UKÁZKA Z KNIHY

"Naděje se vzdát neumím": Osvětim

24. 11. 2010 / Miloš Pick

Poslední noc již k ránu, někdy ve čtyři v pět hodin, bylo už z dálky vidět oheň šlehající z komínů krematorií, kilometry plotů z ostnatého drátu osvětlených reflektory a strážní věže. I bez bližšího vysvětlení jsme pochopili, o co asi běží. Franta Graus nás uklidňoval. "I z takovýchhle lágrů se už lidi vrátili." I když se to nakonec potvrdilo, tehdy to ještě nemohl ani tušit --- ale bylo to hezké pohlazení na duši.

Na rampě do vagonů okamžitě vtrhlo komando Kanada, které vyklízelo vagony, takže i těch 50 kg věcí, které jsme měli, zůstalo ve vagoně jako úlovek skladišť a zčásti i bohatého vyklízecího komanda. Byli jsme pojištěni tím, že každý měl na sobě dva obleky, dvoje prádlo a to bylo jediné, co nám zatím zůstalo.

Shromáždili nás na rampě a tady se podařilo Gertu Körblovi, který vedl ilegální levicovou skupinu, jež se vytvořila uvnitř Hechaluku, okamžitě navázat spojení. Snad někdo z toho komanda mu řekl, o co jde. Když se řadil pětistup, prodral se až dopředu, až ke stolu s reflektory --- nevím, jak to udělal --- a teď, jako by tam nebyly ty šlehající komíny krematorií, jako kdyby kolem nepraskaly pro výstrahu dávky samopalů, jako kdyby tam neměli štěkající vlčáky, kteří se vzpínali na řetězech, jako kdyby esesáci neřvali, jako by se ho tohle netýkalo, šel proti proudu, doslova jako učitelka mateřské školy obejmul každý pětistup a každého instruoval: "Miloši, všechno pod šestnáct a nad padesát jde do plynu, hlas se nejmíň přes osmnáct let a nejlíp nějaké černé, kovácké řemeslo, už vybírají alespoň část lidí do jiných lágrů na práci." Takhle šel od pětice k pětici až do konce. Nevím, kolik lidí takhle zachránil, ale byli jsme strachy podělaní až za ušima a on to na té rampě takhle klidně prošel proti proudu. Sám nepřežil --- nejprve šel do Kauferingu, pobočného lágru Dachau, a skončil v lágru podzemní fabriky "Richard" v Litoměřicích (pobočného lágru Flossenbürgu).

A pak jsme přišli na řadu. Přede mnou šel Zdeněk Kárný. Nebyl to zvláštní atlet, ale dělal v Terezíně v pekárně, takže přece jen statný byl a šel doleva, na tu špatnou stranu. Tak jsem si řekl: "No pozdravpánbu, to je ztracené, proti němu takový věchýtek jako já nemá šanci, ale nevzdám to." Vždycky při selekci jsme byli svlečeni do pasu, oblečení jsme měli přehozené přes ruku, kalhoty stažené pod kolena, aby nás viděli, a připadal jsem si jako Jeníček s Mařenkou z Perníkové chaloupky, když je ježibaba osahávala, jestli už jsou dost vykrmení a zralí na pekáč, jenže tady to bylo naopak, jestli už jsme dost tencí do komína. Se vší energií, kterou jsem ze sebe dokázal vymačkat, jsem podle Gertova návodu zařval: "Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser." Kamarádi by se mi dodnes chechtali: takový nešika ze sebe dělal zámečníka. Stačilo mi sáhnout do kapsy, kde jsem měl protektorátní legitimaci, aby viděli, že nejsem zámečník, ale student a že mi není dvacet, ale osmnáct. Až mnohem později jsem pochopil, jaký jsem byl amatér, že zatímco já jsem takhle hrál o sebe poprvé v životě, Mengele měl denně před sebou tisíce lidí a tohle se mu tam snažil zahrát každý. Co jsem měl síly, jsem se mu snažil koukat do očí a viděl jsem v nich posměch, který říkal: "Lžeš mi, jako všichni." Chviličku jsme takhle zápasili, už se mu ta dirigentská hůlka začala o pět centimetrů naklánět doleva, ale pak, když jsem očima neuhnul, tak mu přece jen v nich něco spíš pobaveně blýsklo a mávnul na tu dobrou, pravou stranu, esesáci úkrokem rozevřeli mezi sebou uličku a já jsem se zařadil do tvořícího se pětistupu. Teprve potom mi bylo na blití, když jsem si uvědomil, kolik centimetrů té hůlce scházelo k tomu, aby to dopadlo špatně. Když jsme došli do "sauny", jak se tam říkalo sprchám, byla tam černá tabulka jako na jatkách, kolik bylo přijato kusů, ne "Mensch", ne "Mann", ale od té doby už vždycky jenom "Stück", "Heftling" či "Nummer" nebo "Jude". Pokud si pamatuji, bylo tam křídou napsáno tisíc šest set dvacet "Stück", přestože jsme byli vybráni jako pracovní transport dva a půl tisíce mužů od šestnácti do pětapadesáti, takže vlastně už sestaveni podle hledisek selekce. Přesto už třetina neprošla ani při první selekci.

