2. 9. 2009 / Luděk Janda
Diplomatická hra na víza se hraje s Běloruskem od roku 2000, kdy byla jednostranně českou vládou vypovězena dohoda o bezvízovém styku. Bělorusko je zavedlo až v reakci. Do té doby jsme jezdili k příbuzným, a oni k nám, úplně volně. Dokonce jsme ani nepotřebovali pozvání, které bylo nutné ještě za Sovětského svazu. Nyní víza ztrpčují život rozdělené rodině a komplikují vzájemné kontakty. Naštěstí v roce 2004 Bělorusko usnadnilo proceduru získání víza. Nyní mi stačí, abych v žádosti uvedl, u koho budu bydlet. Nemusím příbuzné otravovat běháním po úřadech. Za to Česká republika neslevila v ničem. Při pozvání příbuzných po mně vyžaduje, abych doložil, že disponuji penězi na krytí jejich pobytu. Pro představu, když chci pozvat 4 člennou rodinu, musím dokázat, že mám 240 000 Kč. To jsem pohromadě neměl nikdy, a tak se skládáme, půjčujeme si. Je to trapné. Pro mě, vystudovaného vysokoškoláka pracujícího v IT a s rodinným domem, je finanční problém pozvat sem pár příbuzných.
< Panorama Pinsku se siluetou polského františkánského kostela.
Zdroj ZDE
Bělorusové jsou na sladký. Snažím se proto pro běloruské příbuzné vybrat sladký dárek, oplatky nebo čokoládu. A zároveň co nejvíc "český". Oblíbené bývaly karlovarské oplatky v plechové krabici. Oplatky se snědly, krabice zůstala a dlouho připomínala daleké příbuzné. Brněnské Tesco mi ale nabízí v plechu jenom dánské sušenky ve tvaru rybiček. Oplatky z produkce Lu-Opavia nebo Nestlé už dávno nekupuji. Francouzi do nich cpou moc cukru. Hořické trubičky jsou v Tescu levné, ale snad aby byly ještě levnější, balí je do průhledných pytlíků. Vypadají strašně a kdoví, zda je vyrábějí v Hořicích. Nakonec kupuji oplatky a trubičky vyrobené na Slovensku, jsou pěkné, chutné a přece jen ještě reprezentují výrobu někdejšího Československa. Česko nebo Československo, kakaja raznica, v Bělorusku mezi tím stejně nedělají rozdíl.