Na druhé straně by se dalo říci, že režim sankcí dokázal Saddáma Husajna po dobu posledních deseti let účinně zadržet. To také řekl v listopadu 2000 Tony Blair. Uvedl, že během režimu sankcí Saddám nezaútočil na své sousedy ani nepoužil chemických zbraní proti vlastním občanům.

Tehdy to opakoval i náměstek britského ministra zahraničních věcí Peter Hain. Řekl: "A právě proto Británie podporuje sankce proti Iráku."

To ovšem bylo před 11. září. od té doby, jak víme, jakýkoliv terorista z Iráku by mohl užít Saddámovy zbraně a zaútočit na nás. Říkáme sice "jak víme", ale nikdo nenašel pro to žádné důkazy, že se něco takového připravuje. Ale musíme důvěřovat Američanům, protože proč by se přece jinak tolik namáhali...?

To ovšem neodpovídá na znepokojení Tonyho Blaira, že Iráčané zbytečně umírají. Jenže labouristická vláda tvrdila ještě před dvěma lety, že neexistují žádné důkazy, že by sankce škodily iráckému obyvatelstvu.

I když existovalo množství takových důkazů, jak to dokonce nyní přiznal i Tony Blair.

To neznamená, že sankce nikdy nefungují. Byly účinné v případě Jihoafrické republiky, v tom případě byla ovšem britská vláda proti nim. Z čehož vyplývá užitečné pravidlo: když sankce fungují, Británie je proti nim, a jestliže nefungují, tak je podporujeme. Což jsme dělali v případě Iráku.

Sankce by mohly dobře fungovat v Barmě, kde byla demokraticky zvolená politička 12 let vězněna v domácím vězení a barmští občané prosili, aby svět uplatnil proti jejich vojenskému režimu hospodářské sankce.

Ale podle výše zmíněného principu Británie sankce odmítla na Barmu uvalit a dovolila, aby se dále v Barmě mučilo a s Barmou obchodovalo.

To je ale jen jeden příklad. Ještě dva další: Saúdská Arábie -- proti níž nebyly nikdy zavedeny žádné sankce, ani se nekritizuje, a Čína, jejíž vedoucí představitel navštívil Británii a tehdejší britský ministr zahraničí bagatelizoval demonstrace v Číně proti čínskému útlaku a tamější zatýkání.

A pak máme Turecko. Jeho vstup do Evropské unie byl odložen kvůli tomu, jak Turecko zachází s Kurdy. Ale my potřebujeme užívat tureckých leteckých základen, takže se už nekritizuje. Oplátkou za vojenskou spolupráci dostane Turecko více než 26 miliard dolarů hospodářské pomoci, i když z principiálních důvodů se Turecko rozhodlo počkat, až dostane více.

Dohoda s Tureckem je tato: Turecku nebude vadit, když použijeme jeho základny, pokud nám nebude vadit, když vyšlou 80 000 vojáků na kurdské území v severním Iráku. Jsou to tatáž turecká vojska, která vyhnala z domovů milion Kurdů, vypálila 3000 vesnic a pravidelně zatýkají a mučí kurdské sympatizanty.

Takže, jakmile dostane Turecko oficiální požehnání, můžeme konečně zahájit tuto morální válku...