Oblečení, které jsme měli z cesty dosud na sobě, zůstalo na podlaze v "sauně", kde ho po našem svlečení bylo nastláno až po kolena. Nechali nám z něj jen boty, případně brýle, a oblékli nás do trestaneckého lágrového oblečení. Od té doby jsme byli v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) v sektoru E, kterému se říkalo Cikánský lágr, protože prý odtamtud šly předtím do plynu desetitisíce cikánů. Tak od té doby jsou to moji bratři.

Dřevěné baráky bez oken, kterým se říkalo bloky, byly snad bývalé koňské stáje rakousko-uherské armády. Na blocích, pokud měly vybavení kavalců, to bylo tak nanejvýš pro 200--300 lidí. Ale my jsme byli na blocích bez kavalců a bylo nás tam asi 700, takže když jsme se na noc položili na podlahu, tak když se jeden převalil, převalovalo se všech těch 700 lidí a bylo to k umačkání. První noc ve vedlejším bloku několik vězňů zešílelo, vylezli na střechu a tam je kápové umlátili.

Asi dvakrát třikrát nás přemisťovali, až jsme se dostali na blok, kde na nás dva dny po sobě nevyšla brynda, které se říkalo polévka. Pětice hodnostářů, kteří veleli bloku --- blockältester, kápové a štubndiensti --- když už měli v kalfasu jen asi třetinu, v které zůstala troška něčeho hustšího na dně, tak už si to nechali pro sebe. Těch 600--700 lidí stálo každý den ve frontě, ale oni té bryndy vydali jen dvě třetiny. Když došlo až k tomu, co si chtěli nechat, tak kápo sběračkou nabral tu vařící bryndu, chrstnul ji nejbližšímu vězni do obličeje, zařval, že se tlačí, že není pořádek ve frontě, a hodnostáři popadli kalfas se zbytkem polévky a odnesli si ho. Takhle na nás už dvakrát nevyšlo.

Bylo to brzy po příchodu, takže už tři dny na cestě jsme nejedli a teď další dva dny. Nevím už, jestli jsme mezitím přece jen něco dostali nebo ne, ale prostě už se to vleklo několik dní bez sousta. Bylo nás tam ze stranické terezínské organizace pohromadě devět: bratři Jindřich a Bedřich Staňkovi, Pavel Wetzler, Milan Weiner, Piži (Bedřich) Weiner, Jožka Wallerstein, Karčí (Karel) Weinstein, Walter Langendorf a já, byla nás devítka v partě, kteří jsme drželi pevně spolu, ale zatím jsme byli bezmocní. Za bratry Staňkovými přišel asi třetí den jejich známý, Šimon Lebovič, který řekl: "Tohle si přece nenecháme líbit, to by si v Terezíně nikdo nedovolil --- jdu jim vynadat." Piži se potom dohodl s nějakým známým, který nás vyzval k akci: "Jestli nás má někdo oddělat, tak to budou esesáci, ale přece tu nechcípnem jen proto, že nás oddělali vězni. Zítra nepůjdeme do fronty, postavíme se vedle fronty, a jestli zas kápo chrstne tu bryndu vězňovi do obličeje a dá mu facku, tak já mu ji vrátím a vy se mě musíte zastat." A další den to samozřejmě kápové udělali zas. Ten spoluvězeň ale stál připravený vedle fronty a kápovi, když zase vychrstl bryndu na jednoho vězně ve frontě, dal takovou facku, jakých jsem viděl v životě málo. Byla tak silná, až kápo udělal přemet. Nebyl na to připravený a překvapilo ho to. Čtveřice hodnostářů --- štubndiensti a kápové --- okamžitě vyrazila proti tomu vězni, který tu facku uštědřil, ale nás devět bylo připravených mimo frontu za ním a vztáhli jsme taky ruce a něco jsme taky vykřikli a za námi se začaly okamžitě houfovat desítky dalších vězňů. Teď hodnostáři pochopili, že jich je jen pět a nás sedm stovek, že by šel sice asi rychle celý blok do plynu, ale oni by to taky nepřežili. Nastalo vyjednávání, lekli se. Určili jsme si --- už nevím, zda to vyjednal Piži nebo Jindra --- Pavla Reinera, řezníka z Plzně, který byl v Terezíně taky kuchařem. Ten stál od dalšího dne vždycky u kotlů s výdejem a stačilo, aby na kápa mrknul, a ten už zuřivě a poctivě míchal zezdola.

