidové referendum. Když už nám byla vnucena Ústava, nenechejme si ji demontovat libovůlí svobodou omámených, i když třeba nejvlivnějších jedinců ve státě. V této zemi je dost lidí, kteří vědí o lepší demokracii, než je současná v ČR, navíc prokazatelně horší, než byla i ta, o níž svůj bonmot řekl Churchill. Ať již aktivisté kvalitnější demokracie hovoř o přímé, polopřímé, či jiné, je každá její podoba reálně vyšším typem demokracie, než kterou nám polistopadová moc celá dvě desetiletí předvádí. Zvyšující se pokleslost reálné demokracie u nás je pro mne důvodem, abych tvrdil, že jsou zákony, které by už neměly být platné, bez nejvyšší ratifikace, tedy bez schválení plebiscitem.

Vytisknout