23. 6. 2009
Teherán v roce 2009 reprezentuje spor mezi dvěma hlavními frakcemi, z nichž obě podporují islámskou republiku takovou, jaká je. Klerikové vládli režimu od roku 1979 a mezitím zbohatli. Pak je tu Ahmadínežád, který považuje osobní excesy klerikální elity za zradu revoluce. A byla tu také malá frakce, na niž se zaměřily BBC a CNN --- demonstranti, kteří chtějí islámskou republiku dramaticky liberalizovat. Tato frakce nikdy neměla šanci převzít moc, ať už prostřednictvím voleb nebo revolucí. Dvě hlavní frakce nicméně tu třetí různými způsoby využívaly.
KD│Úspěšné revoluce mívají tři fáze. Za prvé, strategicky umístěný jednotlivý sociální segment nebo omezené množství těchto segmentů začně nahlas vyjadřovat resentiment, prosazuje se v ulicích velkého města, obvykle hlavního. K němu se připojují další segmenty ve městě i v okolí, jak se demonstrace šíří a stávají se agresívnějšími, ničivějšími a potenciálně násilnými. Když odpor mohutní, režim nasazuje armádu a bezpečnostní síly. Tyto síly, rekrutované z rezistentních sociálních segmentů a izolované od zbytku společnosti, se postaví proti režimu a přestanou se řídit rozkazy. To je to co se stalo íránskému šáhovi v roce 1979; to se také stalo v Rusku v roce 1917 nebo v Rumunsku v roce 1989.
Revoluce selhávají, pokud se k iniciačnímu segmentu nikdo nepřipojí, což znamená, že původní demonstranti zůstanou sociálně izolovaní. Pokud se demonstrace nešíří do dalších měst, buď skončí, nebo režim povolá bezpečnostní a vojenské složky --- které zůstávají k režimu loajální a často jsou osobně nepřátelské k demonstrantům --- a v potřebném rozsahu použije sílu, aby vzpouru potlačil. To je to co se stalo na čínském Náměstí nebeského klidu: Studenti se vzbouřili, ale nikdo se k nim nepřidal. Byly přisunuty vojenské síly nejen k režimu loajální, ale také nepřátelské ke studentům, a studenti byli potlačeni.