Najednou byla v našem bloku oáza --- byl tam úplně jiný režim. Stačilo k tomu přitom tak málo, aby jeden pravý chlap v pravou chvíli nastavil prsa. Byl tam taky jako kápo nějaký Maďar, říkali, že je to dětský lékař z Budapešti. Měl předtím dvoumetrovou sukovici, pořád řval a někoho bil, a i ten byl najednou jako ovečka. I nadále se každé ráno ze zadního kumbálu bloku musely vynášet kádě s výkaly, protože v noci jsme nesměli chodit na latrínu. Už se ale nestalo, aby vedle kádí ležela i mrtvola nešťastníka, kterého do rána ubili. Těch pár týdnů, než jsme pak šli do jiného lágru, nepadla už uvnitř bloku ani facka. Nepočítám tu, kterou přece jen dostal Lebovič večer onoho dne, kdy jsme se kápům postavili. Dozvěděl jsem se to až nedávno, když tu byl Lebovič na návštěvě z Izraele. Facku mu ale dal ve svém kumbálu blockältester se slovem "erledigt" (vyřízeno), což byl vlastně osvobozující rozsudek a příkaz čtyřem ostatním hodnostářům (kápům a štubndienstům), kteří chtěli Leboviče oddělat, aby ho už nechali na pokoji.

Ten režim velkozabíjení ale běžel dál, komíny kouřily dál, selekce, na kterých se vybíralo do plynu, běžely dál, to jsme zastavit nemohli. Na selekce jsme museli vždy znovu nastupovat, už ani nevím jak často. Tyhle další selekce byly proti té první, která byla na rampě hned při příchodu, o to horší, že každý už věděl, co mu hrozí. Když se při nich z původního pětistupu selekcí vytvářely nové dva --- jeden, který odpochoduje na tu "dobrou", a druhý, na tu "špatnou" stranu --- vždy z toho "špatného" pětistupu vyrazilo několik zoufalců, kteří se pokoušeli přeběhnout do toho "dobrého". Většinou je esesáci stačili chytnout, ještě než urazili těch pár desítek metrů. Když se však některým --- jednomu či dvěma --- přece jen podařilo vmáčknout se do toho "dobrého" pětistupu, esesáci se nenamáhali hledat, kdo to byl. Jen stejný počet "kusů" musel zpátky na tu špatnou stranu. Takže ani ten, kdo před chvílí selekcí prošel, neměl ještě vyhráno. Když jsme měli i tuhle zkušenost, tak každá pětice v tom "dobrém" pětistupu, hned jak se vytvářela, zaklesla se do sebe pevně v podpaží, aby již nemohl být nikdo "vymáčknut". Nevím jak "Darwin", ale esesáci z toho měli náramnou zábavu.

Za zadkem nám stále šlehaly komíny a polykaly denně až deset tisíc lidí, jak jsme slyšeli od vězňů ze sonderkomanda, obsluhujícího jedno z krematorií. K tomu vlezlý, k zvracení nasládlý pach spáleného lidského sádla z jam, ve kterých dříve pálili hromady mrtvol proložené železničními pražci --- ve "špičkách", když to nestačila pobrat krematoria ---, jak nám říkali vězni, kteří to zažili. Jednou jsme táhli povozy do jiné části lágru kolem takových rybníčků se spáleným sádlem --- esesákům z toho bylo taky zle a snažili se to překřičet řvaním na nás. Hnali nás do poklusu namířenými samopaly a řvali, abychom se tím směrem --- k těm rybníčkům --- neopovážili ani ohlédnout. Byl jsem bez sebe nejen hrůzou, ale i vztekem. Jak jsme s Pižim měli za vozem hlavy skoro u sebe, šeptl jsem mu: "Ty kurvy si nedají pokoj ani tady." Ale on, starší a moudřejší, se mi vysmál a sykl Jindrovi: "On se diví. Je jim taky nanic, musejí se odreagovat."

Ve dne i v noci, každý den, ne 24 hodin, ale každou z těch 86 tisíc vteřin jsme byli vlastně ve frontě na popravu. Tohle nepolevující vědomí bylo ze všeho nejhorší --- tohle bylo pro normálního smrtelníka za hranicemi jeho psychických možností. Proto jsme z nabitých drátů odtrhovali i frontové plukovníky, kteří to nevydrželi a chtěli to skončit. Tady byl na Acheronu uragán, hnaný hučícími dmychadly krematorií. Všechno, co jsem jinde zažil, je s tímhle nesrovnatelné, i když i tam se zabíjelo. Je to snad jako rozdíl mezi pistolí a jadernou bombou. Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý --- i poválečný --- lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří. Hitlerova vyhlazovací "průmyslová velkovýroba" nebyla pouhým "řemeslným" vražděním dosud "dostižena".

Mezi tou vyhlazovací "velkovýrobou" a každodenním, jen "řemeslným" ubíjením lidí na blocích byl ještě jeden spojovací mezičlánek --- deptání lidí věcmi. Všechno, co normálně slouží člověku, bylo nasazeno proti nám. Místo misek na supu jsme měli nočníky, vyřazené asi z nějakého vyvražděného ghetta, chlemtat jsme ji museli bez lžíce, protože i ta se tady považovala za zbraň. Měl jsem výjimečné štěstí, že v kapse kabátu jsem našel ze dřeva vyřezanou lžičku po někom, kdo vyletěl komínem. Spodky byly šité z židovských modlitebních šál a hrubé lněné prádlo dřelo kůži. Boty jsme museli na noc složit na zděnou římsu, která šla středem bloku, a ty nejslušnější si chodili vybírat kápové. Tak jsme boty od druhého dne pro jistotu nosili až k vršku zablácené, abychom je zachránili, protože špatná bota nebo dokonce dřevák a hnisající noha, to byl spolehlivý krok k jistému konci.

Asi po měsíci se v našem lágru objevil jeden známý --- Holanďan --- z Terezína s elektrikářskou brašnou přes rameno, který měl přístup i do ženského lágru. Od něho jsme se dozvěděli, že do sousedního ženského lágru přišla moje sestra Soňa, ale rodiče že šli do plynu. Krátké dohadování s ní přes drátěný plot a písemný vzkaz na stránce vytržené z modlitební knížky, kterou sem někdo i s perem propašoval. Jindra Staněk zabalil do té stránky kamínek a opatrně ji Soně přehodil, aby nás ze strážní věže nepokropili kulometem. Napsali jsme jí: "Hlas se dobrovolně do nejbližšího pracovního transportu do jakéhokoli jiného lágru --- jen pryč od zdejších komínů." Pak už jsem ji neviděl. Až po válce v Jaroměři.

Jednou jsem v "sauně", tedy ve sprchách, potkal i strýce Vilíka. Přijel některým z podzimích transportů, ale víc už jsem ho neviděl a po válce se nevrátil.

Po několika týdnech nás určili do pracovního transportu, který, jak se později ukázalo, šel do pobočného lágru Buchenwaldu. Při tomto "výběru" jsem si připadal jak na trhu otroků. Zástupci německých fabrik chodili a na apelplacu si nás vybírali. Místo normální selekce do plynu přišli zástupci fabrik a vybírali si otroky. Představoval jsem si, že asi takhle nějak vypadaly trhy otroků, jen s tím rozdílem, že když si někdo koupil otroka, bylo to jeho určité vlastnictví, majetek, a proto se ho asi snažil ušetřit, kdežto tihle nadlidé měli spočteno, kolik měsíců otrok vydrží, pak si vyberou další a oddělají je také.

Pro nás to ale byla výhoda, protože od té doby až do odchodu transportu --- mohl to být tak měsíc --- už jsme při selekcích nastupovali odděleně a selekce už se nás netýkaly. Jenže i pak jsme měli strach z blížícího se 28. října. Věděli jsme, jak to dopadlo s českým rodinným táborem, slyšeli jsme, že ho zlikvidovali 7. března, v den Masarykových narozenin. (Podle dnes známých dokumentů k této hromadné popravě došlo v noci ze 7. na 8. a nikoli 7. března (Brod, T., Kárný, M., Kárná, M.: "Terezínský rodinný tábor v Osvě timi-Birkenau", Melantrich, Praha 1994).) Ty čtyři tisíce českých židů v plynových komorách doslova až do posledního dechu zpívaly revoluční, partyzánské písně a také "Kde domov můj". Přiznám, že při vzpomínce na to jsem dodnes naměkko a vybaví se mi tehdejší heslo "věrnost za věrnost".

Dnes se nadto zamýšlím, zda měli čas a sílu dozpívat i "Nad Tatrou sa blýská", ale sotva je napadlo, že po půl století se najdou naši politikové, kteří i bez Hitlera republiku rozbijí. K "Poslednímu soudu" přijdou za svědky i tyhle tisíce "věrných" z rodinného tábora v Osvětimi.

Tehdy jsme ale měli strach, a když se blížil 28. říjen, tak jsme si říkali: "Je to doopravdy transport někam jinam, nebo se 28. října zo pakuje 7. březen?" Proto jsme až do odjezdu byli stále vystrašeni.

Ukázka z knihy "Naděje se vzdát neumím": Rozčarování aneb jak to bylo v Listopadu ZDE

Vytisknout